Novinář Jan Moláček považoval za nutné pokračovat v naší polemice o politické korektnosti. Bohužel přitom ale podle mě opět prokázal nekonzistenci a zmatenost své argumentace. A přidal několik argumentačních faulů, které ukazují, jak se proklamovaný ctitel korektnosti a radosti z debaty drží svých krásných vizí férové argumentace v praxi.

Pan Moláček se mi v polemice pokusil podsunout, že moje představa o veřejné debatě předpokládá rozdrcení opačného stanoviska, a do kontrastu postavil svůj postoj, ve kterém si, ač liberál, nepřeje vítězství žádného názorového proudu.

Důrazně se ohrazuji proti obvinění, že bych chtěl kohokoliv rozdrtit. Pouze jsem v polemice s Moláčkovou podivnou argumentací (včetně vysmívaného slova „rozdrtit“, které zavedl do debaty on a já pouze akceptoval jeho terminologii) zpochybnil, že rozdrcení názoru oponenta a nalezení řešení jsou protikladné a vzájemně neslučitelné výsledky debaty.

Snažil jsem se prokázat, že obou cílů, které Moláček kladl do neslučitelného protikladu - že se přiblížíme řešení problému a jeden či více z názorů musí ustoupit -, současně dosaženo nejen být může, ale musí. To je samotný účel debaty, pokud má být skutečně konstruktivní, tedy mít za výstup nějaké řešení. Prostě proto, že do debaty vstupuje několik názorů, výsledkem je jeden, a podstatou debaty je dobrat se toho, jaký bude, argumenty. Alternativou je nezávazné tlachání, při kterém si všichni ponechají své původní názory a ničeho konstruktivního se nedoberou.

V mém textu bylo uvedeno, že se tato úvaha týká každé individuální debaty, kterou vedeme v práci nad problémem, večer nad sklenkou, nebo poslanci nad zákonem. Nikdy by mě nenapadlo vztahovat ji na jakousi metafyzickou „veřejnou debatu“ a klást si za cíl „konečné vítězství“ nějaké myšlenky či ideologického směru, jak se mi pan Moláček snaží demagogicky podsunout.

Nenapadlo by mě to už proto, že to nemám tak hezky nalajnované jako pan Moláček, a netroufám si říci, co je korektní, správné nebo dokonce „pravdivé“ (z tohoto slova mám intuitivní hrůzu a obvykle si při něm vybavím scénu z Formanova filmu Goyovy přízraky, kde Natalie Portmanová na inkvizičních mučidlech křičí „řekněte mi, co je ta pravda“).

Celý můj spor s Janem Moláčkem je o tom, že já říkám, že koncept politické korektnosti je bezpředmětný, protože není možné definitivně určit, co je korektní a co je nekorektní. Pan Moláček se snaží tvrdit, že takové určení existuje. A jestliže na základě této polemiky dochází k závěru, že já se pokládám za majitele autoritativní pravdy, tak je to buď nějaká velká a mně nepochopitelná dialektika, anebo obyčejný faul.

Mimochodem, důkaz na podporu mé konstrukce předložil sám pan Moláček, když považoval za nutné nadále prosazovat svůj názor a pokračovat v naší polemice. A také tím, když si jako cíl textu, ve kterém vehementně přesvědčuje, že je tolerantní a nepřeje si vítězství žádného názorového proudu (v kontrastu se mnou), stanovil „vypořádání“ s mými argumenty.

Pan Moláček se mě také navzdory jasnému vymezení, že text obsahuje mé soukromé názory, snažil neustále spojovat s mým zaměstnavatelem, Parlamentními listy. To učinilo jeho argumentaci mou dogmatičností ještě podivnější, protože Parlamentním listům se všeobecně vyčítá to, že dávají prostor úplně všem, rozhodně ne to, že by některé názory dogmaticky eliminovaly a „drtily“.

Na druhou stranu oceňuji, že pan Moláček sám korigoval některé názory ve svém původním textu. I když tuto sebereflexi provedl velmi zvláštním a pro mnohé asi těžko akceptovatelným způsobem, když manipuloval s obsahem již zveřejněného komentáře.

Zatímco původně se v jeho textu například nacházel dlouhý odstavec analyzující nepřípustnost uvedení vyznání v titulku „Muslim v Německu napadl ženu“, v nové verzi už Moláček slevil a připouští, v souladu s tím, co píše ve svém druhém komentáři, že tato informace může mít smysl, ale musí být vysvětlena. V téhle verzi už s tím nemám problém a jsem potěšen, že se mi pana Moláčka podařilo přimět ke korigování jeho argumentace.

A abych jen „nedrtil“, připouštím, že i já jsem ve svém textu zapomněl něco zdůraznit. Samozřejmě uznávám, že zásadním omezením veřejné debaty, jakož i jakéhokoliv dalšího konání, je právní stát. Pokud byl nějaký výrok shledán trestným, nemá v debatě místo. Pokud bych tedy měl použít to Moláčkovo přirovnání k fotbalu (ačkoliv jsem minule strávil spoustu času vysvětlováním, proč mi tato paralela přijde nesmyslná), tak právě to je ono „probíjení se k brance pěstmi“. Bohužel se mi pořád zdá, že pan Moláček by chtěl nějakým způsobem rozlišovat i mezi povolenými způsoby cesty k brance, a s tím prostě nesouhlasím. Ale jinak trestní odpovědnost určitě je hranicí veřejné debaty, samozřejmě s dodržením zásady subsidiarity trestní represe.

