29.3.2024 | Svátek má Taťána


SPOLEČNOST: Definovat podmínky evropského občanství

15.2.2006

Po 11. září jsme vyhlásili válku teroru a prezident Bush stanovil podporu demokracii na Středním východě jako ústřední bod své zahraniční politiky. Je načase říci, že bilance této politiky není příliš veselá.

Ministr zahraničí Cyril Svoboda dnes prohlašuje v reakci na hněv uražených muslimů v Sýrii, Libanonu a Alžírsku, že Evropa se musí nyní semknout a obhájit své hodnoty. Zdá se to srozumitelné a úderné. Bohužel nás toto prosté uvažování už delší dobu nevede nikam. Jsme svědky krachu jistého způsobu politiky a je pozoruhodné, jak si to její původci nejsou ochotni přiznat. Připomeňme si tedy, že jde o typ politiky, který vedl k tomu, že zvítězilo hnutí Hamás v Gaze, posílil Hizbulláh v Libanonu a Muslimské bratrstvo v Egyptě.

Ale především v Iráku tato politika neuspěla. Ozbrojený zásah zvenčí změnil rovnováhu mezi sunnity a šíity ve prospěch šíitské militantní verze, která má dnes svůj zdroj a zázemí v radikální íránské teokracii. Tyto náboženské proudy budou stát proti sobě a na obzoru není v dohledu žádné řešení.

Do této nepříliš šťastné situace vstupuje ona historie s dánskými karikaturami. Od doby jejich prvních zveřejnění v září minulého roku se otevřel dostatečný prostor k účelovému zneužití této události. Stačilo počkat, až se to bude nejlépe hodit. Možná proto, aby se odvedla pozornost od íránského jaderného programu. Měli bychom se poučit, jak snadno se můžeme do podobné pasti dostat.

Zdá se mi, že povahu této krize úplně nechápou ti, kteří se dnes rozhořčují, že dostatečně neukazujeme, jak jsme silní, že se ostudně málo stavíme za své hodnoty. Tam nás přece odjakživa všichni extremisté a radikálové chtějí dostat, eskalovat napětí, vyhlašovat bojkoty, nesmiřitelnou nenávist a konflikt civilizací.

Náš prezident Václav Klaus například říká: „Máme jiné pojetí svobody než Arabové a toto pojetí je správné.“ To je pěkné, ale nepohne nás to ani centimetr z místa. Co vlastně chceme? Zaklesnout se proti sobě a učit se nedůvěře a nenávisti, nebo se potřebujeme naučit žít i s těmi, kteří jsou přece jenom jiní než my?

Zaplať pánbůh za tu velkou politickou debatu, která se nyní v Evropě děje. Nemůžeme se vzdát svobody, ale ani rozumu. Vlastně nejde jen o to, říkat, jaký je ten arabský svět. Jde také o nás samé. Naléhavě se klade otázka: Co nás vlastně v Evropské unii spojuje? Co je to, co máme společné? Teď bychom to potřebovali vědět. To nás přece zajímá, jak si my, Evropané, ochráníme svá práva. Jak si ochráníme evropskou podobu života, životní styl.

Najednou potřebujeme definovat podmínky evropského občanství. A tak možná teprve v takové krizi, jako je ta dnešní, se může v bolestech rodit evropský patriotismus. Možná nacházíme něco, co nás bude spojovat víc než společná minulost v Evropě. To, co nás opravdu spojí, jsou problémy, které musíme dnes řešit.

Zaznamenal jsem názor, že vztah Evropanů k Evropské unii je něčím mezi oficiální lyričností a nedůvěřivým nezájmem. Jednoho dne se to může změnit. Třeba proto, že zjistíme, že potřebujeme evropskou politickou debatu, že nevystačíme s Evropou jako s volným trhem, že se jako Evropané potřebujeme navzájem. A už nebude pochyb, co je to ta evropská přidaná hodnota, kterou včerejší klasický národní stát nezajistí.

Právo 13.2.2006

Autor je předsedou Poslanecké sněmovny PČR