4.12.2016 | Svátek má Barbora






SPOLEČNOST: Dvacet let sametu – 1989 až 2009

13.11.2009

Motto: „Na lži se nedá stavět nic pozitivního a trvalého, v jejích následcích se lze jenom utopit.“

Komunismus je nemravná představa role a místa člověka v tomto světě. Jako filozofický systém byl komunismus zkaženým plodem svobody myšlení. Když přestaly být živé a platit zpětné vazby křesťanské morálky, otevřela se cesta k Marxům, Leninům, Hitlerům i česko–slovenským Gottwaldům, Husákům a Klausům.

Podle věrozvěstů komunismu je základní motivací a potřebou člověka uspokojování jeho biologických potřeb. To je vše, co žádá člověk ke svému životu a existenci. Aby si vládci komunistické říše zajistili „věčné“ trvání své „dokonalé“ organizace lidských věcí, nadvládu nad člověkem – pokusili se „biologickým strojům“, za které člověka považovali, vzít duši. Pokusili se zničit a vykořenit náboženství, vše, co člověka pozdvihovalo z jeho biologické funkčnosti. Pokusili se vzít životu to, co mu dávalo vyšší smysl a udržovalo lidský rod v čase.

Nedílnou součástí toho nelidského systému bylo systémově uplatňované násilí, to zajišťovalo jeho trvání. Svobodu myšlení se provozovatelé lidumilného řádu pokusili potlačit a lidi schopné svobodně myslet vyhubit. Plodem komunistické praxe byl mravní, společenský i hospodářský úpadek. Výsledkem „ideálního“ způsobu řešení všech problémů lidské společnosti a světa byl tristní úpadek společností, ve kterých komunismus dlouhodoběji panoval. Ten lidumilný řád po sobě všude zanechal milióny mrtvých a morálně rozvrácenou společnost.

Z pudu sebezáchovy se dědicové a kormidelníci komunismu pokusili o „sametovou“ opravu svého neřádu. Dobře věděli, že v dnešním malém, vzájemně propojeném světě, nemohou svou říši od podnětů okolního světa izolovat. Sametově „revoluční“ reforma se neměla v žádném případě dotknout základních principů, ze kterých ta zločinná ideologie vycházela, ani zásad, podle kterých byl systém v praxi provozován. Smyslem a cílem „reformy“ byl pokus o zvýšení hospodářské výkonnosti „společenského stroje“, který ovládali. Chtěli dát vyšší motivaci svým soukmenovcům, i motivovat plebs k větší pracovitosti.

Pravidla nejen právního prostředí byla nastavována tak, aby si informovaní a trénovaní soukmenovci v privatizaci rozkradli, co šlo. Základním signálem sametové revoluce bylo nepsané a nevyslovené vyhlášení, že zločin a zneužití se v běhu „sametové reformy“ nebude trestat. Součástí toho signálu bylo i vypuštění zločinců z věznic. Plebsu, většině z nás pohrobků komunismu, dali „Listinu práv a svobod“. „Papír“, který v prostředí, ze kterého za čtyřicet let komunismus a v následujících letech jeho reformátoři vymyli z individuální paměti i společenské mentality pojem morálních norem, tedy co se nedělá a co za určitých okolností udělat musím. „Papír“, který v prostředí, jehož základní normou je dialektika a relativismus, bude podle potřeby využit a zneužit silnějšími a mocnějšími. Ta vznešená prohlášení budou platit, jen když se to bude hodit.

Společnosti, která vyrostla z komunismu, která ve své většině přijala komunistické „hodnoty“, stačil příslib zvýšení životní úrovně. Shovívavost, že nebudou biti přímo po hubě a v hospodě si budou moci vyprávět, co hrdlo a uvadlá mysl ráčí. Velmi málo lidí žádalo záruky. Potrestání zločinců, odstavení od moci a vlivu těch, kdo komunismus tvořili, na poměrech parazitovali. Minimum bylo těch, kteří žádali zákonné, systémové záruky – obnovu společenského étosu.

