29.6.2017 | Svátek má Petr, Pavel


SPOLEČNOST: Děťátka milovaná i proklínaná

29.8.2014

Děti jsou naše budoucnost a pro mnohé tím nejcennějším a nejradostnějším, co je v životě potkalo. Většina z nás děti má a strávila s nimi v jisté etapě svého života nějaký čas. Těm nemnohým, kterým je Osud, Příroda či Bůh upřeli, občas cosi chybí a mnozí stráví léta bolestnými a leckdy neúspěšnými pokusy o početí. Z pohledu matičky Přírody jsme tady právě kvůli dětem a díky nim náš život stále pokračuje, což je ovšem (minimálně od plošného rozšíření antikoncepce) skutečnost, kterou nemíníme nebo nechceme vzít na vědomí, bez ohledu na to, že sexu se jako oblíbené kratochvíli věnujeme téměř kdykoli a stále poměrně rádi. A tak si dnes vezmu na paškál právě děti.

Letošní léto totiž trávím s rodiči cestováním po Itálii, odkud naše rodina pochází. Sjíždíme z vrcholků Dolomit do údolí, projíždíme městy a malebnými vesničkami, jejichž stráně jsou posázeny vinicemi, zastavujeme u příbuzných a popíjíme s nimi víno, které loni na oněch vinicích dozrávalo. A neustále povídáme - jak už je zvykem, když se lidé setkají, nad jejich hlavami je modrá obloha, pod ní vedro a na stole před nimi orosená karafa. Důvodem, pro který tak naše rodina činí, je genealogický strom, který v podobě šest metrů dlouhého pruhu legračního papíru rozšiřujeme po Evropě a předáváme příbuzným, podobně jako člověk od nepaměti činí se svými geny.

Mám sebou dvě knihy ke čtení – Bibli a Homérovu Odysseu a mezi příbuzenskými zastávkami, prohlídkami měst, návštěvou hradů a muzeí a výměny rodinných zkazek a vyprávěnek trochu čtu. A právě na stránkách knih, za interaktivními tabulemi exponátů a ve vášnivých italských debatách neustále objevuji dítě jako Ariadninu nit. A tak i na dějiny je možno pohlížet jako na vývoj vztahů člověka k dítěti a rodiče ke svému potomkovi. Byly doby, kdy člověk neduživé děti vrhal ze skal či prodával do otroctví. V jiných dobách je obětoval Bohu či nabízel jako úplatek, aby Bůh ušetřil jeho stáda. Ještě dnes na mnohých místech země děti pracují do úmoru, aby rodině pomohly, jsou svými rodiči z téhož důvodu mrzačeny a předmětem v lepším případě směny a v horším otroctví.

Dobrá, odpovíte, to je dávná historie, mytologie nebo barbarství a moderní člověk přece ctí lidská práva, najmě dětská. Ale pak se moje máti zmíní o letní reformě školství z roku 1952, rušící školu i třídu, jež navštěvovala, a odvážná koncepce moderního vztahu k dětem se opět s hromovým rachotem hroutí k zemi.

To vše je však u nás už minulost, řekne čtenář a s mžiku vyřkne řadu příkladů, počínaje českými zákoníky a konče Úmluvou o právech dítěte. Dnes je naopak dítě chráněno a velebeno, ba téměř na rukou nošeno a rozmazlováno a smítka jsou mu z cestiček umetána, jen aby, ubožátko, ani trochu neutrpělo, ba dokonce každý předmětem, kterého se dotkne, předem dezinfikován. Inu, ehm, možná snad i ano. Podívejme se trochu pozorněji, jak je to u nás s právem dítěte a jeho bezprávím.

Funkční rodina

Rodičovská odpovědnost náleží stejně oběma rodičům, říká § 865 odstavec 1 občanského zákoníku. Slova stejně oběma přesně odpovídají konceptu rovnoprávnosti a zákonodárce přirozeně do kodexu nemohl napsat nic jiného. Do dítěte ovšem otec a matka ani náhodou stejně neinvestují. Vždyť z těch dvou jen žena je devět měsíců živí, nosí jako balvan na břiše, po ránu zvrací, ničí si postavu, v bolestech rodí, pak klopotně hubne a další rok kojí, přerušuje práci, ztrácí kvalifikaci i krok s oborem, chodí s malým k lékaři a vozí ho na koníčky. „Brzdi, holka,“ zklidňuje mě od volantu otec a autem kličkuje po trentinských kopcích, a tak než mě rozzuření čtenáři mužského pohlaví umlátí stočenými Rodinnými listy, honem doplním, že síly rodičů jsou přece jako mnohé v životě vyrovnané, neboť stejně, jako se žena OBVYKLÁ více zaslouží o dítě, tak se OBVYKLÝ muž mnohem více zaslouží o rodinný majetek.

„To jsi tomu dala,“ směje se máti a vzpomene na mé dva bratránky - italské otce, kteří namísto sestřenek, poklidně klábosících, vstávají od stolu k dětem, krmí je a tiší jejich breky. Dnes ovšem nechci mluvit o odlišných rolích mužů a žen, a tak rychle utíkám z příliš horké půdy na povrch klidnější, i když možná jen na první pohled.

