Otevření Brd ukazuje zvláštní kraj, kde armádě fandili alternativci a byznys se jí naopak bál

Víte, kdy naposled byla v Česku vyhlášena nová chráněná krajinná oblast? Správná odpověď si žádá chvíli přemýšlení. Byla to CHKO Český les 1. srpna 2005. A před ní CHKO Železné hory 27. března 1991. Ano, až po deseti letech teď vznikla zrušením vojenského prostoru v Brdech nová CHKO, teprve druhá za poslední čtvrtstoletí.

To samozřejmě neznamená, že stát ochranu krajiny omezil. Znamená to jen, že celky hodné tohoto stupně ochrany jsou už de facto rozebrané či obsazené. Doloží to i další testovací otázka.

Pro která další území, srovnatelná rozlohou a významem, lze o statusu CHKO ještě uvažovat? Tady potrvá odpověď déle. Ať našinec přemýšlí, jak chce, nakonec mu z toho vyjdou jen Novohradské hory. To je poslední velký areál, který je zachovalý, s rozsáhlými unikátními lesy (a nejstaršími přírodními rezervacemi, které tam prosadil rod Bukvojů), bez turisticky značených cest i mobilního signálu, a přitom status zvláštní ochrany nemá. Tedy až na ty zbývající vojenské prostory, že.

Armáda vrací to, co převzala

Brdy neobsazují titulní strany novin. Na to je v nich příliš málo teroristů, uprchlíků, celebrit či slavných sportovců. Ale teď vážně. Je to tím, že pro zimní turisty (běžkaře) je málo zima, kdežto pro letní turisty (chodce i cyklisty) je zima až moc. Proto se po 1. lednu 2016 davy do čerstvě otevřených Brd nehrnou. Přesto stojí za to si připomínat, že před týdnem začal ve středních Brdech velký experiment.

Brdy jsou prvním velkým vojenským prostorem u nás, jehož osud budou po zrušení formovat hlavně sami lidé – turisté i místní. Je to řečeno nadneseně, protože pravidla přece určuje CHKO. Je ale známo, jak ta pravidla může místní praktická politika ohýbat. (Připomeňme peripetie s domem „kmotra“ Oulického v CHKO České středohoří.) Nicméně samo konstatování, že střední Brdy jsou předmětem experimentu, nadsazené není. Nespadly do hotového národního parku (jako zrušený šumavský újezd Dobrá Voda v roce 1991) ani tam nejde o privatizaci vojenských objektů či o těžbu uranu (jako ve zrušeném újezdu Ralsko), bude to skutečně na lidech, jakkoliv z toho čiší klišé.

V Česku je mnohem víc vojenských prostorů a ty zabírají mnohem víc plochy státu, než tomu bývá ve srovnatelných zemích, například v Rakousku. Je to dáno historicky. Nejenom tím, že na rozdíl od neutrálního Rakouska jsme byli členem mohutného vojenského bloku. Hlavně tím, že s poválečným odsunem Němců začal v Sudetech velký experiment sociálního i krajinného inženýrství.

Probíráte-li české vojenské újezdy, najdete je téměř výhradně v Sudetech: Doupov, Boletice, Libavá i již zrušené Ralsko či Dobrá Voda. Brdy – as nimi už jen poměrně malý prostor (střelnice) v Drahanské vrchovině – se z těchto újezdů vymykají, což se odráží i na jejich přírodě i krajinném charakteru.

Střední Brdy se vymykají historicky (vojenský újezd byl vyhlášen už v roce 1926) i celým pojetím. Není to původně osídlená a kultivovaná krajina převzatá armádou. Nejsou tam města srovnaná se zemí (Doupov) či zdevastovaná (Libavá), nejsou tam zničené vesnice, bývalá pole a sady, pobořené kostely, kaple či hrobky (třeba rodu Zedwitzů na Doupově). Brdy jsou jediné vnitrozemské pohoří hodné toho jména, pohoří nikdy neosídlené, s hlubokými lesy, areály bezlesí a vřesovišti, prostě pohoří leckde připomínající Šumavu. Jako takové je armáda převzala a jako takové je nyní vrací.

I proto se k Brdům upíná taková pozornost a přeměna újezdu v CHKO je sledovaný experiment.

Tuláci v normativním světě

V Brdech se nevyvinul jen unikátní celek krajiny a zachovalé přírody, ale i unikátní vztah k armádě. Byznys, který za běžných okolností armádě nadbíhá, se cítil existencí vojenského prostoru odstrčen ve svých ambicích. A naopak milovníci přírody, poutníci, trampové či alternativci, kteří za běžných okolností na armádu plivou, si vojenskou správu středních Brd spíše pochvalovali.

„Brdy si zaslouží slušné turisty,“ říká Ondřej Sedláček, spoluautor plánu péče v CHKO. Zní to jako obecná banalita, ale není. Vojenská správa Brd fungovala jako účinná selekce – „lufťáci“ se báli, ale slušných turistů tam přes formální zákaz chodilo dost. Dokládají to jimi pořízené fotky na webu Mapy.cz. Anebo weby znalců a milovníků Brd, kde najdete texty typu Větrní tuláci:

„Táhnou krajem ve dnech, kdy jiní sedí doma u kamen. Hledají klidná a opuštěná místa stranou od lidí. Chůze je jejich životním projevem, potřebou a nutností. Půjdeš-li napříč brdskými lesy, dívej se dobře kolem sebe. Bude-li ti štěstí přát, setkáš se s nimi. Je jich už jen pár, možná posledních.“

Je to hlas jako z jiného světa. Jako by odrážel nostalgii po vojenské správě Brd. Ale ve skutečnosti odráží docela normální touhu po světě, který nebyl tak proklatě normativní, svázaný pravidly, ale zároveň i podnikatelskými záměry a snahou dojet autem či aspoň na horském kole úplně všude. Uvidíme, jaký svět vznikne v nyní otevřených Brdech.

LN, 9.1.2016