Sametový průběh „reformy“ si „revolucionáři“ pojistili zhýčkaným, polovzdělaným synkem předkomunistické nobility. Václav Havel sehrál roli nejvyššího „estéta, moralisty a mravokárce“. Pro nezasvěcené hrál svoji roli věrohodně. Nevěděl a nechtěl vědět, to patřilo k roli, že součástí světa je i peklo, že zlo, má-li být udrženo v míře, musí být nekompromisně trestáno. Zvláště, když půl století bylo ono samo normou. Tak, jako „Listina práv“, byly pojistkou komunistické společenské reformy krásné, prázdné kecy.

Na investici do politiky měli zdroje a peníze jen oni, lidé, kteří před sametovým „přeskokem“ totalitní variantu nejlepšího ze všech lidských pořádků řídili a spravovali. Oni a jejich lidé měli nejlepší pozici na startovní čáře k privatizaci státního majetku. Drželi rozhodující místa v „pluralitní“ politice, státní správě, policii, soudnictví. Ve všech oborech řízení a organizace společnosti ani na okamžik je nevypustili ze svých spárů. Tak byla v samém počátku „pravdy a lásky“ nastavena cesta k „vítězství lži a nenávisti“.

Všichni ti zločinci nenesli žádné riziko, stačilo se přátelsky tvářit, nějaký čas necenit zuby a postupně měli vše nazpět ve svých rukách a kapsách. „Proti nim“ stál politicky negramotný plebs, který více než dvě generace oni sami vychovávali k pasivitě, nezájmu o veřejné věci, k nevíře ve vyšší smysl lidské existence. V syrové skutečnosti: proti té účelově technologické změně „modernizace“ totalitního vládnutí a řízení biologických lidských robotů nestál nikdo. Téměř ani jedinci nedokázali překročit svůj stín a alespoň pojmenovat, co se děje. Mravní nihilismus rozložil všechny.

Heslem privatizace byl slogan: „nejlepším vlastníkem je soukromý vlastník“, vše musí být zprivatizováno. Ve skutečnosti privatizaci nastavili tak, že strategický majetek a rozhodující objem celkového majetku „vlastní“ dnes podivné společnosti, jejichž skutečný vlastník není znám. Oficiálními vlastníky těch společností jsou lepí mladíci s nakadeřenými vlasy – „bílí koně“, jejichž fiktivní majetek je udáván v miliardách. Opakuje se fenomén, který v počátcích ruského komunismu, na počátku dvacátých let minulého století, skvěle popsali ruští satirikové Ilf a Petrov v románu Zlaté tele. Tehdy se jim říkalo „sitz předseda“.

Špatná práce úřadů se přičítá korupci a zkaženosti úředníků. Měl jsem příležitost vidět, jak se systém ustavoval a rozbíhal. Na počátku většina úředníků chtěla a byla ochotna pracovat poctivě. Kdo se chtěl na svém místě udržet, musel se přizpůsobit nastaveným „normám“. Šlendrián a korupce byly nastaveny od shora. Na svém místě přežil ten, kdo se přizpůsobil nepsaným normám „sametové revoluční dialektiky“ – co, kdy, jak a komu.

„Pluralitní demokratická“ politika v postkomunistické zemi, kde půl století byla společnost ostře rozdělena na vládnoucí rasu a plebs, kde vládnoucí rasa nebyla rozehnána a odstavena od moci a zdrojů, je fikcí. Jediným viditelným rozdílem v postkomunistické variantě „panování“ je to, že dřívější „předvoj pracujících“ dnes můžeme nazvat „politickým národem“. Stejní lidé, stejná společenská vrstva, která dělala totalitní politiku za komunistů, se profesionálně zabývá a zaměstnává politikou v postkomunistické fázi „pluralitně – totalitní“ změny technologie panování.

