29.3.2024 | Svátek má Taťána


SPOLEČNOST: Dvacet let víme, co nás čeká

1.10.2015

Znamenitý článek Tomáše Sobotky, demografa s evropským rozhledem a prestiží, přesvědčivě ukazuje, že Mýtus o vymírání Evropy(LN 23. a 24. 5.) je založený na přehnaných obavách. Jeho hlas snad pomůže rozptýlit některé naše strachy. Nesmíme z něho ovšem vyvodit, že další vývoj počtu obyvatel České republiky bychom měli ponechat spontánnímu vývoji.

Dnešní situace nás podstatně odlišuje od států západní Evropy. Současný podíl imigrantů v české populaci je sotva poloviční než v těch zemích, kde podstatné menšiny imigrantů založily svůj růst už před třiceti, čtyřiceti lety. Tehdy začaly nahrazovat deficit na trhu pracovních sil, který se u nás teprve v nastupujícím desetiletí otevře. K nám totiž přišel propad porodnosti se čtvrtstoletým zpožděním, byl však o to strmější: plynulý civilizační pokles porodnosti byl akcentovaný posunem věku prvorodiček z 22 na 28 let. V devadesátých letech nastala situace, kdy starší sestry měly už odrozeno a mladší první porod odkládaly, takže porodnice vyhlašovaly prázdniny.

Časový posun o dvacet let, než dospěly slabé ročníky na náš pracovní trh, nám dal příležitost poučit se ze zkušeností Západu. Víme, že imigranty budeme potřebovat, a přitom máme ještě prostor pro aktivní imigrační politiku. Největší chybou by byly další odklady s tím, že přicházející deficit, který je vidět na vedlejším grafu, půjde nahradit zvýšením produktivity.

Proč ne osvětlí nejlépe historka o tom, jak se Henry Ford se někdy v třicátých letech minulého století chlubil předákovi odborů novou výrobní linku, která násobně zvyšovala produkci automobilů, a poznamenal k němu jedovatě: „Ty mašiny vám odborové příspěvky platit asi nebudou, že.“ I dočkal se odpovědi: „Ale hlavně, pane Forde, že budou kupovat vaše automobily.“ Nechme stranou, že zvednout produktivitu v průběhu několika let o pětinu je zajisté snem každého producenta, ale zdá se, že ne každému se to podaří. Mějme na mysli nezbytný protipól produkce a veškerý smysl produktivity, totiž spotřebu. Národní důchod je v konečné instanci nesen především spotřebou domácností, které tu produkci konzumují, ať už ji přímo kupují, nebo se k nim dostává přes státní výdaje na školství, infrastrukturu a také ovšem nejrůznější dávky.

Spotřební poptávka člověka v jeho života běhu je velmi proměnná, stejně i kupní síla. Pěkně je to vidět na potřebě fyzického prostoru. Když se dítě narodí, stačí mu na přebalovacím stole jeden metr čtvereční. Brzo ale potřebuje na postýlku metry dva. Pak přijde dětský pokoj, řekněme patnáct metrů. Jednou se ovšem chce osamostatnit, zakládá pár, a mladí potřebují soukromí, aspoň garsonku, 35 metrů. Přijde-li dítě, je to už nejčastěji dvoupokojový byt, a jsme na skromném sedmdesátinásobku toho původního jednoho m2. Je-li ovšem český pár úspěšný, aspiruje na rodinný domek, a rázem jsme na sedmi set násobku. – Růst potřeb ovšem netrvá věčně, je to cesta po parabole. Když děti odejdou a zůstane stárnoucí pár, je praktičtější opět nájemní byt, po pár letech pro vdovu či vdovce zase ta garsonka, a po ní následuje pokoj v domově důchodců. Nakonec nám všem stačí opět metry dva, ve věku kremací vlastně zas jen ten jeden.

