Nejprve si řekněme, že onen bonnmot, kterým kdysi jakoby „opravil“ Marx Hegela, který si povzdechl, že dějiny se opakují, a Marx idiotsky dodal, že prý nejprve jako tragédie, podruhé jako fraška, je jeden z nejhloupějších výroků zakladatele komunismu. Dějiny se skutečně často opakují, ovšem opakují se také tragedie. Frašek je v dějinách velice málo. Asi stejně jako spojených proletářů.

Dvacáté století, které končí někdy právě teď, tak jako skončilo devatenácté kolem roku 1914, ve své poslední třetině vyústilo v naprostou infantilitu velké části obyvatel takzvaného „rozvinutého světa“. Jistě by bylo zajímavé odborně rozebrat otázku, zda záměrně oddalovaná dospělost potomků, která nám jako druhu umožnila používat mozek nejlépe ze všech tvorů odkládáním dospělosti až do doby nad třicet let, není dnes kontraproduktivní.

Už více moudrých lidí si všimlo, a dnes už se to smí napsat do novin i u nás, bylo to ještě nedávno tabu, že naše společnost se chová jako nedospělý fracek. Tou společností myslím „bílou západní Evropu“, USA, Kanadu a Austrálii.

Každý puberťák se vyznačuje tím, že není schopen si uspořádat svoje myšlenky do logických řetězců a je přesvědčen o své naprosté genialitě. Každý nedospělec „nechápe“, jak on - sám tak geniální - může být potomkem tak zaostalých a hloupých rodičů. Když pochopí, že jeho rodiče a předkové byli stejní jako on, je to známkou dospělosti.

Výrazným znakem infantility je také nezájem o historii - vlastní i skupinovou. V patnácti jsme byli takoví skoro všichni. Kluci, kteří by mohli tak jako jejich dědové plodit potomky někdy od 12 let a od 14 válčit jako Jan Lucemburský anebo Karel IV., jsou udržováni v umělé neplodnosti - nesexuálnosti (právním zákazem sexu s vrstevnicemi a staršími ženami), aby se mohli věnovat vzdělávání. A to nemluvím o lidských samičkách, které mají prsa číslo 4, několik let menstruují, ale jsou „pod zákonem“. Což byla jistě ve své době potřebná strategie, dnes je poněkud zastaralá. Ale to je na jinou úvahu.

Z hlediska společenského a z hlediska sociálních skupin ovšem začala v padesátých letech infantilita, včetně „pubertálního chápání světa“, prorůstat i do dalších větví života. Třeba do chápání a poznání dějin.

Evropa po druhé světové válce prošla šokem, kdy všechny skupiny obyvatel i antagonistické strany měly zájem na zatajování a upravování svých dějin. U Německa a Itálie se to zdá být pochopitelné. Ale i mnohé jiné západní státy, kde lezly ven obludnosti kolaborace s nacismem (Francie, státy Beneluxu, ale i Norsko), měly zájem dějiny poněkud zamaskovat.

Na východě Evropy pak vládlo stalinistické Rusko, které mělo eminentní zájem předělat historii a vnutit obyvatelům východního bloku umělý pohled. V zásadě tvrdící, že jen díky Rusku a jeho stalinistům přijdou do států východní Evropy skutečné dějiny a vše ostatní je možné zapomenout. Takže u nás se třeba pohled na první republiku smrskl na „střílení do dělníků“ a Annu Proletářku.

Můžeme tedy říci, že československé dějiny a české dějiny se pod tlakem historický sil a událostí dostaly dvojího tlaku. Z Východu nám byl předkládán pohled, jak je „sovětský trpaslík“ největší trpaslík na světě a my sami jsme zabedněnci a zbabělci (museli nás osvobodit Rusové). Což pitoreskně báječně ladilo s převažujícím postojem západních představ o Československu a jeho obyvatelích, pro které byl únor 1948 ideálním řešením.

Západ nemusel odpovídat na otázku, proč podepsal Mnichovskou dohodu, po zbolševizování Polska ani na otázku, proč mu nepřišel na pomoc v září 1939. Byly to prostě od té chvíle „komunistické státy“ a basta.

Z druhé strany pak Západu vyhovoval sudetoněmecký a s úřední podporou vlády SRN vlastně neoficielní, ale nerozporovaný názor, že Čechoslováci a Poláci jsou vlastně verbež. Která se provinila na velice důležitém spojenci Západu proti Rusku, a to na vlastně nevinných Němcích. Vzhledem k tomu, jakou podporu měl Hitler a jeho hnutí třeba v Anglii, a to jak mezi šlechtou, tak mezi dělnictvem, a ve Francii, se tomu nelze divit.