Jinou věcí je, že zóna verbálních trestných činů se v poslední době značně rozšiřuje. Alarmující je v tomto směru zejména vývoj v Německu, ale i jinde. Dřívější velmi konkrétně definované verbální trestné činy jsou dnes zobecňovány a trendem je stíhat jakýkoliv „nenávistný projev“. Že tato vágnost skutkové podstaty nese s sebou i ztrátu právní jistoty a rostoucí strach se vyjadřovat, je snad zřejmé.

Nekorektnímu nebude věnována pozornost. A jak to chcete udělat?

Některé podivné argumenty ale Janu Moláčkovi bohužel stále zůstaly. Nekorektní stanoviska podle něj v korektním světě nikdo nezakazuje, pouze jim není věnována pozornost. Takže se musím divit stejně jako minule - korektnost a pozornost, to na sebe přece vůbec nejde vázat.

Pozornost je záležitost vnímání - tedy toho, zda konkrétní lidé budou váš názor poslouchat a vezmou ho jako důležitý. Jenže oni mu tu pozornost budou věnovat bez ohledu na to, jestli bude korektní nebo nikoliv. Takže jak chcete dosáhnout toho, aby výrokům a názorům, které neprojdou testem korektnosti, nebyla věnována pozornost? Napadá mě pár způsobů, demokratický není ani jeden.

Moláček na jednu stranu uznává, že platí princip, že buď se autor s názorem prosadí, nebo ne, s čímž naprosto souhlasím. Ale pak to zabije slovy, že kolektivní rozhodčí veřejné debaty se „může mýlit“.

Takže znovu. Pokud zavedeme rozdělení „pravda - omyl“, tak nejprve musíme zavést kategorie „dobré“ a „zlé“ (nebo „špatné“). Pokud nebudeme mít jasně určeno, co je špatné, nemůžeme říci, že jsme se zmýlili.

Pan Moláček si toho zjevně je vědom, protože následně nastiňuje, že podle něj takové „dobro“ existuje. To když kategorizuje informace linoucí se veřejným prostorem na „relevantní a podstatné“ (dobro) a proti tomu „dezinformace, podružnosti, manipulace a informační balast“ (zlo).

Jako by mu pořád vůbec nedocházelo, že to, co jeden člověk považuje za relevantní, může někdo jiný považovat za podružnost nebo manipulaci. A není to projev žádné „nekorektní společnosti“, ale společnosti zdravě svobodné a pestré.

Ve svobodné společnosti, kde nikdo nic necenzuruje, se ke každému dostanou všechny informace, jejich selekce probíhá až v mysli každého jedince a promítají se do ní všechny vědomosti a zkušenosti, které člověk získal. Co mu přijde důležité, považuje za informaci, co mu přijde nevěrohodné či podivně ozdrojované, to si označí za dezinformaci, manipulativní za manipulaci, nepodstatné za informační balast. A jeho měřítka se třeba dokonce mohou s časem a zkušenostmi měnit. Ale jak ve svobodné společnosti plánovaně vytvářet nějakou celospolečenskou relevanci nebo korektnost?

Samozřejmě existují i země a společnosti, kde byla tato filtrace dezinformací, podružností a balastu dovedena k dokonalosti. Říká se jim totality. A historie nás učí, že ani ty nejbrutálnější nedokázaly autentické mínění veřejnosti úplně zničit.

Hampl a půvabná kolegyně...

Jan Moláček se bohužel nezdržel argumentů, které o dodržování vize korektnosti příliš nesvědčí. Typický je způsob, jakým se vypořádal s mou poznámkou o osudu knihy Petra Hampla „Prolomení hradeb“. Na tomto příběhu jsem ukazoval, jak jsou zastánci politické korektnosti schopni užívat administrativní moc proti svým názorovým oponentům.

Hamplova kniha byla nabízena i v knihkupectví Karolinum, provozovaném Univerzitou Karlovou. To se znelíbilo jistému studentskému funkcionáři s vysvětlením, že knihu napsal „ten xenofob Hampl“. Student se suverénně veřejně přiznal, že knihu nečetl, a nevěděl, co v ní je. Přesto vehementně intervenoval u rektora Zimy, kterého přiměl, aby univerzitnímu knihkupectví přikázal knihu z nabídky stáhnout.

Ten studentský funkcionář netušil, zda je ta kniha rasistická, machistická, taková nebo maková, ale jen kvůli jménu Hampl požadoval (a prosadil) její stažení.

Pan Moláček si z celého příběhu úplně stejně vybral jen problematické jméno a představil celou kauzu slovy „autor uvádí příklad sociologa Petra Hampla“. Ne, autor uváděl příklad situace, ve které Hampl vystupoval, stejně jako rektor Zima a zmíněný studentský aktivista. Můj oponent se okamžitě vrhl na zúčtování s danou osobou. Není přesně tohle ta „argumentace půvabnou kolegyní“ vysmívaného obšourníka z Moláčkova prvního textu?

Je mi jasné, že já a Jan Moláček máme odlišnou představu o veřejné debatě. Nemíním mu brát jeho vizi moderované svobody, i když sám ji považuji za argumentačně zmatenou a společensky potenciálně nebezpečnou, protože může otevřít dveře skutečné cenzuře.

Co mi ale vadí, je to, že v jeho případě je korektnost obhajována prostředky překvapivě nekorektními a neférovými. Pan Moláček předvedl na obranu korektnosti tolik argumentačních faulů, že by se za ně nemusel stydět zručný demagog. Já ale raději budu věřit, že je skutečně tolerantním liberálem, který má svou argumentaci prostě jen trochu popletenou.

Autor je zástupcem šéfredaktora webu ParlamentníListy.cz., v textu vyjadřuje své soukromé názory