Liberální institut oznámil, že "Den daňové svobody" letos připadl na 9. června. Do tohoto data jsme pracovali "na stát", od tohoto data pracujeme "na sebe".

V tomto článku mi nejde o to hlásat něco o svobodě, ale spíš si položit nad výrazem "daňová svoboda" pár otázek.

Předně se domnívám, že pojetí "daňové svobody" svědčí o našem odcizení. Především o odcizení od vlastního státu. Stát jsem přece i já. Stát jsou i mé děti, má užší i širší rodina. Stát jsou i mí přátelé a jejich rodiny. A jelikož se necítím být ode všech ostatních izolované individuum, jsem toho názoru, že pracuji-li na stát, pak pracuji i na sebe a na své blízké. Pravda, pracuji i na spoustu lidí, které neznám a nikdy nepoznám. A oni jsou na tom stejně. Nicméně je to náš společný stát. Chci, aby měl dobrý program, chci, aby dobře fungoval a abych na něj mohl být hrdý. Stát tedy principiálně není mým nepřítelem, jako tomu bylo za vlády komunismu. Je to můj stát. Je to náš stát. Pokud se k němu budu chovat jako k nepříteli, budu sám proti sobě. Proto hovořím o odcizení.

Mluvení o daňové svobodě vychází z přesvědčení, že nejlepší je malý stát, který toho dělá co nejméně. A také z přesvědčení, že soukromníci hospodaří lépe než stát.

Na těchto názorech je hodně pravdy, nicméně neplatí absolutně. Ano, jsou věci, do kterých by se stát neměl plést. Stát nemá co mluvit rodinám do výchovy. Nemá co mluvit do toho, čemu věříme nebo jaké si kupujeme knížky. Nemá co nám vydávat cestovní doložky a povolovat cestování do ciziny. Nicméně jsou věci, na které by stát neměl rezignovat. Měl by zajistit vymahatelnost práva a rovnost před zákonem. Měl by zajistit elementární bezpečí. Měl by zajistit funkční justici.

Tvrzení, že soukromníci hospodaří z principu lépe než stát, považuji za značně problematické. Tržní ekonomika rozhodně nefunguje ideálně. Za ideálních podmínek by mělo platit, že soukromníci hospodaří lépe, ale dnes a denně se setkáváme s tím, že tomu tak není vždy. Kupříkladu naši mobilní operátoři. Ti fungují ideálně – nikoli ovšem pro zákazníky, ale pro majitele. Proto máme nejdražší volání v Evropě. Je celá řada oborů, kde je konkurence v podstatě jen na papíře.

Nechci tím říci, že stát hospodaří lépe. Řešení vidím v tom, že trhu bude více, nikoli méně. Náš problém je ale v celkovém právním rámci. Banky nevydělávají tím, že správně alokují jim svěřené úspory. Vydělávají na poplatcích. Velké firmy nevydělávají tím, že poskytují stále lepší produkty. Snaží se vydělat na zmanipulovaných státních zakázkách. Volat za těchto okolností po "svobodnějším trhu" je zavádějící. Potřebujeme nejprve dobře porozumět tomu, proč "svobodný trh" nefunguje tak, jak by měl.

A pak jsou věci, kde je tržní hospodářství velmi problematické. Mám na mysli kupříkladu zdravotnictví. Náš systém považuji za vynikající a postupného zavádění "trhu" do zdravotnictví se velmi obávám.

Zastáncům "malého státu" za každou cenu bych rád položil dvě otázky. A myslím to upřímně – sám na tyto otázky neznám odpovědi. První otázkou je, proč státy s vysokým zdaněním (Německo, skandinávské země) zvládají současnou krizi podstatně lépe než státy s nízkým zdaněním?

A druhá otázka: Proč jsou lidé ve skandinávských zemích s vysokým zdaněním a mnohem menší "daňovou svobodou" o tolik šťastnější než Češi? Nedávný průzkum ukázal, že nejšťastnější v Evropě jsou Dánové; ti byli v dnešním vysílání rozhlasu zmiňováni jako odstrašující příklad daňové nesvobody. Považte, budou na stát dřít až do srpna!

Jistě, jednoduchou odpověď znám: Jsou šťastni ve svém daňovém otroctví, protože se bojí individuální svobody. Ale míníte tuto odpověď opravdu vážně?

Rozumějte mi dobře: Netvrdím, že vyšší zdanění je lepší. Netvrdím, že stát má být "větší". Tvrdím ale, že časnější datum "daňové svobody" nemusí znamenat vůbec nic, pokud jde o naši celkovou spokojenost se životem. A tvrdím, že bychom mohli začít o našem vlastním státu mluvit poněkud lépe. Možná se pak budeme i poněkud lépe cítit.