V původní „tradiční“ formě komunistického panování, mohli být vládnoucí předvojoví kormidelníci ještě relativně „křišťálovými“ charaktery, nemuseli se přetvařovat a tolik lhát. Dnešní „totalitní demokraté“ každou buňkou svého lidského stroje žijí a fungují rozpolcenou existenci. Dělají „jako“ co dělat nesmí a nechtějí. Dělají, „jako“ že se dohadují, jednají v zájmu státu, veřejnosti – to je i plebsu. Přitom vědí, že zájem jejich kasty to není. Vědí, že každé skutečné řešení problému otevírá cestu k jejich odstranění od moci a ztrátu privilegií.

Nejviditelnějším plodem dvacetiletí sametové reformy komunismu je zhmotnění lži, na které stála celá existence komunismu. Ve zlé – totalitní - fázi vývoje „nejlepšího ze všech řádů“ prováděli všechny své intriky a hajzloviny kormidelníci za oponou. Navenek plebsu vysílali jen nákazy, zákazy a příkazy. Plebs dlouho nevěděl, co a jak se děje, obával se „Strany“ jako Peruna Hromovládného. Jak se blbosti vršily, začínal mít plebs z projevů „geniality“ předvoje pracujících srandu. O tom, proč je „genialita“ stále zjevnější a roste, nepřemýšlel a nevěděl. Neměl mu to ani kdo říct. Mravně ta zlá totalita více rozkládala její tvůrce, správce, instalatéry, všechny, kdo na ní parazitovali. Výsledkem jejich mravního rozkladu byla geniální koncepce „pravdy a lásky“.

Nemravnost totalitního komunismu se do mentality plebsu zapsala a projevila tak, že zůstal na úrovni dítěte, které vyrostlo ve špatné rodině. Proto měl tak spontánní radost z divadla sametu: netušil, že svět je složitější. Nevěděl, co je odpovědnost, z čeho roste trvalý úspěch a jistota. I proto se tak rychle zklamal a ztratil víru ve vše.

Sametová pluralizace znamenala, že to, co se odehrávalo ve zlé totalitě za zdmi Ústředního výboru a sekretariátů, se dnes jako divadelní kus předvádí ve Sněmovně nebo na obrazovce telescreenu. Hraje se to jako divadelní představení, scénář a režie jsou, stejně jako za zlého dřevního komunismu, mimo scénu – mimo prkna, která znamenají svět. Skutečná rozhodnutí, to, čemu se říká politika, dělá pár mafiánů někde v kanceláři nebo na golfovém hřišti. Odpovědnost nenesou žádnou, jsou za scénou, veřejně neznámí – snadno se jim „rozhoduje a řídí“. Bůh není, a tak ani toho se netřeba bát. Proto tak lehce bez zábran rozkradli, co ještě nezničili jejich totalitní bratranci. Plebsu dali veřejně příklad, že krást se vyplatí – i on nebude víc pracovat. S lehkým srdcem zadlužují stát, jako by vše mělo nakonec vyřešit vesmírné perpetum mobile.

Výdobytkem dvacetiletí „pravdy a lásky“ je zhmotnění „lži a nenávisti“. Před dvaceti lety byl náš totalitní svět jednoduchý, bylo možno jej rozdělit na „my“ a „oni“. Nepřítel a původce zla byl lehce identifikovatelný, problémy se daly svést na komunisty. Sametová lež bez vyúčtování zla převedla vinu na nás. Politika, státní aparát, hospodářské zdroje, média, soudnictví i školství zůstaly v rukách stejné „kasty“ biologických strojů, které o nás pečovaly za zlé totality. Plebs se dnes stal občanem, formálně spoluodpovědným za všechna svinstva a lži, která se za „pravdy a lásky“ stala. Neomlouvá nás, že nic nevíme, nechceme vědět, poštve nás proti sobě každý lotr a blb. Děláme a myslíme si, že se nás to netýká.

Vedlejším, ale nejviditelnějším plodem a výdobytkem sametové lži „pravdy a lásky“ je povýšení morálního rozkladu a marasmu o další řád. „Reformátoři“ vpustili do Augiášova chléva řeku a nechali zavřená vrata, topíme se v tom sajrajtu přirozeně, nemohlo být jinak. Nic na tom nezmění zatloukání i oslavování „svobody“.

