Než je člověku osmnáct, většinou se řídí výchovnými pravidly a instrukcemi svých rodičů, případně zákonných zástupců a školy. Ze všeho nejvíc se těší na to, až bude konečně úředně dospělý, svéprávný a bude moct žít podle svého. Jaké je to ale nemilé překvapení, když záhy zjistí, že ve skutečnosti je to úplně jinak.

Zjistí, jak moc o jeho životě nerozhoduje ani on, ani jeho rodiče, ale úředníci, politici, vláda. Velký paradox je, že když odmítne poslouchat úředníky a politiky (oni tomu říkají, když odmítne poslouchat zákon), hrozí mu nesrovnatelně větší tresty, než když odmítal poslouchat rodiče, kteří mu přitom dali život, lásku, výchovu, rodinné zázemí, životní možnosti. Tedy všechno, co do života může potřebovat a co stát, i kdyby se paní Marksová občankou Norska stala, nikdy poskytnout nemůže.

„Co si člověk neudělá sám, to nemá“

Tohle notoricky známé, i ve statusech na Facebooku se často objevující pořekadlo si sem tam řekne každý. Všichni moc dobře víme, že ať se potýkáme s jakýmkoliv problémem, v konečném důsledku všeho se vždycky musíme spolehnout především sami na sebe, v lepším případě na podporu svých bližních. Přesto, že to všichni víme, překvapivě často na to zapomínáme.

Místo důvěry především v sebe sama a své blízké jsme nepoučitelní a stále (i přes opakovaně špatné zkušenosti) se raději spoléháme na činnost orgánů státní správy. Raději zas a znovu podléháme lacinému vábení a výzvám k podpoře a k důvěře někoho/něčeho, kdo/co nám různými líbivými hesly slibuje, že se o nás postará dobře nebo aspoň lépe než jeho předchůdci. Jak něco takového může někdo tvrdit, když nás vůbec nezná, vůbec nic o nás neví a s naším každodenním žitím nemá vůbec nic společného, neřešíme. Jsme vděční i jen za ta prázdná slova. A přesto, že velmi dobře víme, že nic jako zájem státu o občana ve skutečnosti neexistuje, zas a znovu tomu až směšně lacinému vábení neuvěřitelně snadno podléháme. Zas a znovu děláme tu stále stejnou chybu a necháváme naše každodenní žití kontrolovat a rozhodovat o něm někoho jiného než jsme my sami. Jako bychom byli nesvéprávní.

„Starejte se o sebe a mě nechte laskavě na pokoji“

Nikdo z nás nemá rád, když se nám někdo jiný plete do života. Když někdo jiný kritizuje, moralizuje, zpochybňuje a neuznává naše žití. Bráníme se, když nás někdo (ať náš známý nebo cizí) kárá, když před námi někdo chytračí, když se nás někdo snaží omezovat a vnucovat nám své představy o tom, jak žít nemáme a jak máme žít správně, tedy po jejich. Na běžné společenské každodenní úrovni si žádné takové ataky na naše vlastní žití od nikoho líbit nenecháváme. Když nás ale mnohem nebezpečnějším způsobem – novými zákony a s nimi souvisejícími tresty za jejich porušování - atakují lidé zvolení do politických funkcí, z prazvláštních důvodů jejich záměry prostřednictvím těch zákonů řídit, regulovat a kontrolovat naše životy mnozí z nás tolerují nebo je dokonce považují za správné. Ať už nevědomě nebo možná vědomě (tím hůř) takovým souhlasem dávají lidé najevo požadavek, aby politici tyto regulační a kontrolní zásahy do našich životů stupňovali. Aby nás zároveň trestali, když si dovolíme tyto jimi vyrobené zákony porušit. Jakoby fakt platilo, že politik (a jeho poradci) ví lépe co má jedinec dělat se svým životem než jedinec sám. Přitom snad neexistuje zákonný zákaz, regulace nebo omezení, které by někdy neporušili i sami politici (o jejich poradcích ani nemluvě).

Proč v případě politiků a úředníků na ty dvě notoricky známé věty „Co je vám do toho, jak já (moje rodina) žijeme? Starejte se radši o sebe!“ tak rádi zapomínáme a ten politický diktát, co smíme a co ne, či spíše, co povinně musíme a co naopak musí být zakázáno, si necháváme líbit? Nezbývá než zopakovat: Jako bychom byli nesvéprávní.

Politici nejsou naši rodiče

Je velký paradox, že jakmile je někdo veřejností – zletilými svéprávnými občany - zvolen do politické funkce, zpravidla ho ovládne opatrovnický syndrom. Najednou má pocit, že jeho úkolem je tu samou svéprávnou společnost, které za své zvolení vděčí, začít usměrňovat, umravňovat, převychovávat. Jako by najednou byl víc než ti voliči, víc než jejich rodiče, díky kterým zvolený politik další hlas ve volbách získal.

Opak je ale přece pravdou. Do našeho žití nemá mít právo zasahovat nikdo jiný než my sami a lidé, kterým to sami osobně dovolíme. Proč to tedy dovolujeme cizím lidem, kteří s námi nemají naprosto nic společného?

A to je ten úplně největší paradox. Zatímco s rodiči/učiteli jsme se kvůli zákazům a nařízeným povinnostem klidně dohadovali a tresty za jejich porušování jsme odmítali, nechápali a snažili se je obcházet, od politiků z nějakého záhadného důvodu zákazy a povinnosti naopak vyžadujeme, vítáme je a voláme po co nejtvrdších trestech za jejich porušování.

Jsme nepoučitelní a pořád znovu a znovu dáváme neomezený prostor rozhodovat o našem žití někomu jinému, než jsme my sami. Přestaňme s tím. Dejme konečně šanci sami sobě.

TheFreedomPark.blogspot.cz