Představme si, že nám někdo zapálí střechu nad hlavou, načež se s námi začne soudit o urážku na cti, jelikož jsme ho nazvali žhářem. Že je to směšné? Že ho pověsti žháře žádný soud nezbaví? Jak se to vezme. Třeba nezbaví, ale už se chopil iniciativy, a my se ocitáme v defenzivě. Až událost vymizí z čerstvé paměti, vyrukuje se spoustou omluvných okolností, dobrých úmyslů se bude dovolávat, krůček po krůčku postupovat, až dosáhne toho, co chtěl: zločincem v očích veřejnosti sice být nepřestane, ale už si vytipoval, co si smí beztrestně dovolit, ohledal naše slabiny, slušnost, zdrženlivost, toleranci, a využije jich do posledka. Naše vina, měli jsme ho prásknout přes tu jeho drzou hubu, hned jak ji poprvé otevřel.

Bystrý čtenář už asi uhodl, kam mířím: nu ovšemže k našim milým komunistům. Prolétlo onehdy tiskem jejich rozhořčení: televize si dovolila uvést dokumentární pořad o procesu s Miladou Horákovou, a ono je to, jaká špatnost, poškozuje ve volbách! Český tisk stanul ohromen tou drzostí, podívejme se na ně, střecha ještě doutná a žháři by už... Ale zase: naše vina! Neměli jsme připustit, aby komunisté vůbec směli o nějakých volbách uvažovat. Aby roztočili mlýnek relativizace, aby úspěšně pustili do světa chýru o správnosti svých cílů, která vzpomínku na šibenice a trestní tábory sice nevymaže, ale odsune do pozadí. Oni to ti komunisti mysleli dobře, víte, jenom se staly jakési chyby. Zde je bod, v němž se měla demokratická veřejnost vzepřít: a dost, soudruzi! Žádné chyby. Zločin od samého začátku, v myšlenkách i ve skutcích. Jenže to se nestalo. A nejen v postkomunistickém království českém.

Čtu tak občas v německých novinách zprávy o tom, jak se někde zase sebralo padesát hololebých výtržníků (je příznačné, že vesměs v zemích bývalé NDR), hajlovali, nacistická hesla vykřikovali... A veškerý tisk i místa politická se nestačí křižovat hrůzou, fašismus už zase vystrkuje hlavu! Nepřipusťme! Zakažme! Hned se zákony proti hajlování vydávají, proti užívání nacistických symbolů ... no, ne že bych s holohlavými blbečky sympatizoval. Když však na jiném konci země radikálně marxistické tlupy pochodují, ne po desítkách, ale po tisících, rudými prapory mávají, nenávistná hesla vykřikují, výlohy vytloukají, auta zapalují, nikdo se jaksi k vydávání extra zákonů nechystá. Máme přece svobodu shromažďování, zakázati nelze. Leda výtržníka zadržet, dá-li se načapat s láhví benzinu a sirkami v ruce. Zapsat si jméno a zase pustit, co s ním. Je mladý, nerozumný, a beztak to myslel dobře.

Je to celé nějaké praštěné. Kdo by zpochybňoval osvětimské komory smrti, budiž potrestán. Správně! Komunistické tábory smrti si ale může zpochybňovat kdo chce jak chce, a ani zmínka se o tom nikde neobjeví. Je-li odhalen veřejný činitel nacistického smýšlení, okamžitě je s hanbou propuštěn. Činitel smýšlení komunistického to může dotáhnout až na předsedu vlivné partaje a stát se ... dejme tomu poslancem evropského parlamentu. Vyjde-li z voleb s jakýms takýms úspěchem nějaký Haider nebo Le Pen, strhne se lamento po veškeré demokratické Evropě: braňme začátkům! Sedí-li ve vládách a sněmovnách od Madridu po Athény otevřených vyznavačů stalinismu celé roty, nikdo se k žádnému bránění ... ale kdepak začátkům. Nikdo se k bránění demokracie před dosti už pokročilou totalitní nákazou nemá. Proč, k čertu?

