Většina politiků, zastánců či odpůrců základny USA, vystupuje, jakoby vyzvání ČR byla hotová věc. Obdobně mudrují čeští novináři zda jsou důležitější nová pracovní místa nebo vyšší bezpečnost, nebo zda se naše bezpečnost nezhorší pod náporem teroristů. Základem debaty jsou kusé informace z expertních a diplomatických konzultací a několik elementárních informací z návštěvy technického týmu.

Dovolím si vyslovit hypotézu, že jde pravděpodobně o bezpředmětnou debatu. Základna nebude umístěna na území ČR. Umístění základny v Polsku má jinou geostrategickou váhu, a to jak z hlediska vývoje v Evropě, tak pokud by se v budoucnu k projektu připojilo Rusko, které jej pozorně sleduje a má na něm zájem. Polsko je partner s větší vahou, základnu chce, má prostory kde ji umístit a je bližším spojencem USA. Polsko dokázalo aktivně vojensky podporovat USA i v těžkých chvílích, kdy mnozí ze spojenců utekli, například v Iráku.

ČR nemá srovnatelnou geostrategickou váhu, ani západním ani východním směrem. Jsme nástupci Československa bez jeho významu. Nemáme vnitřní konsenzus, nejsme na tvrdá vyjednávání s USA připraveni politicky, nemáme vládu s dostatečným mandátem, změna vlády je u nás rizikem pro stabilitu našich bezpečnostních závazků. Máme více obav z rizik než odhodlání unést bezpečnostní zátěž. Jsme pod hrozbou vlády ovlivněné komunisty. Vztah prezidenta, vrchního velitele, k bezpečnostním a vojenským projektům je více než rozporný a těžko předvídatelný. Část tisku již stihla bulvárně zmanipulovat veřejné mínění a jeho výzkum tak, že se Američané mohou domnívat, že proti základně je více než 80% občanů. To samozřejmě paralyzuje kuráž politických stran obhajovat umístění základny a povzbuzuje populisty, aby se svezli s veřejným míněním proti základnám i zcela absurdními argumenty, jako je odpálení antibalistické rakety (bez hlavice) proti Iránu z našeho území.

Američané nebudou sebe ani svého spojence vystavovat „porážce“ od vlastních občanů v referendu. Nebudou chtít radikalizovat a šířit antiamerikanismus komunistů a levice. ČR ještě bude nějakou dobu držena ve hře v zájmu konkurenčního prostředí pro vyjednávání s Polskem, ale u nás převažují negativa, zatímco v Polsku pozitiva. A lze očekávat adekvátní rozhodnutí. Američané v otázkách bezpečnosti nedají na žádné „kdyby“ nebo „pobídky“.

Vraťme se však k celé věci tak, jako bychom měli šance o umístění základny spolurozhodovat a postupovat na základě odpovědného posouzení možného významu projektu pro národní bezpečnost.

1. ČR o protiraketové základně jedná již 2 roky a není v této věci pasivním objektem. Odpovědné resorty se bohužel nepokusily celou věc zahrnout do domácího bezpečnostního diskurzu, byť jen v odborných kruzích. Vláda měla anticipovat obtíže, které má česká veřejnost při snášení bezpečnostní zátěže, i s ohledem na racionální zvládnutí přechodu do praktických jednání respektive příprava na řízený únik informací. Zde byl prvý zárodek neúspěchu. Odpovědným politikům a aktérům chybí i dnes znalosti a kvalifikované argumenty pro a proti z bezpečnostního, politického i obranného hlediska. Používané argumenty svědčí o absenci promyšleného konceptu možného umístění raketové infrastruktury v rámci naší bezpečnostní strategie, což je u ministrů zahraničí a obrany zcela nečekané. Vláda evidentně takovou studii nemá nebo ji ministři nečetli. A nehovořme o branně bezpečnostních výborech sněmovny respektive v této chvíli senátu.

