23.4.2024 | Svátek má Vojtěch


SPOLEČNOST: Další únorové výročí

23.2.2013

Máme tady další výročí "vítězného února". Je to už šedesát pět let ode dne, kdy Klement Gottwald vyhlásil na Staroměstském náměstí vítěztví komunistické strany. Je to také šedesát pět let ode dne, kdy jsme, pár tisíc studentů, pochodovali od techniky na Karlově náměstí na Hrad s úmyslem nějak zachránit demokracii.

Někteří historici se stále asi budou zajímat o to, co prezident Beneš měl nebo neměl dělat, či budou debatovat, zda nekomunističtí ministři měli nebo neměli odstoupit. Mě ale vždy zajímalo a stále zajímá rozumnět tomu, proč tolik, snad většina, českých intelektuálů tehdy nejen souhlasilo s Gottwaldovými plány, ale dokonce se stali aktivisty v komunistické přeměně Československé republiky z víceméně demokratického státu v diktaturu jedné strany. Bez nich by možná ten převrat nebyl.

V minulosti jsem měl možnost se zeptat přímo některých z těch bývalých aktivistů, kteří se objevili po roce 1968 tady "na Západě", proč to dělali. Obyčejně se mi dostalo odpovědi, že chtěli budovat lepší, spravedlivou společnost. Když jsem namítl, že snad vzor Sovětského svazu nenaznačoval moc té spravedlnosti, a zeptal jsem se, zda oni aktivisté věděli, co se dělo za Stalinovy vlády v Rusku, dostalo se mi obyčejně podobné odpovědi. Znělo to něco jako "jo, to my jsme věděli, ale nevěřili jsme, že se to může stát u nás". Takové přehnané vlastenectví je těžko brát vážně obvzláště u lidí, kteří viděli, co se dělo po květnu 1945 v některých městech a vesnicích, když civilisté něměcké národnosti byli podrobeni lynčování obyčejně lidmi, kteří za okupace celkem netrpěli. Podobně si tehdy někteří lidé vyřizovali osobní účty označováním spoluobčanů za kolaboranty.

Výmluva některých, že udělali chybu, také není přesvědčivá. Když se to samé dělá deset let nebo i více, těžko se to dá nazvat chybou. Také někde jedna spisovatelka napsala, že tehdy byl celý národ levicový. To je možné, ale být politicky levicový neznamená ještě zavádět diktaturu proletariátu. Vždyt tehdy bylo více "levicových" politických stran, ke kterým se mohla dát.

Je možné, že přehlížení lidských práv našimi intelektuály mělo jiné důvody, jako třeba neznalost historie, nedostatek jakýchkoliv morálních zásad a podobně. To nevím a asi se nikdy nedozvím.

Je pravda, že někteří z těch aktivistických intelektuálů se v šedesátých letech začali zříkat své minulosti a mluvili o socialismu s lidskou tváří, což asi znamenalo stejný ekonomický a politický systém, ovšem bez šibenic a koncentráků. Pokud vím, žádný z nich nemluvil o tom, kolik škody nadělal tím, že jako spisovatel, divadelník či novinář šel příkladem méně vzdělaným a významným lidem a tak ovlivnil jejich chování. Tím ovšem nadělal více škody než pouhým psaním oslavných článků o Stalinovi či podobnými hloupostmi.

Dnešní rostoucí popularita komunistů má ovšem jiné kořeny a dá se spíše pochopit. Je to na jedné straně nehorázná korupce zrozená v privatizaci devadesátých let a na druhé straně nechuť či neschopnost vlády riskovat radikálnější kroky k omezení nezaměstnanosti.

Bohužel, korupce v podvědomí lidí je asi větší, než ve skutečnosti existuje. Kdyby jenom Václav Klaus po roce 1990 naslouchal mnohým hlasům v té době a nedával stále na veřejnosti dojem, že rychlá privatizace je mnohem důležitější než právní řád a etické chování, možná by dnešní společnost měla alespon trochu lepší názor na chování politiků a přijala by pozitivněji nekomunistické strany, ať levicové či pravicové. Bohužel, některá politická rozhodnutí mají dlouhodobé následky, které jejich autoři nechtějí nebo neumí pochopit.

New York, USA