To bylo slávy, pan starosta gratuloval, bučely krávy...

Bývá to tak zvykem. Když se něco oslavuje. V případě podtitulku jde sice o narození „strýčka Jacka“ v písni V+W, ale jinak to každý zná. Každá slušná organizace to má v programu. Oslavu těch, co je slušné oslavit. Tak třeba když je výročí založení spolku hasičů v Horní Dolní. To se nejdřív sejde vedení hasičů a odhlasuje, že uspořádá nějakou schůzi či merendu. A na ni pozvou Pepíka Vomáčku, co to tady zakládal, starýho Noska, co byl u prvního požáru a taky bábu Vondráčkovou, ona má hubu jako šlejfíř, ale co vyprala těch zapocených hasičských košil.

A pak jim na té merendě dají diplom, všichni jim zatleskají, na stole jsou chlebíčky a dědci si ťuknou skleničkou vína, které jinak nepijí, pak je vyfotí a fotky dají do kroniky a když má náčelník hasičů kámoše v místních Bobkových listech, tak tam vyjde článek, kde ty zasloužilé dědky a taky babku Vondráčkovou, co jim ty zasr... uniformy léta zadarmo prala, vyjmenují. A všichni si to vystřihnou a dají zarámovat a pověsí ve světnici na zeď a ještě vnuci to pak léta návštěvám ukazují. Jak byl děda či babka vyznamenán a jaká to byla sláva. A všichni ve vesnici to považují za čest, že se s nimi znají.

A maminka říká Pepíčkovi: „Nelítej pořád s těma lauzrama z dolního konce a jdi s tatínkem k hasičům. Něco se naučíš a až budeš hasič jako táta, pomůžeš třeba zachránit nějaký barák anebo i souseda a obec na tebe bude pyšná a holky tě budou obdivovat, jakej jsi chlap! Koukej na dědu támhle na obrázku, jak je slavnej!!“ A kluk frflá, ale nakonec se k těm hasičům dá. A tak, protože to takhle běhá ve většině obcí u nás, když už hoří, jsou hasiči připravený a vědí, že až jim bude vrzat v kolenou, dostanou diplom. A ukážou ho vnukovi a vnuk…

Tak takhle to vypadá mezi lidma. V našem státě na vládní úrovni je ovšem jiná tradice. Když někdo udělá něco hrdinného, tak pokud ho potom nezavřeme, tak ho někam pošleme, aby na něj nebylo vidět, a počkáme, až umře. A až umře, tak o něm anebo o nich napíšeme - jako historik Zídek, který si ze všech legionářů vzpomněl ausgerechnet jen na Emanuela Moravce a Zdeňka Fierlingera. Nikoho lepšího mezi těma hrdinama asi nenašel, že?!

Takže je slavné výročí, pročež chodí státníci a jiní důležití kecálisti na slavnostní setkání, kde teče šampáňo proudem, strkají hlavy před kamery, předtím se rozdávaly medaile těm, co nikdy nehasili, případně těm, co baráky zapalovali. Jak to napsal Karel Kryl: „Vpředu klaka, pak ctnostné rodiny a náruč chryzantém, černá saka a žena hrdiny, pod paží s amantem …“

Pak na to národ kouká z chodníku a dneska v televizi a matička praví synáčkovi: „Ty kluku pitomá, ne aby si šel, kdyby hořelo, někdy něco hasit! Támhle jde starosta, co vždycky seděl v hospodě a předstíral, že nehoří, a támhle Franta, jehož táta ty baráky podpaloval, a vůbec je to tam pěkná sebranka. Našemu dědovi při tom hašení shořely vlasy a nedali mu ani na nějaký hojivý krém a Franta, co se popálil tak, že málem umřel, nedostal od obce taky nikdy nic. Na tyhle chlapy pozvánky nezbyly a strejda nemá dodneska pořádnej kabát, za ten, co mu na zádech prohořel. Protože na něj nemá. Kdyby hořelo, maž domu a dělej, že nic nevíš!“