Plně svéprávným se člověk stává zletilostí. Zletilosti se nabývá dovršením osmnáctého roku věku (§ 30 odst. 1 obč. zák.). Pro většinu oblastí lidského života platí, že jen dospělý člověk může rozhodovat, volit, držet volant, stát se ministrem a řídit tuto zemi, jen ve vztahu rodinném požadavek zletilost kupodivu není zapotřebí. Dítě je totiž jedinec stejně rovnoprávný jako jeho rodič, neboť před rozhodnutím, které se dotýká zájmu dítěte, sdělí rodiče dítěti vše potřebné, aby si mohlo vytvořit vlastní názor o dané záležitosti a rodičům jej sdělit. Názoru dítěte rodiče věnují patřičnou pozornost a berou názor dítěte při rozhodování v úvahu (§ 875 odst. 2 obč. zák.). Jako kdyby nestačilo, že i dva lidé mají dnes problém se shodnout, zákon účinný od letošního ledna rodičům ukládá, aby dítě vzali jako rovnocenného člena do procesu rozhodování. Naštěstí většina rodičů zůstane povědomosti o tomto nesmyslu našich kreativních legislativců ušetřena, a i kdyby moudrý zákonodárce znalost předpisu šířil, zkoušel a dokonce vyžadoval, jde o normu, která stejně nebude v praktickém životě běžné rodiny realizovaná. Sluší se, abych nahlas řekla: Naštěstí!

Pokud by se tímto zněním rodiče skutečně řídili, mělo by to zajisté zásadní dopad na metody i dynamiku rodinného rozhodování, nemluvě o nebezpečí spojenectví jednoho rodiče s dítětem, čímž by se mu podařilo zvýšit majoritu a dvojice by se tak rychle dostala do vedení. Dovedeno ad absurdum větší počet dětí by dokonce dokázal přehlasovat v rozhodování své rodiče, čímž by se rozhodování v rodině přiblížili fungování spolku. A to nezmiňuju jiné vtipné ustanovení zákona, ukládající rodičům povinnost vykonávat rodičovskou odpovědnost ve vzájemné shodě (§ 876 odst. 1 obč. zák.)

„Dost už!“ velí otec, vypíná navigaci a brzdí v Saonaře. I laskavý čtenář má teď už nejspíš dojem, že jsem vypila příliš italského vína, teplo kolem mi zatemnilo mozek a já přeháním, to však ještě neví, že existují i jiná, podobně milá ustanovení občanského zákoníku (například § 95, podle něhož má dítě právo udělit – nebo neudělit – souhlas k zákroku na svém těle. „Ty bláho,“ řekl by můj nepřítomný syn v naději, že díky zákonodárci je bolestivému očkování do budoucna odzvoněno.).

A to stále ještě hovoříme o rodině funkční, resp. o rodičích, kteří spolu žijí a jejichž partnerství nebo manželství se dosud nerozpadlo. V pauze mezi psaním úvodníků jdu s dalšími příbuznými na večeři, v jejímž průběhu můžu na vlastní oči sledovat, jak život s dítětem ve skutečnosti vypadá: máme-li čas a chuť a nezáleží-li nám na volbě, dítěte se SAMOZŘEJMĚ tážeme a necháme mu vybrat (Chceš vanilkovou nebo čokoládovou zmrzlinu? Budeš se dívat na Krtečka nebo Včelku Máju? Kterého plyšáka chceš do postele?). Naopak pokud spěcháme, nebo stane-li se komplikace, učiníme rozhodnutí sami a názoru potomka přitom nejenže nevěnujeme sebemenší pozornost, ale ani mu o problému mnoho nebo vůbec neřekneme (Vybuchl nám doma kotel, tak chvíli zůstaneš u tety Markéty a já si tě pak u ní vyzvednu. Táta musí zůstat v práci, proto na chatu pojedeme sami. Na nový počítač, který si přeješ pod stromeček, letos nemáme).

Odbila půlnoc, nadešel italský čas ukládání malých dětí do postele. Inu – podobně jako u rodičů z odlišného prostředí – jiný kraj a jiný mrav. „Jde se domů,“ zavelí teta, ačkoliv šestiletá vnučka by ještě ráda skotačila mezi piniemi. A mně s potěšením dochází, že nový zákon na způsobu řízení domácnosti i na výchově dětí mnoho nezmění. Bylo by úsměvné předpokládat, že budeme s dítětem jako rovnocenným partnerem debatovat o výši finanční částky, kterou investujeme na letošní dovolenou, či za kterou si maminka koupí trackingové kolo nebo tatínek motorku. Na druhé straně i způsob trávení dovolené, nadcházející víkend nebo účel a podoba finančních transakcí jsou beze sporu záležitostmi, které se dotýkají zájmu dítěte, o zakoupení počítače jemu určeného ani nemluvě.

