Mimo debat politických bychom se měli zabývat i jinými věcmi. Například zcela nechápu odpor většiny společnosti k prodlužování hranice odchodu do důchodu. Vždyť je daleko lepší prodloužit si věk delší prací. Tedy pochopitelně výjimky budou vždy. Lidé v těžkých psychických nebo fyzicky náročných povoláních nemohou být nuceni, aby dělali do sedmdesáti. Jim je ovšem třeba dát možnost odejít v pětačtyřiceti s rentou a začít druhý pracovní život.

Bolševické vidění světa na nás zanechalo mnoho nánosů. Jedním z nich je pohled na stáří. Podle schématu komunistických plánovačů měl život několik etap. V té první se lidé v pionýrských šátcích a svazáckých košilích vrhali přímo do problémů a ukazovali starým, že to jde. Posléze vyspěli a stali se z nich odpovědní hospodáři země. Když přišel čas, obdrželi svá vyznamenání a diplomy, někteří se dostali do čítanek a stali se hrdiny různých próz a filmů. Jen zcela výjimečně jim bylo dovoleno zasáhnout do života mladších a poradit. Většinou jim bylo dovoleno pouze převzít diplom za svůj vynález a zříci se touhy po "věčné zápalce" (Plachta ve známé filmové roli), nebo se naposledy projet na milované lokomotivě (Marvan rovněž ve známé filmové roli). Odchodem do důchodu život v podstatě skončil. I pro celou partu brusiče Karhana. Dlužno přiznat, že jsme tyto tendence doposud nepřekonali.

Vyprávěl mi nedávno jeden místní živnostník, velice šikovný a zručný truhlář, o debatě, kterou vedl se svým bratrancem z Kanady. Jeho příbuzný se pochopitelně zajímal také o to, jak řemeslníka jeho profese uživí. Když si tento povzdechl, že se mu do dílny vejde pouze malá hoblovka, ačkoli by měl i zakázky na výrobu nábytku, které musí bohužel odmítat, dostal se jejich rozhovor k zajímavému tématu. Bratranec navrhoval přistavit další dílnu a rozjet výrobu nábytku. Jeho český bratranec namítal: "Ty ses zbláznil. Přeci nebudu v mých letech riskovat a začínat s něčím novým, když již pomalu končím…" Onomu truhláři je totiž 59 let. Jeho námitky vyvolaly u kanadského bratrance nelíčený a nepochopitelný údiv. "U nás je zcela běžné, že se mnozí lidé těší do důchodu jen proto, aby začali další etapu společenskou nebo podnikatelskou. Mnozí úředníci plánují otevření obchodu, dílny, poradenské firmy, pracují jako obchodní zástupci a vůbec jim nevadí, že začínají znovu. Někteří si splní sen z dětství a otevřou si na náměstí papírnictví nebo cukrárnu. Nikdo se tomu nediví, naopak," vysvětloval, avšak nepřesvědčil. Mít odvahu, zájem a nemít strach překonat onu magickou hranici, kterou se nám zdá být věk šedesáti let, to je předpoklad k tomu, abychom nemuseli o nějakém stáří hovořit. Ve společnosti se o stáří bohužel hovoří jako o období chátrání, umírání blízkých, osamocení a bezvýchodnosti (kam se starými lidmi – je málo domovů důchodců a pensionů). Jestliže si člověk a lidé okolo něj vytvářejí negativní představu o stáří, pak pro tuto představu najde velmi lehce podpůrné argumenty. Tato představa nás může natolik poznamenat, že již nebudeme schopni ani ochotni hledat pozitivní fakta.

To, že George Bernard Shaw (1856 – 1950) dostal ve svých 69 letech Nobelovu cenu za literaturu a posléze ještě 25 let aktivně tvořil, považujeme za hříčku dějin(?). T. G. Masaryk (1850 – 1937) se ujímá prezidentského stolce ve svých 68 letech a Buonarroti Michel Angelo (1475 – 1564) ještě dávno po osmdesátce organizoval dostavbu chrámu sv. Petra v Římě, začal psát nádherné básně a vášnivě se zamiloval do Vittorie Colonnové. Abychom nezůstali jen v oblasti umění a politiky – Thomas Alva Edison (1847 – 1931) do konce svého života vynalézal a řídil továrny s tisíci dělníky, Josef Švejcar (1897 – 1997) napsal ve svých 91 letech knihu "Kojení – dar nejcennější" a Leonard Spencer Winston Churchill (1874 – 1965) píše po obrovských jeho duševních a fyzických útrapách válečných, ve svých 71 letech, známou The Dawn of Liberation (Červánky osvobození – 1945). A to mohl být docela v klidu a užívat si, ale on ne. V 79 letech dokončil šestidílnou The Second World War (Druhá světová válka – 1953), za což obdržel ve stejném roce Nobelovu cenu za literaturu.

Pochopitelně, že bychom mohli uvádět tisíce podobných příkladů z jakéhokoli období dějin lidstva. Ale naše společnost stále setrvávána bludu stáří. Sedmdesátiletý muž toužící po novém, nebo dosud nepoznaném sexuálním vztahu, je pro nás sexuální zvrhlík či v lepším případě bídný chlípník. Stejnou touhu u třicetiletého muže, jsme ochotni považovat za normální či dokonce za přednost. Paradoxem toho všeho je, že onen sedmdesátiletý "chlípník" považuje pětašedesátiletou ženu za "starou babu". Jeho pocit však nevyplývá z toho, jak tato žena vypadá, ale z toho, jak se tato žena chová. Pochopitelně – ženám po šedesátce bohužel přiznáváme většinou pouze právo na to, aby občas pohlídaly vnoučata. Neboť to ostatní "již mají za sebou"!?

