České historické myšlení nyní určitou významnou deziluzi prožívá. V hodnocení poválečného vývoje Československa je obtížné nalézt okamžiky, které by si většinová společnost dovolila označit za kladné. Neřku-li optimální. Pochyby vzbuzuje již období od konce protektorátu po únorový zlom roku 1948. Zřejmě tehdy bylo dostatečně „zaděláno“ na následná léta pod bezvýhradnou vládou jedné strany.

Až na pár radikálů či stalinských pohrobků je zázrakem nalézt ve veřejné diskusi zastánce poměrů 50. let. Uvádí se slova jako „teror, všudypřítomná šikana policie a úředního aparátu, zvůle“. Horáková má (a plným právem) status národního hrdiny (vlastně hrdinky), farář Toufar už není (opět zcela oprávněně) přijímán jako zaprodanec Wall Streetu a nepřítel pracujícího lidu, ale coby slušný člověk věrný svému kněžskému poslání, který se stal nevinnou obětí zátahu mašinérie státní moci proti církvi. Kromě mašínovské epopeje je postoj českého člověka k 50. letům vcelku jednoznačný a apriorní.

Složitější vztah veřejnost pociťuje k normalizačnímu bezčasí. Důvodem této rozpolcenosti je více než cokoli jiného osobní zkušenost a zainteresovanost řady z nás v oněch „neslaných, nemastných“ dvaceti letech. Kdo hoví méně taktním slovům, podotkne, že mnohý ze současníků si z normalizace odnesl nehezké máslo na hlavě.

Mezi 50. lety a normalizační epochou vězí léta šedesátá. Za „teror, všudypřítomnou šikanu policie a úředního aparátu, zvůli“ se vydávají sporadicky, a to i mezi nejzarytějšími kritiky zbylých úseků komunistické éry. Naopak. Spojována jsou s „všeobecným společenským uvolněním a pokusem o demokratizaci“. Není výjimkou jejich srovnání se „zlatými 20. lety“. Příkladem tohoto „demokratizačního“ kvasu prý jsou ojedinělá umělecká díla (filmy, knihy), která tehdy vznikala. Ano. Kvalitu Formanových snímků stejně jako Kunderových románů přiznávám. Naše kultura si onehdy procházela vskutku pozoruhodným rozkvětem. Nová vlna však vstoupila mezi fenomenální úkazy kulturního pnutí spíše „na just“ oficiálnímu systému než v jeho intencích.

Dobrá. Ale je tu pořád pražské jaro. A především jeho nejposvátnější ikona, Alexander Dubček. Ten, který měl polidštit socialismus. Od moci byl odstaven v důsledku srpnové invaze, po níž bylo vyloučeno setrvání reformního křídla KSČ u mocenského kormidla. Dubček i přesto zůstával pro nejednoho autoritou. Symbolem vzdoru proti totalitě a jejímu bezpráví. Nic na tom nezměnily ani Dubčekovy podpisy pod moskevským protokolem a pendrekovým zákonem, které prakticky zahájily dvě dekády normalizace. Dubčekova sláva se v plné kráse obnovila sametovou revolucí, během níž se přesvědčený socialista lidově-demokratického pojetí ucházel o funkci prezidenta, nejvyššího představitele nového Československa, kapitalistického a skutečně demokratického.

Přesto se Dubčekovy preference držely stabilně vysoko. Kdyby naši východní bratři vyhlásili soutěž o největšího Slováka, mezi přední adepty by náležel právě Dubček. Zjištění, které zveřejnily Lidové noviny ve svém sobotním vydání, však spolehlivě rozmělní všechny zažité dubčekovské domněnky a stereotypy. Alexander Dubček v kontrastu se svými známými výstupy se (a s úspěchem) pokusil umlčet politické vězně, kteří v roce 1968 již žili „na svobodě“. Úhelným kamenem tohoto záměru byla kampaň rozpoutaná dubčekovci proti organizaci K-231, která ty neprávem odsouzené sdružovala.

Kardinální otázka vynesená na povrch dotyčnou kauzou je prostá. Bude též přes další (stěží hojitelný) šrám na dubčekovském mýtu pokračovat velebení jednoho z „mužů jara“ a povyšování jeho dějinného odkazu na nejcennější pozice českého historického myšlení? Zdá se, že přes nabytou deziluzi se na vnímání Alexandera Dubčeka a československého „tání“ 60. let nic moc nezmění. Pro vztah člověka k minulosti jsou často příběhy důležitější než fakta. Co myslíte? Je to tak správně?

Autor je místopředseda Institutu K.H.Borovského www.ikhb.cz