2. Analýza bezpečnostních hrozeb, rizik a přínosů základny byla zbytečně zatížena nemístnými referencemi na sovětské okupační základny, což si nechala česká politika zbytečně vnutit intenzivní kampaní bulvárních médií. Známe ovšem důsledky nerozhodnosti použít obranu v roce 1938 i důsledky absence podpory západu v roce 1944 v Jaltě a při puči v roce 1948. Měli bychom si vzpomenout, že koncept vesmírné protiraketové obrany prezidenta Regana zlomil hřebínky sovětských maršálů a otevřel cestu Gorbačovovi, pádu berlínské zdi a Varšavské smlouvy. To byl hlavní bezpečnostní efekt politického plánu protiraketové obrany, aniž ji USA uskutečnily. Měli bychom vidět za raketovými útoky Hizballáhu nejen iránské rakety. Nepochybujme, že pokud Irán dosáhne na nukleární hlavici a balistický nosič, použije je. I tento aspekt nutí Kreml, aby americký projekt pozorně a bez publicity sledoval a vážil možnosti spolupráce. Rusko je mezi ohroženými a nemá vlastní obrannou kapacitu.

3. Protiraketový systém je ve vývoji a v experimentálních testech. Není dosud připravený k bojovému nasazení. Rozmístění systému nebude dříve než v příští dekádě. Ale pokud se Američané již nyní rozhodli, protože to potřebují, nabídnout participaci další zemi, zní otázka takto: je užitečné být projektu co nejblíže nebo co nejdále? Být co nejblíže znamená participovat na vývoji, technologicky, možná výzkumem, ale i účastí našich expertů a důstojníků v příslušných strukturách a velitelstvích. Nebudeme se podílet na sekundových rozhodnutích o nasazení systému, pokud družice zaznamenají plamen startující balistické střely. Můžeme však být u vývoje a provozování systému kam až dosáhneme svou odborností, důvěryhodností a politickou vůlí. To vše lze vyjednat. Takovou participací by rostla naše váha jak pro Američany, tak v NATO a v Evropě, kde si podobný systém technicky ani hospodářsky nemůžeme dovolit, ale dříve nebo později se k americkému připojí. Hrát v této věci prim je větší váha našeho slova v bezpečnostních otázkách EU a NATO a větší respekt k našim bezpečnostním a vojenským zájmům, možnostem a nabídkám. Chceme být ve své bezpečnosti aktéry nebo pasažéry? Tak zní hlavní otázka celé debaty.

4. Pokud jde o bezpečnostní rizika, rozhodně by vzrostl tlak proti zázemí organizovaného zločinu, praní špinavých peněz, průchodnosti hranic pro obchod s lidmi, neprůhledné síti kasín a kriminální turistice. Vzrostl by tlak na profesionalitu a výkonnost zpravodajských služeb i policie s cílem preventivní ochrany území a jeho očištění od potenciálních finačních, personálních či organizačních prvků korupce, mafií i teroristických struktur. Vzrostla by tím bezpečnost? Od dob vlastního německého terorismu nezaznamenaly americké základny v Německu signifikatní pokus o teroristický útok.

5. Podmínky pobytu a fungování občanů i vojáků USA jsou za každých okolností předmětem jednání a podpisu dohody o umístění vojenských sil. A mnohé otázky právního charakteru jsou otevřené dohodě obou stran. Jsme ale dost silní a kompetentní, abychom takovou věc dojednávali i za cenu tvrdého vyjednávání proti úzce americkým zájmům? Jsme na to připraveni, pokud by taková situace nastala?

6. Vážnou otázkou je, co dělaly naše zpravodajské služby před řízeným informačním únikem a bulvární devastací veřejného mínění před zahájením technické mise USA. To je druhý vážný problém k řešení bez ohledu na výsledek. Nízkou loajalitu českých médií a novinářů vůči vážným otázkám národní bezpečnosti, u kterých by měli postupovat kvalifikovaně a seriózně, asi nepřekonáme. Bezpečnostní komunita bohužel získávala informace až po novinářích a z jiných zdrojů, než byla ministerstva zahraničí a obrany. Dnes si můžeme jen povzdechnout: pozdě a špatně. A teprve uvidíme, co nám řeknou naši potomci o tom, jak jsme naložili s unikátní příležitostí zařadit české země jednoznačně mezi aktéry systému obrany západu, dále od pohodlné, bázlivé a historicky ne-bezpečné „neutrality“.