Rodina nefunkční a rozpadlá

Poněkud jinak to však je v rodině nefunkční, tím spíše při rozhodování o záležitostech dítěte, které nežije s oběma rodiči pohromadě, obzvláště pokud spolu rodiče bojují, navzájem si dělají schválnosti, jeden ruší, co druhý povolil, a manipulují dítětem proti druhému zploditeli. Takových rodičů naštěstí není mnoho, ačkoliv média nás bombardují zejména tragickými případy, lítými boji a záškodnickou činností, ničící duši dítěte mnohem víc než občasná dobře mířená a zasloužená rána na zadeček. Zákon se sice k rozloučeným rodičům chová nesmlouvavě (Rodič, který má dítě v péči, a druhý rodič se musejí zdržet všeho, co narušuje vztah dítěte k oběma rodičům nebo co výchovu dítěte ztěžuje – jak říká správně, leč poněkud idealisticky § 889 obč. zák.), zjistit však, který z rodičů nese větší vinu, a sjednat nápravu však už právo ani žádný soud nedokáže. Podobně zapeklité je plnění jiné nové zákonné povinnosti – rodiče jsou povinni si vzájemně sdělit vše podstatné, co se týká dítěte a jeho zájmů (§ 890 obč. zák.). Na první pohled věta logická, správná a pochopitelná, v praktickém životě však pro rozhádané rodiče úkol nesplnitelný, neboť mají rozdílný názor na definici pojmu vše podstatné. Zda sem patří jednička z písemky z matiky, náušnice v dívčím uchu, zápis dítěte do klavíru, již zmíněné očkování nebo opatření pasu, dnes už běžně řeší soudy, které rodiče svými návrhy nutí rozhodovat nerozhodnutelné – totiž jak definovat, přikazovat a bohužel také vynucovat lásku, péči, náklonnost, odpovědnost, zájem či přátelství.

Paradox zájmu dítěte

Zaklínadlo, kterým dnes třese svět rozhodující spory o děti, se jmenuje zájem dítěte, a tak se ve vyhrocených sporech maminka, tatínek i jejich právní zástupci zuřivě snaží přesvědčit soud, že jejich konání a návrhy jsou v zájmu děťátka, zatímco kroky a přání druhého rodiče v jeho zájmu nejsou. Podobně jako mnohé jiné právní termíny (například veřejný zájem, dobré mravy, neodkladně nebo přiměřeně), i zájem dítěte je jen neurčitý pojem, jemuž konkrétní kontury dá každý jednotlivý případ. Jenomže se zájmem je to jako se štěstím – každý je vidí někde jinde, každý má jiné priority, odlišné hodnoty a o něco jiného usiluje. Někdy je obsah pojmu zaměněn za dotaz: Se kterým rodičem bys byl/a radši?, který by měl být u zdravého dítěte pod hrozbou bolestivého trestu soudům, znalcům, opatrovníkům a zejména rodičům zakázán, neboť každé běžné dítě si přeje fungující rodinu, v níž by se k němu večer vraceli tatínek s maminkou, šťastní a ruku v ruce. Naopak u dítěte, zmanipulovaného rozhádanými rodiči, jde o dotaz nadbytečný, neboť děťátko poslušně zopakuje názor toho rodiče, který měl více času na jeho křehkou dušičku působit nebo jej nákladnými dary prostě jenom uplatit. Zájem dítěte je jako nafukovací míč – vejde se do něj omezení rodičovské odpovědnosti i zákaz styku, přestěhování dítěte, volba mateřské školky i úvaha, zda dítě bude hrát golf nebo na kytaru.

Tvůj závěr je ovšem v přímém rozporu se zákonem,“ oponuje máti a připomene druhý odstavec § 875, který jsem ocitovala kdesi v úvodu. Maminky mají vždycky pravdu, řeknu si v duchu a vybaví se mi jiná část zákona, která ukládá povinnost zjistit názor dítěte nejenom rodičům, ale dnes už i soudu (§ 867 obč. zák.). Ještě štěstí, že soudci jsou moudřejší než zákonodárci a příkaz zatím lehkomyslně ignorují.

„Nic by se nemělo příliš přehánět,“ dí strýc a nalije nám všem jiskřivého bílého vína. Mlčky souhlasím. Zdravého rozumu je nám všem více zapotřebí a při rozhodování o dítěti by měl být používán častěji než znalecké posudky a výslechy nezletilých. Namísto dětských práv by bylo možná třeba v širokou povědomost rozšířit jiné nové zákonné ustanovení - § 884 odst. 1, podle něhož rodiče mají být všestranně příkladem svým dětem, zejména pokud se jedná o způsob života a chování v rodině. Pomlouvání druhých, lži, manipulace, uplácení vlastních dětí a časté podávání žalob soudu proti osobám nejbližším takovým příkladným chováním patrně není.

Psáno pro Rodinné listy

Autorka je advokátka a bývalá ministryně spravedlnosti

Převzato z DanielaKovarova.blog.idnes.cz se souhlasem autorky



Diskuse


D. Ondrejkovič
11:01
29.8.2014

počet příspěvků: 1, poslední 29.8.2014 11:01









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.