29.3.2024 | Svátek má Taťána


SPOLEČNOST: Falešný strašák politické korektnosti

7.1.2016

K nejpejorativnějším výrazům dominujícím uplynulému roku patřila „politická korektnost“. Masivně byla odsuzována na sociálních sítích i na shromážděních organizovaných proti Romům, homosexuálům, ale hlavně migrantům.

Otírají se o ni i etablovaní politici, například prezident Miloš Zeman nebo jeho předchůdce Václav Klaus – ten naposledy v první lednové Partii televize Prima. Přitom už před osmi lety uvedl, že „politická korektnost je jedna z nejzhoubnějších věcí dnešní doby, je stejně děsivá jako marxismus“ a vrací nás prý „nekonečně dozadu.“

Cíl „nepodléhat přehnané politické korektnosti“ v souvislosti s migrační krizí dokonce v prosincovém rozhovoru pro deník Právo formuloval i obvykle vstřícný a tolerantní premiér Bohuslav Sobotka.

Kdysi byla zprzněna „pravda“ s „láskou“, na mušce se ocitli i lidé označovaní za „sluníčkáře“. Koneckonců už Orwell připustil, že válku lze vydávat za mír a lež za pravdu.

Slovník cizích slov překládá do češtiny výraz „korektní“ takto: dbající zásad nebo jsoucí v duchu zásad poctivého, slušného vztahu mezi lidmi, správný, přesný, poctivý, (společensky) bezvadný, uhlazený, slušný, zdvořilý.

Které z těchto adjektiv má být závadné? Proč z některého z nich slevovat? Pouze proto, že jsou na něj hákliví lidé netolerantní či vulgární?

Anebo kvůli interpretaci, kterou prosazují neokonzervativci, podle nichž se politická korektnost snaží záměrným ovlivňováním jazyka odstranit či eufemismy nahradit některá tradiční označení nebo pojmy, které jsou svázány s nepříznivými konotacemi a stereotypy, a proto mohou být určitými lidmi vnímány jako urážlivé nebo mohou posilovat utlačovatele v nadřazených a diskriminujících postojích?

Připusťme, že i výrazivo může být součástí politických ideologií. Nelze ani zamlčet souvislost s filozofií jazyka dvacátého století. U části autorů vznikl dojem, že náprava jazyka a vyjadřování povede i ke kultivaci lidí, kteří následně nebudou páchat tolik zla. Přiznám se, že vliv jazyka také podkládám za významný.

Právě jím se politici obracejí na voliče a komentátoři na čtenáře a posluchače. A je důležité, zda ten či onen jev popíšete s tím nebo oním emocionálním zabarvením. Korektní jazyk ale nechce víc než obejít se bez urážek a předsudků, především rasistických. Ideové přesvědčení a politický názor přece lze vyjádřit i slušně, bez slov, která po vypuštění z úst plesknou jako kus krvavého masa o zem.

Tradiční odpůrci politické korektnosti patřívají k odpůrcům jakékoli regulace. Říkají: Každý si dělejme, co chceme, a mluvme, jak nám zobák narost, bez ohledu na druhé. Je to ale v rámci liberální zásady, podle níž svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého?

Už jsme si zvykli střežit svoji intimní zónu a dodržovat fyzický odstup od druhých. Proč je mnohým zatěžko dodržovat pravidlo nedotýkat se spoluobčanů i při verbální komunikaci?

Potíž by nastala, kdyby se pod záminkou politické korektnosti omezovala svoboda slova. K tomu ale nedochází a ani žádný speciální státní orgán se tím naštěstí nezabývá. Vše je věcí vzájemné ochoty a domluvy.

Nejvášnivějšími kritiky politické či přesněji jazykové korektnosti proto jsou ti, co se domlouvat nebo v čemkoli ustupovat nechtějí. Slova jim nahrazují kulky z pušek a kosí jimi lány oponentů. Vést kultivovanou diskusi nedokáží a problém jim dělá i demokratické zřízení.

Není přece náhodou, že odpor k politické korektnosti je nejsilnější v prostředích s minimální či pochroumanou demokratickou tradicí. Už proto si populistické výpady politiků proti politické korektnosti zaslouží odmítnutí.

Vysíláno na ČRo Plus, publikováno na www.rozhlas.cz/plus