Dívám-li se na tu slávu, co se u nás pořádá kvůlivá výročí toho Sametového listopadu, má ta matička recht. V tisku je to samý disident, co začal disidentit „už“ v roce 1988, když mu hrozilo jenom to, že nedostane od ROH vánoční kolekci a když jo, tak tu, co je v ní plno fondánovejch bonbonů. Dotyční jakoby disidenti či disidentky pak líčí všude své dramatické zážitky, novináři to zpracovávají do dojímavých esejí a tak vůbec. Třeba líčí, jak dotyčná, když jezdila už dávno před rokem 1989 studovat na Západ, zatímco ostatní seděli doma na zadku a nikam nesměli, jak přišla do jiného stavu v Paříži, kam si odskočila ze Švédska. A ani jí, ani tomu novináři to nepřijde divný. Jako kdyby tu v té době bylo, jak říkal soudruh Husák, „voľaké korzo“. Ani se nezeptá, když ta dotyčná tak úporně disidentila, jak se na ten Západ dostala, he?!?

Z tribun oslav sametového výročí hřímají kdejaké figury proslavené tím, že byly v předních řadách pyromanů, co zapalovali, protože ta jejich organizace, tedy KSČ (Klub samozapalovačů českých) už je za se ve fóru. Kladou věnce k pomníkům na památku uhašení požárů a pak jedou na nějakou žranici. Ti nejdrzejší do televize na „besedu“. Chce se mi z nich zvracet.

Co jsou zač, bylo nejlépe vidět třeba na záběrech „oslav“ ve zprávách. Hned mi přitom blesklo hlavou, jak že to je s tím popisem významných událostí? Vtipná průpovídka z dob socialismu (a my dnes opět žijeme v socialismu, ale eurolevicově liberálním) to líčí takto:

1) nadšení z projektu [sametová revoluce], 2) vystřízlivění z realizace, 3) hledání viníků, 4) potrestání nevinných, 5) odměnění nezúčastněných.

My v současné době prožíváme najednou všechny fáze od č. 2 po č. 5. A protože to občas přeci jen vypadá blbě, že ti skuteční disidenti, tedy většina z nich, žijou ze žebráckých penzí, předstíráme, že to budeme nějak řešit. Místo toho, aby se dnešní „demograti“ zachovali alespoň jako komunista Smrkovský, který, když měl tu moc v šedesátých letech, nařídil zvýšit všem antifašistům důchody alespoň o něco – sice často skoro symbolicky, o pár stovek, asi tak, jako když dostanou dědečci na výroční chůzi hasičů diplom a obložený chlebíček – tak dneska, protože už všude zase sedí komunističtí pyromani, vymyslí neuvěřitelně hnusný zákon a do něj napíší, co všechno chudák bojovník proti komunismu musí doložit a jak musí být čistý jako anděl. Aby měl „nárok“. Takže vlastně skoro žádný nedostane nic.

Zato se zvýší platy policistům a úředníkům, co slouží už od dob totáče, protože jsou zasloužilí. Pokud by chtěl vědět čtenář, jak jsem na tom já, abych si nemyslel, že to nepíši nezištně, coby chartista, tak já nemám nárok. Já byl pár let v KSČ, což posametoví revolucionáři, co se řídili celou dobu heslem „Maul halten und weiter dienen“, považují za dědičný hřích. Mnozí z nich to totiž neřeší proto, že sami a nebo jejich příbuzní byli v KSČ až do roku 1989.Takže mají z titulu svých funkcí za totáče vysoké důchody a „výsluhy“. No, nic jiného jsem ani nečekal.

Ale zajímavé je, jak to po Sametu postupovalo. Jako po druhé světové válce. Krátkou dobu dostávali hrdinové metály a pak jich velkou část zavřeli. Bolševici. Tehdy.

Dnes noví demokraté evropského střihu (mezi komisaři EU je to samý bývalý člen nějaké komunistické strany - a ne na úrovní člena základní organizace!) na to šli demográticky. Nikoho nezavřeli! To už je úspěch!

Je pravda, že dokud nebyl Václav svatý Havel na Hradě úplně obklopen a izolován náhle se zjevivšími, většinou novými „havlisty“ (dnes fungujícími pod hlavičkou „pravdy a lásky“), byli jsme coby disidenti občas na Hrad či jinam pozváni. Postupně se tam však na setkáních začaly objevovat různé neznámé figury, pozvánky na diskuze a merendy (nic moc, nejlepší tam měli guláš, abyste si nemysleli, Pithart je svědek) začaly řídnout... Jak to v tom Limonádovém Joeovi říká Miloš Kopecký v roli dokora Quartze o krásné dívence: “... a chšadla a chšadla, až …až uchšadla.“ A tak počet pozvánek z Hradu (posléze od nové „strany a vlády“) chšadl a chšadl, až docela uchšadl...

