V jednašedesáti letech se snad již mohu považovat za poměrně dospělého člověka. Z výše uvedeného faktu vyplývá, že osmašedesátý rok jsem prožil již jako mladý muž, shodou okolností ve vojenské základní službě. Na případnou emigraci jsem v té době a za té situace nemohl ani pomyslet. Navíc jsem měl k této zemi velmi pevná pouta. Byl jsem nádherně zamilován a hrál jsem závodně volejbal. Nedovedl jsem si představit, že by někde jinde na světě mohl být tak dokonale propracovaný systém osadních volejbalových turnajů, na kterých se člověk každý týden v jiné trampské osadě scházel s svými přáteli-soupeři v krásném prostředí s nádhernou atmosférou. A tak jsem, jako většina tehdejších občanů Československa, v této zemi zůstal.

Protože již dlouho podnikám, vím dobře, jaké problémy může přinést dokonce jen nedostatečně propočítaná investice, natož zadlužení zaměřené na čistou spotřebu. Navíc jsem ve věku, kdy už bych, nedej Pánbů, také mohl začít potřebovat náročnější zdravotnickou péči. A teď mi to všechno narušilo pro mne naprosto nepochopitelné vítězství ČSSD.

Je to sice vítězství, ale zdaleka nevyjadřuje to, co říká Paroubek, že jde o názor většiny občanů této země. Pokud jsem se nedopustil zásadní chyby, pak při volební účasti kolem 40% volilo v krajských volbách ČSSD něco přes 30% oprávněných voličů.

Vždyť to je pouhých 12 - 13% z jejich celkového počtu!!! Navíc většinu z nich jistě tvořili důchodci. Ještě že nejsem mezi nimi – musel bych se stydět.

V deníku MF Dnes jsem přečetl anketu „Proč jsem volil ČSSD“. Až na výjimky tam byly názory starších lidí, kteří s nepochopitelnou zuřivostí kritizovali zejména poplatky placené u lékaře, zatímco já jsem z výsledků dosažených v této oblasti doslova nadšený. Pokud by se totiž v tomto duchu situace vyvíjela dál, měl bych značnou naději, že díky úsporám se při případně nezbytném operačním zákroku dostanu brzo na řadu, že s vysokou pravděpodobností dostanu špičkové léky s minimálními vedlejšími účinky a že od shánění neuvěřitelného množství peněz na doplatky za léky mne ochrání státem stanovený finanční strop. To všechno se ale nyní má změnit.

Asi začnu nadšením tančit a tleskat se do stehen, když při nachlazení dostanu v lékárně bez poplatku acylpyrin, když se opět vyplatí mým zaměstnancům „hodit“ se kolem víkendu marod.

A tak jsem si udělal soukromý sociologický průzkum mezi lidmi kritizujícími poplatky u lékaře s následujícím – samozřejmě že statisticky neprůkazným – výsledkem.

Nezanedbatelná část „bojovníků“ proti poplatkům kouří, pije pivo či jiné alkoholické nápoje. Utrácení peněz za tyto požitky je nijak netrápí.

Stejně nezanedbatelná část těchto lidí využívá svůj automobil i v případech, kdy by mohli použít podstatně levnější veřejnou dopravu. Peníze, zbytečně vynaložené za tyto požitky, nikde neevidují.

Většina protipoplatkových „bojovníků“ má rovněž několik bankovních účtů. Placení značně vysokých poplatků z jejich užívání je rovněž nechává chladnými.

Desetitisíce odpůrců poplatků má v bytech domácí zvířata, která upřímně milují. Dokazují to mimo jiné i tím, že jim kupují naprosto zbytné a drahé pamlsky. Na tyto výdaje však raději ani nemyslí.

Už nebudu pokračovat, je to zbytečné. V podstatě každý z nás vynakládá spoustu peněz za podstatně méně důležité věci než je vlastní zdraví. To je mimo jakoukoli pochybnost. Ale poplatky u lékaře jsou pro některé lidi stejně dráždivé, jako je pro býka červený hadr.

Když k tomu všemu ještě připočtu snahu ČSSD nezačít stavbou obranných technických zařízení přípravu na válku, která v latentní formě již probíhá a v „horkou“ se může stát dříve, než se nadějeme, napadají mne myšlenky o emigraci do některé z rozumných, skutečně demokratických zemí. Ale v Evropě snad ani nejsou.

Napadá mne ještě jedno možné řešení: Uzákonit v Česku povinnou volební účast. Prý už to dokonce někde funguje. „Chceš čerpat nějaké služby od státu? Tak jdi k volbám! (Samozřejmě s rozumnými výjimkami.)

Snad by se mezi tou v současnosti zhruba šedesátiprocentní „mlčící většinou“ našlo více rozumných lidí.