Politické bezčasí, kdy jsme žili, jak zpívá „Žlutý pes“, kdy to tady byla „taková krásná cela a byla celá sametová“, nás naučilo se o politiku a dějiny nezajímat. Až do roku 1989.

Další „samet“, tentokrát převratový, nás překvapil. A měli jsme najednou jiné starosti. Jako když národ bloudící čtyřicet let na poušti narazil na oázu. A netušil, že mezi krásnými palmami volných cest a bohatého výběru zboží jsou ukryti také jedovatí hadi. O kterých jsme si mysleli, že už vyhynuli. Anebo že si je komunisti vymysleli a říkali jim „revanšisté“.

Až po nějaké době jsme zjistili, že oni jsou skuteční a že si u nás našli kobry plivající duševní jed. Podobný jako bolševický. Využili k tomu vše, co vypracovali nacističtí propagandisté za okupace. O tom, že jsme vlastně zbabělci, že nikdy nedosáhneme úrovně Německa, že jsme v duši vlastně všichni kolaboranti atd. Tak jako bolševici přidali do filmu „Němá barikáda“ slova „Čest práci“ a vyrobili z něj nikoli film o pražském povstání, ale o komunistech.

No a tak jsme se dostali pod mediální masáž a byla proti nám zahájena „Spywar“, v angličtině nazývaná PSYOPS (psychological operations). O ní říká Wikipedie: je to plánovaná operace, jejímž cílem je předat zahraniční veřejnosti informace a ukazatele, které mají ovlivnit jejich emoce, motivy, uvažování a konečně chování zahraničních vlád, organizací, skupin a jednotlivců. Účelem je vyvolat či posílit u cizinců uvažování a chování příhodné k dosažení cílů původce psychologické operace.

Psychologická válka je použití psychologických technik s cílem posílit vlastní pozici a podlomit protivníkovu vůli k odporu. Již v Sun-c’ově Umění války je mnoho prostoru věnováno umění, jak si podmanit nepřítele bez boje...

Tyto skupiny nejsou výplodem mozku stiženého stihomamem. Americké jednotky určené pro PSYOPS jsou většinou z řad speciálních sil, Česká republika disponuje jednotkou u 103. střediska CIMIC/PSYOPS.

Lze věřit tomu, že proti nám nebyla použita přímo německá služba PSYOPS, což je jednotka o síle praporu s názvem Zentrum Information Operation (ZInfO). Metody této vlastně válečné propagandy však využívaly hlavně mediální síly navázané jak na Sudetoněmecký landsmanšaft, tak politické strany CDU a bavorské CSU, které se tím ani netajily – například pokus části německých a rakouských politiků zabránit vstupu ČR jak do NATO, tak do Evropské unie.

Co však dodnes zůstalo, je sice méně nechutné agresivní než v letech 1990 až 2013, ale stále dosti silné. Působení této protičeské politiky v umění a kultuře přetrvává. Doba se však změnila. Naše veřejnost začala být na neustálé žvanění o české neschopnosti, zbabělosti a hlavně veřejné přirovnávání Beneše k Hitlerovi, ba dokonce tvrzení že Beneš byl horší než Hitler, alergická.

S postupným překonáváním pocitu našich lidí, že jsou „párii“ Evropy, a také jejich bohatnutím a vyšším vzděláním došlo k výrazné změně. Postupně se vztah Čechů k vlastním dějinám měnil. A mění se i vztahy. Zlomem bylo možná jednání předsedy vlády ČR Nečase v bavorském parlamentu a návštěva bavorského ministerského předsedy Horstera Seehofera v Praze.

Abychom se vymanili z téměř sedmdesát let trvajícího bezčasí, kterému se po srpnové okupaci v roce 1968 začalo říkat „Biafra ducha“, je nutno, což se děje stále víc a víc, zajímat se o své dějiny. Učit se z nich, kdo jsme, co jsme a kam jdeme. A začít chápat, jak to ve světě chodí.

Infantilní politice levicové Unie a jejích „sluníčkových“ naivních propagandistů musíme vzdorovat svým vzdělání, znalostí svých dějin a vzájemných vztahů mezi politikou a dějinami. Tak jako naši pradědové v 19. století.

Takže, máte-li o takové téma zájem, můžete se něco dozvědět a také si podiskutovat v pražské Městské knihovně na pořadu „Osvobození Československa – krev, stíny a naděje“ dne 5. 5. 2015 od 17 hodin.

Setkáte se tam s lidmi, které, znáte z Neviditelného psa, a s dalšími autory.

Dějiny nejsou infantilní. Naopak. Jsou nemilosrdné. Infantilní a duševně nedospělí jsou mnozí dnešní evropští politici, levicoví intelektuálové a mediální borci.