23.7.2017 | Svátek má Libor


SPOLEČNOST: Dopis příteli

30.8.2016

aneb Jak jsem se nestal džihádistou

Milý Zdeňku,

možná si vzpomeneš, jak jsme spolu pádlovali na Ohři a tuším i na Hronu, i jak jsem podporoval Tvou kandidaturu do senátu články v listu Annonce. Jestli byly něco platné, nedovedu posoudit. Napoprvé snad trochu ano, kandidatura do dalšího volebního období však narazila na odpor politických machrů, jimž jsi byl příliš čestný a zásadový. Později jsme se názorově poněkud rozešli, jsem si však téměř jist, že bychom se z největší části zase sešli, kdybychom si někde spolu sedli ke skleničce; nespočívá naše názorová diference v ničem víc než v obyklé myšlenkové dualitě – jak by svět dle našeho zdání měl správně vypadat, a jaký skutečně je. Jenže kdyby měl odpovídat našim představám správnosti, ani z větví bychom ještě neslezli, ale to jen tak na okraj.

Proč Ti píšu: našel jsem v MF Dnes z 5. srpna Tvou noticku k případu toho chlapce, co si vyjel do Syrie připojit se k Islámskému státu. Nazval jsi ho hloupým českým Honzou, kterého – cituji – víc než celý islám zajímalo zabíjení a sexuální otrokyně. Není to tak jednoduché. Mám v tom směru vlastní zkušenost, v níž hrálo ústřední roli... řekněme okouzlení. Fascinace. Bylo to takhle:

Někdy koncem čtyřicátých let, dokud se ještě v kinech směly promítat snímky západní produkce, jsem zhlédl velmi sugestivní film na námět románu A.E.W Masona „Čtyři pera“ s dějem zasazeným do madhistického povstání v Súdánu koncem devatenáctého století. Divoké postavy v bílých řízách, křivé šavle nad hlavami řítící se velbloudí jízdy, vášnivá cizokrajná muzika, kvílivé volání z ochozu minaretů, davy křepčící ve víru válečného tance, podmanivá atmosféra zrovna ke krájení... dočista jsem byl okouzlen. Ostatně nejen já, blbnula tenkrát po mohamedánsku celá naše třída. Ostatní kluky okouzlení brzy přešlo, mě se však fascinace vším arabským a islámským držela ještě dlouho. Se zaujetím jsem hltal všechno, co nějak souviselo s islámem, časopis Nový Orient jsem odebíral, dva ročníky klasické arabštiny absolvoval... kdyby si tenkrát na mě došlápl šikovný imám, ani by mě nemusel moc přemlouvat ke konverzi. Naštěstí ještě tenkrát na Blízkém východě nešarapatil Islámský stát, aby se moje fascinace mohla vyjádřit skutkem, jen sbírka notně praštěných diktatur, pro mladého potřeštěnce přece jen ne tak inspirativních. Naštěstí – aspoň v tom ohledu mohu mluvit o štěstí – bylo krátce po Vítězném únoru, bolševik nás držel v odrátované kleci, i mohl jsem si o různých Súdánech, Jemenech a podobně bájných končinách leda nechat zdát. Naštěstí se latentní konflikt mezi sekulárním Západem a světem islámu ještě nerozhořel do dnešní podoby, protože nevím, co by to se mnou udělalo.

Nedovedu dnes posoudit, bylo-li moje okouzlení islámem tak silné, že bych se mohl stát bojovníkem džihádu; díky všem uvedeným naštěstí jsem nebyl té zkoušce vystaven. Fascinace se mě pak pomalu pouštěla, až se změnila... ne v islamofobii, jak je obyčejem tohoto pokryteckého času nazývat takový vztah, nýbrž v kritiku islámu. Paradoxně jsem k ní dospěl studiem koránu, což bych mimochodem doporučoval každému, kdo chce o takových věcech mluvit či psát. Musím říci, že mě zklamal. Nenašel v něm nejen nic, co by mou fascinaci podepřelo, ale ani slůvka nějaké původní myšlenky, nad níž bych si řekl vida, z tohohle úhlu mě ještě nenapadlo podívat se na záhadu světa a stvoření, o tom musím popřemýšlet. Kdepak. Odvážím se výroku, že není druhé tak neoriginální, jalové, myšlenkově mělké nauky, než jakou z příkazu Alláhova zvěstoval archanděl Džabrá ́íl (Gabriel) proroku Muhammadovi. Zato jsem nacházel pasáže plné nesnášenlivosti, zášti k jinak smýšlejícím, výzev k výboji a zabíjení, až jsem se sám sebe ptal... a tímhle jsem se dal okouzlit? Tomuhle jsem propadl, že být to za jiných okolností, mohl jsem se vydat nenávistou stezkou džihádu?