28. října 2009



Diskuse


Wotan
11:45
16.11.2009

Klokocka Bohumil
19:30
15.11.2009

Jiřina
18:14
15.11.2009

Klokocka Bohumil
19:13
15.11.2009

Pavel Urban
23:08
13.11.2009

Kotas
23:04
13.11.2009

Patron Divný
23:34
13.11.2009

Patron Divný
21:26
13.11.2009

Patron Divný
23:32
13.11.2009

Baci
21:14
13.11.2009

Nemo
21:33
13.11.2009

Lukiieeii
19:13
13.11.2009

Pavel Urban
23:12
13.11.2009

Zlíňák
18:58
13.11.2009

Dolly
18:51
13.11.2009

Václav Dostál
18:30
13.11.2009

hanebnej panchart
18:21
13.11.2009

Mistr Jan Hus
18:00
13.11.2009

Abraham
18:07
13.11.2009

Petr
20:03
13.11.2009

Karel Čapek
17:40
13.11.2009

Klokocka Bohumil
17:19
13.11.2009

Ludva
16:45
13.11.2009

Klokocka Bohumil
15:19
13.11.2009

jirik
14:58
13.11.2009

vladimír ondys
14:55
13.11.2009

krzl
13:28
13.11.2009

františek
13:03
13.11.2009

Pamětník 2
13:23
13.11.2009

BuBu
12:42
13.11.2009

Hotovo
12:29
13.11.2009

Kája
12:02
13.11.2009

děteněkam
11:41
13.11.2009

Lucy
14:09
13.11.2009

John Bradley
11:20
13.11.2009

Vodička-sapér
11:20
13.11.2009

slavoj
12:04
13.11.2009

Akademik
17:54
13.11.2009

luboš
11:03
13.11.2009

Wotan
11:00
13.11.2009

Václav Nejmoudřejší
11:59
13.11.2009

novaz
10:54
13.11.2009

xxxKubeš
10:46
13.11.2009

Wotan
11:06
13.11.2009

Pavel
11:39
13.11.2009

brblal
10:36
13.11.2009

dulcibelka
9:26
13.11.2009

Tomáš Jasný
8:50
13.11.2009

gretor
11:00
13.11.2009

JaS
11:36
13.11.2009

Klaudius
8:49
13.11.2009

xxxKubeš
10:42
13.11.2009

luboš
11:06
13.11.2009

Wotan
11:08
13.11.2009

Tomáš
12:01
13.11.2009

Anton
8:30
13.11.2009

vajan
8:14
13.11.2009

von
11:40
13.11.2009

honzaD
17:20
13.11.2009

čtenář
8:01
13.11.2009

jaderný moždíř
8:15
13.11.2009

von
11:42
13.11.2009

Demosthenes
7:59
13.11.2009

sparťan
8:49
13.11.2009

Wotan
11:10
13.11.2009

ladislav
7:49
13.11.2009

Madelaid
7:33
13.11.2009

Standa
7:14
13.11.2009

PROKOP BUBEN
7:56
13.11.2009

Jirka
6:39
13.11.2009

Wotan
11:13
13.11.2009

Letowitz
5:58
13.11.2009

EVa
6:13
13.11.2009

Vaněk
8:42
13.11.2009

brblal
10:41
13.11.2009

gretor
11:24
13.11.2009

XY
5:58
13.11.2009

Jaroslav
3:27
13.11.2009

drak 2
2:10
13.11.2009

Standa
7:15
13.11.2009

Pamětník I.
8:44
13.11.2009

brblal
10:43
13.11.2009

exulant
2:05
13.11.2009

JaS
1:22
13.11.2009

Kresinka
5:27
13.11.2009

Bruno
6:23
13.11.2009

počet příspěvků: 115, poslední 16.11.2009 11:55









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.