Nepotřebujeme nejnovější výzkumy k tomu, abychom zjistili to, co ví lidstvo již odpradávna. Vše souvisí s naším očekáváním. Jestliže stáří bázlivě očekáváme, setkáme se s ním velice brzy. Lidé společensky aktivní, náročně duševně a přiměřeně fyzicky pracující, žijí nádherně i bez kalendáře. Produktivní skupina lidstva žije nesporně déle. A je záležitostí každého jedince, do jaké skupiny se zařadí. Mozek není limitován věkem. Mozek je pouze limitován našimi obavami, naším strachem z nového a nepoznaného. Celková člověčí sešlost není dána datem našeho rodného listu. Pochopitelně, není-li člověk mladý svým věkem, může být mladý svou vitalitou. To totiž zajišťuje člověku to nejcennější, co má. Zdraví. Navíc takový vitální a tím pádem i zdravý člověk může plně využívat znalostí, zkušeností a všech hodnot, které během života získal.

Znamená to tedy, že musíme hledat vše pozitivní a velice cílevědomě se bránit zkresleným představám o tom, co je stáří. Ty nás vedou pouze k pocitům beznaděje, strachu a k obavám, co s námi bude. Energie, vitalita, namáhání mozku, práce pro společnost, organizování a víra v to, že nás čeká ještě plno příjemných životních zážitků, to je to, co potřebujeme. Pochopitelně, že na jedné straně tvrdá celodenní práce, delší někdy i než 12 hodin denně, spojená s nejnovějšími technickými vymoženostmi, vytváří bohaté lidi, jejichž úspěch je naprosto zasloužený a bylo by neslušné ho jakkoli zpochybňovat. V médiích jsou nám prezentováni jako úspěšní lidé, kteří jsou motorem rozvoje společnosti. Jenže lidský motor má zcela jiné zákonitosti, než jeho ocelový kolega.

Naše mysl vnímá objektivně tři časová údobí: minulost, přítomnost a budoucnost. Napadlo vás někdy, že by mezi nimi měla být jistá rovnováha? Znalost a vědomí minulosti nám dává jistou životní stabilitu a rovnováhu. Je dobré znát tradice našeho národa, kořeny svého rodu. Odkaz a zkušenosti předků nás kultivují. Ale jen tehdy, uvědomuje-li si je a vyznáváme-li jejich hodnoty. K té minulosti patří i úcta k tradicím, k víře i ke všemu pozitivnímu co národ, jehož jsem příslušníkem, vytvořil. To není nic nacionálního. Znalost minulosti a úcta k ní, rozvíjení jejího pozitivního odkazu, to vše jsou formy vedoucí k tomu, abychom pozitivně pojímali sami sebe, abychom si uvědomili takové hodnoty, jakými jsou čest, charakter, láska, slušnost, morálka. Nepodceňujme naše spojení s minulostí. Nemůžeme ho odbýt tím, že si necháme zpracovat rodokmen. Měli bychom vědět, proč děda postavil kapličku zrovna u Horního lánu. Každý jsme odněkud. Toto poznání nám umožňuje, abychom pozitivně pojímali sami sebe i druhé.

Budoucnost a představy o ní tvoří další důležitou část našeho časoprostoru. Mít jasnou představu, vizi, psát v duchu scénáře našich budoucích úspěchů, to vše je předpoklad k tomu, abychom se otevírali novému, reagovali na výzvy současné i budoucí. Zároveň nám to umožňuje lépe reagovat na problémy a strasti současné. Mít tedy křídla? Ano, ale zároveň je umět stáhnout v pokoře nad všudypřítomným časem s respektováním jeho dimenzí minulých, přítomných a budoucích. Jakákoli nerovnováha mezi nimi je vždy příčinou našich proher životních a osobních.

A ještě jedna priorita mne napadá. Jak to je s naší sobeckostí? Není vidina skvělé budoucnosti umocněná schopností vydělávat peníze, dosahovat úspěchů a budovat si kariéru, přece jenom trochu osamocená? V obdobích intenzivního soustředění na přítomnost a budoucnost, v dobách naší zvláštní sebestřednosti zapomínáme na své bližní. Máme málo času na rodinu, přátele a potlačujeme záměrně emoce. Čas od času bychom si měli sednout a přehodnotit si své priority. Nic nám již neříkají slova o vlastenectví (nemám teď na mysli ono účelové současné "nové" a demagogické uvažování o tzv. národní hrdosti a národních zájmech), národní hrdosti, cti rodiny a rodu, o lásce k bližním i o víře v Boha, který je zosobněním všeho lepšího, co v nás bohužel někdy jen dřímá. Ano – čas od času přijde chvíle vnitřní transformace. Zachovat optimální časovost našeho konání. Jít tvrdě za svým cílem, ale umět i pohladit sousedovu kočku, kterou jsme se jindy snažili spíše nakopnout. Ctít minulost, která je ve své moudrosti stabilní, a proto může a musí být součástí našich životních hodnot. Tedy zpomalit? Ano - jen proto, abychom se mohli včas a správně nadechnout.

Čas má rozměr minulý, přítomný a budoucí. Nelze žít jen v jednom z jeho rozměrů. Pak nebudeme ani stárnout v tom ošklivém pojetí plánovaných odchodů, jimiž se stavíme do řady těch, kteří mají na vybranou jen dvě možnosti: buď si chodí na poštu pro důchod sami, nebo jim ho nosí pošťačka. Pro milovníky života to přece nemohou být mantinely současnosti i budoucnosti. Krása umění života spočívá v tom, být člověkem moderním, ale i zároveň barokním a renesančním. A na otázku jak jsi starý, odpovídat, že tak, jak se cítím. A hned je člověku lépe.