Nu, aspoň píši-li dnes kritické články, nikdo mi nemůže vytknout, že islámu nerozumím. Že si vykládám korán nesprávně, že vytrhávám jednotlivosti z kontextu, nebo co se tak obvykle namítává. Bane, Zdeňku, neřekl bych, že je to hloupost, co přivádí české (ale i německé, belgické, anglické a jiné takové) Honzy na bojiště svaté války. Je to fascinace. Iracionální vzplanutí, jemuž nerozumí ani postižený sám, a vyvíjí se dál vlastní automatikou až k těžko předvídatelnému výsledku. Co s tím? Je vůbec nějaké co s tím?

Snad by bylo. Četl jsem zpověď takového mládenečka horlivého, co se taky chystal vydat do svaté války. Otázán, co mu chybělo v občanské společnosti a co našel mezi muslimy, odpověděl ten kluk: „Kázeň.“

Nu ano. Stala se nabídkou tohoto času svoboda přehnaná přes všechny meze rozumu i citu k nevázanosti, k libvovůli, ale vida toho kluka, on o ni nestojí. Chce být zapojen do houfu, s nímž se může ztotožnit, podřídit se jeho pravidlům. Rozumím tomu. Ač založen nad běžnou míru individualisticky, smím-li se tak ohodnotit, sám jsem býval v tom věku až po uši zakoukaný do skautingu (a ještě trochu jsem). Co tedy nabídnout mužské mládeži – o holkách se zdržím soudu – něco podobného? Kamarádství. Dobrodružnou hru, jejímž dějištěm je příroda. Pocit výjimečnosti v partě – ale nesmí být moc velká – stejně založených. Snad i jistého vzdoru; zárodek mužského inklinuje k buřičství, a neví-li proti čemu, tak dlouho hledá, až něco najde. To by mohla být jedna z možností, jak uchránit hloupé Honzy pokušení džihádu: porce individuality vyvážená porcí začleněnosti do širšího - ne ale moc širokého – společenství, k tomu jako koření špetka opozičnictví a špetka rizika. Trvá dnešní čas až příliš na stoprocentním bezpečí ve všem všudy, což je pro mladého dobrodruha otravné.

Druhá možnost... Šiky západních myslitelů, žurnalistů a intelektuálních kazatelů se předhánějí, kdo najde víc špatností na vlastní civilizaci, z nichž je možno se kát, omlouvat se, do hříšných hrudí tepat. Mladý, nezkušený člověk tak snadno propadne dojmu, že jeho civilizace je zlá a zkažená, provinivší se všemi druhy zločinu kolonialismem počínaje a krvavým bláznicem na Blízkém východě (neboť není pochyb, že i ten jsme jakýmsi způsobem zavinili) ani nekonče. Logickým výsledkem je odmítavý, až nepřátelský postoj k západní civilizaci, z něj pak v extrémních případech vyplynuvší odhodlání ten výplodek pekla zničit, třeba i za cenu života vlastního i jiných. Povězme mladému člověku, že je všechno naopak. Že se stal obětí módního žvástu, že má být proč hrdý na svou civilizaci, a nebude dělat hloupého Honzu náhončím džihádu. Až na ty, kdož zabředli tak hluboko do bažiny krve a násilí, že pro ně už není návratu, pro ty nás ale, řekl bych, srdce bolet nemusí.

Tak je to, Zdeňku, vše ostatní je vytírání očí mlhou optimismu. Pro staré kamarádství srdečně zdraví

Hannover, 27. srpna 2016



Diskuse


počet příspěvků: 15, poslední 30.8.2016 11:47









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.