A právě té fáze životního cyklu, kdy naše spotřeba nese celé národní hospodářství, se pokles, který byl vytvořen propadem porodnosti v devadesátých letech, týká. Producenty je snad možné nahradit inovacemi a zvýšením produktivity. Konzumenty ne. Začne ubývat, postupně až o pětinu, kupců prvního automobilu, párů, které si zařizují první bydlení, kupují první dovolenou... a kteří platí z veškeré spotřeby daně. Nepřímé ze své spotřeby, a protože jsou zároveň v nejproduktivnějším věku, také nejvyšší daně přímé ze svých mezd. A z toho, co kupují, platí ještě výrobci a poskytovatelé služeb daně ze zisku. Jiné zdroje než občany, kteří se tu narodí, stát nemá, a bez promyšlené imigrační politiky ani mít nemůže.

ČSÚ

Prognóza vývoje počtu obyvatel Česka podle věkových skupin v letech 2013- 2050 (Pramen: ČSÚ)

Pravá polovina grafu, který máme před sebou, napovídá příští náklady státu. Ukazuje postup už dobře známého stárnutí populace. Cena udržení zdraví se po šedesátce začíná zvyšovat exponenciálně. Od soukromé spotřeby, ze které se daně platí, se spotřeba přesouvá do spotřeby z veřejných výdajů, která daně spotřebovává.

Pravda ovšem je, a může nám to být i útěchou, že další vývoj blahobytu občanů, stabilitu penzijního systému a ufinancovatelnost zdravotnictví bude ovlivňovat v příštích letech ještě tisíc a jeden další vliv než jen demografický vývoj. Jejich povaha, podoba a proměny jsou nepředvídatelné. Ale aspoň ten jeden předvídat můžeme. Přijde mi podivné, že v tomto světě, posedlém bezpečností a uplatňujícím všude princip předběžné opatrnosti, právě v této věci ho ignorujeme. A v zadlužování státu; ale ono se to potká.

Chabý pokus o aktivní imigrační politiku, který udělalo špatně a nepřesvědčivě na konci devadesátých lete tehdy Špidlovo MPSV, ztroskotal na nezájmu uchazečů: nastavením pravidel byli totiž ti perspektivní předem vyřazeni. Naše zkušenost s imigranty ze slovanských postsovětských zemí, zejména z Ukrajiny, kteří dosud přicházeli spontánně, dokládá jejich velkou asimilační schopnost. Pokud by naše imigrační politika začala bez odkladu podporovat imigraci mladých, vzdělanějších a dále vzdělatelných mužů a žen z těchto zemí, dokázali by naši politici obzor přímo státnický. Právě totiž začíná další propad porodnosti, který potrvá nejméně jedno desetiletí: do plodného věku přicházejí ženy z prvního populačního propadu, a tak ubydou i potencionální matky. A samozřejmě, za dalších dvacet let, někdy po roce 2040, se znovu prohloubí populační deficit ekonomicky aktivních a národnímu hospodářství budou producenti i konzumenti chybět ještě významněji.

Ale nemusel by, protože na rozdíl od západních zemí, kde stoupá pocit, že mají přeplněno, my první imigrační vlnu teprve můžeme (a musíme) očekávat, takže bychom se ještě mohli pokusit racionálně ovlivňovat, Západ nám bude ještě nějakou dobu méně konkurovat v hledání vzácných zdrojů, jímž se kvalifikovaní pracovníci pro národní hospodářství stávají ve všech vyspělých zemích.

Historkou jsem začal, historkou i skončím, ne tak dávného data. Na Prahu se roku 1997 valila velká povodňová vlna a správce hotelu Hilton na Florenci reagoval tím, že nechal v podzemních garážích otevřít všechny vodovodní kohoutky naplno. Když povodňová vlna dorazila, sahala už voda ve sklepích hotelu po strop. U vedlejší stanice metra Florenci pak mohli Pražané vidět kalný povodňový příval omývat až první schod do vestibulu, přeléval se na chodník. Jakmile povodeň odešla a hladina povodňových vod klesla, v Hiltonu pitnou vodu z garáží vyčerpali a za tři dny je mohli opět provozovat.

Autor je sociolog

Článek vyšel původně v Lidových novinách 6. června 2015

INSTITUT 2080