Všechno zlé je k něčemu dobré. Výpadek sítě, který postihl Českou republiku, jsme zvládli a nyní přichází chvíle, kdy bychom se z této situace měli poučit. Měli jsme štěstí, že nás nepostihl totální rozpad sítě, známý jako black-out, se kterým se v minulých letech potýkaly Spojené státy nebo Itálie. Faktem je, že jsme od takové situace nebyli daleko a jen kvalita soustavy spojená s profesionální prací lidí z ČEPS nás od takového neštěstí zachránily.

Domácnosti ani ekonomika nezaznamenaly téměř žádné ztráty. Regulační opatření, která každý den slýcháváme z rozhlasu, měla poprvé po mnoha letech praktický význam. Na základě vyhlášených regulačních stupňů omezily velké továrny odběr elektřiny. Naštěstí nemusel být vyhlášen první regulační stupeň, který by donutil omezit odběr například potravinářským firmám nebo jiným provozům, pro které by to znamenalo citelné ztráty. Pokud by však došlo k black-outu, nikdo by se těchto firem, ale například ani nemocnic neptal, zda elektřinu potřebují či nikoliv, prostě by nebyla.

Výpadek způsobilo přetížení sítě v kombinaci s některými dalšími poruchami. Svoji polívčičku si okamžitě přihřál ministr průmyslu a obchodu Milan Urban, který poukázal na stále rostoucí spotřebu elektřiny, kterou nebudeme schopni bez výstavby nových velkých zdrojů pokrýt. Oponent namítne, že naše přenosová síť je stavěna na mnohem větší zatížení, ke kterému dochází především v zimních měsících. To je pravda, pravdou je ale také to, že v létě je mnoho elektrárenských bloků odstaveno pro pravidelnou údržbu. Stejně tak je tomu i letošní léto a nikdo nepočítal s tak vysokým odběrem, který je téměř o deset procent vyšší, než tomu bylo ve stejném období loni. V takto přetížené síti, která nemá dostatek okamžitých kapacit pro tak vysoký odběr, pak stačí drobná porucha k vyvolání řetězce dalších.

V takových situacích je samozřejmě možné dovážet elektřinu ze zahraničí. Tam je ale situace podobná a ceny takto narychlo nasmlouvaných dovozů mohou mnohonásobně převýšit ceny dlouhodobých kontraktů. Přeshraniční kapacity navíc nejsou nafukovací a využívají se i za normálních okolností téměř na maximum. V této souvislosti je třeba připomenout, že ČEPS už dlouho poukazuje na problém omezených přeshraničních profilů a na nutnost investovat mnoho a mnoho miliard do modernizace a zvýšení přenosové kapacity naší soustavy. Zajímavostí je, že velký problém dnes způsobují naší soustavě mohutné přenosy elektřiny ze severu na jih Německa. Šestnáct tisíc megawattů instalovaných ve větrných elektrárnách v řídce osídlených oblastech na severním pobřeží Německa je třeba přenášet na jih země. Severojižní hrdlo zdejší soustavy je však pro takový přenos úzké a využívá se tak cesty přes naše území. To naši síť přetěžuje a omezuje to i naše možnosti dovozu a vývozu.

Výroba a spotřeba v dané soustavě musí být v rovnováze. K jejímu regulováni se využívají vodní, uhelné a jaderné elektrárny. Zdroje závislé na počasí, jako jsou například již zmíněné větrníky, svoji nejistou výrobou způsobují v síti problémy, které se musí řešit odstavováním nebo najížděním klasických elektráren. ČEPS poukazuje na fakt, že pokud by v naší soustavě bylo instalováno více než 500 megawattů ve větrných elektrárnách, stalo by se regulování takové sítě neúnosným. Potom bychom se mohli výpadků dočkávat častěji.

Nemůžeme se proto divit českým energetikům, že jsou k rostoucímu podílu větrných elektráren v naší soustavě kritičtí. Představy ekologických aktivistů, že vybudujeme v těchto zdrojích více než 20 procent naší výrobní kapacity, jsou z pohledu stability soustavy nebezpečné. Pokud bychom přestali stavět uhelné a jaderné zdroje a snažili se pokrývat rostoucí poptávku po elektřině z obnovitelných zdrojů, byly by v budoucnu podobné energetické kolapsy mnohem pravděpodobnější. Naše soustava musí být vyváženým mixem obnovitelných i klasických zdrojů, proto není rozumné upínat se slepě jen k jednomu z nich a ostatní zavrhovat. Je třeba jejich vzájemný podíl volit uvážlivě a s ohledem na naše možnosti a potřeby.

autor je energetik