Asi že jsou holohlaví oplakávači Hitlera troubové. Nenapadne je, pitomce, založit dejme tomu Stranu demokratického nacismu. Vypreparovat opatrně ze starých zločinů, co ani při nejlepším úsilí zrelativizovat nelze a na půl huby se toho odříci, ach, chyby růstu, deformace správné myšlenky nacionálního socialismu. Ostatek oprášit, přebalit fajnovějším papírem demokratických frází, a jet starým kočárem ve starém směru dál. A žádat vyrovnanost: když už se musí v jednom kuse připomínat holokaust, ať je také řeč o tom, co nacismus vykonal dobrého, stavbu dálnic například nebo bezplatnou rekreaci pro pracující. Zrevidovat školní učebnice, ať se v nich o Hitlerovi nemluví pořád jen špatně. To by v tom byl hrom, aby z toho nacismus nevyšel ... no, s nějakým flíčkem na vestě snad ano, nicméně jakožto partner v demokratické politice uznávaný, přijatelný, nepostradatelný.

Jenže se to sotva stane. Chybějí holým hlavičkám ony nepřehledné šiky narudlého i zcela komunistického intelektuálstva, co už od dvacátých let až do dneška výbornost Marxových myšlenek obhajují, módou salonů dělají. Vzpomeňme si: na jednoho Viktora Dyka, klerikála, přišlo u nás padesát intelektuálních agitátorů komunismu, S. K. Neumannů, Ivanů Olbrachtů. V ostatní Evropě na jednoho Knuta Hamsuna, příznivce hitlerovského árijství, stovka G. B. Shawů a jiných Stalinových šašků. Až dodnes zůstává komunistický kat Guevara idolem pokrokové mládeže, ale zkuste se zastat G. W. Bushe. Nevyváženost ... to se ví, že nevyváženost, soudruhu Filipe. Co s tím ... asi naložit každému, co si vysloužil, nacismu Osvětim, komunistům Jáchymov a Kolymu, nedělat, že jedno je lepší druhého. Smývat ze zločinů pozlátko ušlechtilosti, on to ten Marx myslel správně, ale... Jistě i Hitler si myslel, že koná něco správného. Není správných idejí, které, ký to div, skončily miliony mrtvol. Každé zlo je zakleto už ve výchozí myšlence, jedno, zda komunistické či nacistické.

Správnost myšlenky se neměří úmysly, ale výsledkem. A ať mě třeba teď někdo označí za advokáta nacismu: když v trosky obrácený Berlín pod sebou pohřbil Hitlerův sen, vyšlo z toho Německo zbídačené, otřesené ve své naivní víře ve Vůdce, nikoliv však morálně zchátralé. Trvalo několik let a před užaslým zrakem světové veřejnosti vyvstal nejen proslulý hospodářský zázrak, ale i společnost nepochybně demokratická, na níž je obtížno hledat chlupy neslavné minulosti. Otřes roku 1989 pod sebou také leccos pohřbil, avšak nedokonale. Dvacet let po tom slavném datu, a pořád se Evropou táhne rozhraní mezi Východem a Západem, neboť ostnatý drát strhneš snadno, mravní rozklad však obtížněji, pakli vůbec. Ostatně co bychom si povídali, že. Peklo ze sebe vypustilo dva zplozence zla, komunistu a nacionálního socialistu. Chtělo by se říci, že je to jedna pakáž, ale není. Komunistův sirný smrad je zhoubnější, protože za sebou nadlouho zanechává hnilobu duší.

Tolik pro připomenutí zpozdilým. Ostatním pak důvěru, že pekla zplozenec může být na svém pochodu zastaven, ne však snadno. Neustupujme jeho pokusům o relativizaci, neponechávejme mu prostor, v němž by se mohl roztáhnout, ani ze slušnosti a z tolerance ne. Komunistický zplozenec jí není hoden, každý ústupek zaplní svou drzostí a využije proti nám. Dvacet let ... pomalu by bylo na čase, aby drzé čelo přestalo být poplužním dvorem.

Převzato z Annonce s laskavým svolením autora

Hannover