Ono tam taky pomalu nebylo s kým si pokecat. A tak jsem docela souhlasil s Magorem Jirousem, když jsem jednou na „Pražské křižovatce“ (to je ten odsvěcený kostel, co jej používal Havel na různá setkání) slyšel, jak se mírně (či více) nachmelený cpe dopředu, kde už seděli tihle náhle se zrodivší „módní disidenti“. A jak řve, že sice seděl několik let, ale že tady si chce sednout taky. Když jsem mu řekl, aby neřval, že mi řekli, že to je vyhrazené pro VIP pozvané, jak mne informovali pořadatelé, poslal mne do prdele. A to bylo moje poslední osobní setkání s legendárním Magorem. No, a co se týče těch předních seslí, co na ně dali pořadatelé ty cedulky pro VIP účastníky, vždycky si vzpomenu na starý slovenský vtip.

To príde predseda MNV za Ferom a hovorí:
„Ty Ferko, pôjdeš tento rok na tie oslavy Slovenského národného povstania?“
„A nepôjdem, čo by som tam chodil! “
„Ale choď, veď sa tam zabavíme, zaspomíname, popijeme, pekne nám bude.“
„A nepôjdem!“
„A prčo, pre boha, nepôjdeš? Hovorím ti, popijeme, zasmejeme sa, s kamarátmi poveselíme... “
„A nepôjdem!„
„ Doparoma, prečo nie?!“
„Vieš, predseda, keď ja tých nových už ani nepoznám.“

Takže, přátelé, jak jsem koukal na ty tváře v televizi, „ani ja tých nových už nepoznám“.

Naposledy nás pozvali z pražského magistrátu při 20. výročí Charty 77, když bylo to setkání šedých hlav v Brožíkově síni. Důstojné, ale žádný luxus vládních recepcí. Na luxus stejně není většina chartistů zvyklá. Kdo byl tehdy primátorem, nevím, ale určitě někdo, kdo podle dnešních novinářů strašně kradl (podle babišovců a našich médií totiž kradli všichni, až teprve teď oni, jistě, ANO, zavedou pořádek). Jen doufám že ho Šlachta nezatkne v noci za rozkládačku a zneužití pravomoci veřejného činitele a Bradáčová nenechá obžalovat . Možný by to bylo…

Fakt je, že jsem k Sametu dostal jednu pozvánku na besedu, zda „končí listopadová éra“. A tak pořadatelům opožděně vzkazuji, že si myslím, že už skončila. Nešel jsem tam, páč, jak to říkal Jan Werich coby španělský místodržící ve hře Kočár nejsvětější svátosti: „Já nemám podágru! Mě jenom bolí nožička!“ Já taky nemá podágru, já si jenom natlouk nohu sám od sebe.

Na tom všem je děsivé, že až na komunistu Smrkovského v šedesátých letech, když se nemohl dívat na to, jak odbojáři žijí za směšné penze, zatímco si protektorátní úředníci a stalinističtí šmejdi lebedí při svých „zasloužilých penzích“, tak donutil Novotného, aby jim přidal, to nikoho jiného dodnes nenapadlo...

No, donutí někdo Sobotku a Babiše, aby měli alespoň tolik cti v těle a pozvali ty staré lidi někam a tam jim poděkovali či diplom předali? Protože až bude potřeba - a ono se zdá, že už zase brzo bude potřeba -, aby se našli noví stateční lidé. Aby dnešní mládež věděla, že když bojujeme, držíme se zásady hasičského hesla: „Ni pro zisk, ni pro slávu. Bohu ke cti, bližnímu ku pomoci.“

Slušná společnost si svých statečných váží a nenechá je žít v zapomnění a často i v bídě.

Bodejť by vám, vy nehodní a nectihodní, na těch oslavách vítězství hrdinství bez hrdinů zaskočilo.

P.S. Aby bylo jasno, já sám v bídě nežiju a často nestíhám navštívit všechny akce, na které dostávám pozvánky. Ale já jsem dost výjimka.