Osmnáct, nebo také jedna a osm, A. a H. Číslo, které se stalo jedním ze symbolů některých skupin našich spoluobčanů, kteří jsou nazýváni (ne vždy zcela oprávněně) neonacisty, případně pravicovými extrémisty. Když se v našich médiích dívám na mladé kluky, hajlující na některé „soukromé oslavě narozenin“, zamýšlím se nad tím, proč je přitahuje právě Adolf H. a jeho souputníci, co je na něm, na jeho myšlenkách a na atributech jeho hnutí v jednadvacátém století tak atraktivního, zda to je pouze a výlučně záležitost oněch kluků s holou lebkou nebo zda se to snad týká i dalších skupin či vrstev naší společnosti. Sám jsem o této tragické postavě světových dějin přečetl množství publikací. Zcela určitě větší než malé. Současně připouštím, že drtivá většina autorů, kterými jsem se nechal inspirovat byla (tak jak mi to bylo zdůrazněno v diskuzi k mému článku Všednost zla) na rozdíl ode mne židovského původu, což může za určitých okolností navozovat jistý pocit zaujatosti. Přesto mohu konstatovat, že o osobě Adolfa Hitlera vím podstatně více než většina mých současných spoluobčanů. Není ale i můj dlouholetý zájem o A.H. a jeho dobu nějakou zvrácenou fascinací? Nemám snad sám hluboko v sobě nějakou nitku sympatií, odvíjející se z častých pocitů, že ta zvláštním způsobem demokratická společnost v současném „českém“ pojetí není vždy to pravé ořechové a že i ve třetím tisíciletí by se společnost dala řídit jiným, jednodušším a efektivnějším způsobem? Tu hroznou myšlenku samozřejmě okamžitě zavrhuji, ale nejsou i tyto pocity jednou z odpovědí na výše uvedené otázky?

O víkendu jsem navštívil, tak jako každým rokem, Svět knihy. Před drahným časem jsem tam měl i svůj skromný příspěvek do té neskutečné hromady vydávaných titulů a byl jsem tam takříkajíc služebně, dnes tam chodím spíše z nostalgie a pro udržení kontaktu s knižní branží. Schází se tam slušní a vychovaní lidé a každá návštěva je z nějakého pohledu velmi poučná. Kdysi někdo v rozporu s obvyklým klišé řekl, že nikoli co společnost čte, ale co se společnosti ke čtení předkládá ukazuje na její skutečnou úroveň. Možná, že na tom něco je.

Letos jsem si všiml jednoho výrazného jevu. Nestačil jsem se divit, kolik nakladatelství vydává různé tituly týkající se Hitlera, členů jeho dvora nebo alespoň jeho doby. Z mnoha publikací se na mne dívaly obličeje Hitlera, Goebbelse, Himmlera, Gőringa, na regálech stánků byly vidět v barvách vyvedené, slušivé uniformy SS, vyrovnané řady příslušníků Hitlerjugend, legendární tanky Tiger, symboly hákových křížů a další projevy zájmu řady nakladatelství o tuto kontroverzní tematiku. Je v tom skutečně pouze snaha o vydávání „prodejných“ titulů, nebo to je přece jen i projev skutečného, osobního zájmu jednotlivých vydavatelů?

Z těchto publikací mám (kromě prvního pocitu nesporně efektních obálek) dva základní poznatky. První se týká většinou mizerného a možno říci i stále mizernějšího překladu. Nejde o slovíčka, ale přeložit název pancéřové divize SS „Totenkopf“ jako „mrtvá hlava“ je zlotřilost a svědčí mimo jiné o tom, že nová překladatelská generace se příliš nezdržuje tím, aby si před vlastním překladem o překládané problematice něco přečetla. Moc informací patrně škodí zdraví. V překladech se pak objevují věci, které se nikdy nestaly, výroky, které nikdy nikdo nevyřkl a názvy, které nikdy neexistovaly. Tento jev se samozřejmě netýká výlučně jen zmíněného druhu literatury, ale i filmových titulů a bohužel i rádoby dokumentů v TV.

Druhým poznatkem (zde se mohu samozřejmě mýlit) je naprostá absence vyjádření v současnosti právem očekávaného postoje autorů (potažmo i vydavatelů) k tragice nacismu v lidských dějinách. Jednotlivé kontroverzní osobnosti či události jsou povětšinou prezentovány prostřednictvím výpovědi osob, které s těmito osobnostmi evidentně sympatizovaly a s událostmi souhlasily. Pak jsou samozřejmě polní SS popisovány jako společenství odpovědných, statečných, kamarádských, charakterních, morálně založených a skvělých vojáků, kterým historiografie zaujatých vítězů vlastně nesmírně ublížila, organizace Hitlerjugend jako zdroj krásných vzpomínek na krásné dětství na letních táborech, Hitler a další nacistické celebrity jsou různým způsobem „zlidšťovány“ a nazírány z pohledu soucitné svíčkové báby, která každého lituje a každému by cokoli odpustila.

Jaké jsou zde příčiny? Je jich jistě víc, ale svoji roli tady může pochopitelně hrát i značný odstup od války, od Hitlerovy éry a všech s ní spojených utrpení a tragedií. Čím dál se budeme od třicátých a čtyřicátých let minulého století vzdalovat, tím více se bude zapomínat na zrůdnost nacismu a všechny tehdejší události a jejich protagonisté budou pod heslem „historické objektivnosti“ víc a víc zkreslovány.

Nabízí se několik méně příjemných otázek. Jak daleko je u člověka od zájmu k souhlasu? Nebo alespoň k tolerování? Nemůže se stát, že onen odstup, potlačující střízlivost úsudku, nemůže za nepříznivých okolností (ekonomických či jiných), způsobit nástup skutečných sympatií? Nemůže přirozená potřeba pevného a čitelného vedení vést k příklonu k silnému jedinci, který bude představovat skutečnou moc? Zvlášť tehdy, kdy někteří současní představitelé „státní moci“ se chovají spíše jako malé, rozmazlené a žvatlající děti, které si navzájem kradou hračky.

Benitto Mussolini v roce 1932 v Palazzo Venezia na otázku Emila Ludwiga zda může být diktátor lidem milován řekl: „ …. samozřejmě může, dav se ho ale musí současně bát, protože dav miluje jen silné muže, dav je totiž žena.“

Další historie potvrdila, že to tak nějak je. Dav, masa, nebo také lid, má skutečně rád silné jedince. Čeká na jejich příchod, pak je vzývá, obdivuje a bezvýhradně podporuje a později je i zatracuje a gilotinuje, ale to je již k ničemu, je totiž po revoluci.

Jaká tedy může být perspektiva této společnosti? Patrně to máme napsáno ve svém osudu. Asi je dobře, že si to nemůžeme přečíst.