Společenský neklid se stal globálním fenoménem posledních let. Nevyhnul se ani americkému, ani českému prostředí. Protože za oceánem již mají po prezidentské volbě, zatímco nás teprve čeká, není na škodu připomenout několik paralel.

Americká společnost se postupně přibližuje životnímu stylu typickému pro Evropu. Móda ostrých loktů a vypjaté soutěživosti zvolna opadá. Mnohé souvisí s praktickou politikou Baracka Obamy. Snad nejtypičtější je jím prosazená reforma systému zdravotního pojištění, která pomůže 35 milionům Američanů. V oblasti ekonomiky se Obama nezdráhá zpřísňovat regulaci a podporovat veřejné investice. Prorůstová opatření se odrazila na dvouprocentním růstu americké ekonomiky.

Náladu, která Obamovi pomohla k druhému vítězství v prezidentském klání, ve středu v Českém rozhlase výstižně popsal pan Petr Bízek, Čech, který v roce 1965 emigroval do USA: "Amerika posledních 10 nebo 12 let jde špatným směrem a potřebuje radikálnější změnu. Obávám se, že Romney by nějakou podstatnou změnu nepřivedl, také ta jeho vystoupení nejsou tak spolehlivá, jeho názory se mění podle politické potřeby. Barack Obama je vzdělaný, inteligentní člověk, který prošel v životě vším možným, a doufám, že v druhém období konečně dokáže prosadit podstatné změny nejenom ve zdravotnictví, ale i ostatní, které jsou zapotřebí, prostě takovou humánní starost o průměrného člověka." Tolik slova českého krajana ve Spojených státech Petra Bízka.

Přenesme se teď přes oceán zpátky k nám domů. U nás vládne fiskální disciplína. Neinvestuje se, nýbrž škrtá a šetří. Když hrozilo, že sněmovnou neprojde vládou upřednostňovaná úprava daňového systému, ministr financí Miroslav Kalousek připravil návrh státního rozpočtu na příští rok, který počítal s drastickým omezováním investic do vědy, výzkumu, školství či dopravní infrastruktury.

Také tuzemský sociální systém se mění. Posiluje se individuální odpovědnost a oslabuje společenská solidarita. Hledají se cesty, jak snížit počet příjemců sociálních dávek. Ovšem nikoli tak, že by sociálně slabí vymizeli. Spíš jsou státem administrativně šikanováni, a odkazování na své příbuzné, na obce či kraje. Penzijní systém bude co nevidět opřen o typické bankovní produkty. A zdravotnictví, které Obama v USA činí dostupnějším, u nás směřuje k exkluzivitě. Ceny léků rostou, návštěvy lékařů jsou zpoplatňovány, zavádějí se nadstandardy ve zdravotní péči.

Česká republika se zkrátka blíží Americe minulosti, kdežto Amerika dneška pošilhává po standardech známých z Evropské unie. U nás jsou příkopy mezi různými sociálními skupinami prohlubovány, Obama se je snaží zakopávat. Je pravda, že republikán Mitt Romney zastává názory blízké i tuzemské pravici. Pár týdnů před volbami dokonce pronesl, že o hlasy 47 procent voličů se nemá smysl ucházet: "Jsou závislí na vládě. Jsou přesvědčeni, že jsou oběťmi, že vláda má odpovědnost se o ně postarat, a Obamu budou volit tak jako tak. Tito lidé neplatí daň z příjmu, takže naše poselství nízkých daní na ně neplatí. Nikdy je nepřesvědčím, že by měli převzít odpovědnost a postarat se o své životy." Tato slova zazněla na neveřejném setkání, které si však kdosi pečlivý natočil. A když byl Romney se záznamem konfrontován, toliko suše opáčil: "Nebylo to řečeno elegantně."

Tento přístup patrně stál Romneyho vítězství. A u nás, soudě podle volebních preferencí, také ztrácí na popularitě. Jedním dechem ale dodejme, že Obama uniká i české levici. Například úsilím o integraci menšin, včetně etnických, liberálním pohledem na mnohé lidskoprávní a etické otázky nebo důrazem na ochranu životního prostředí.

Zdejší sociální demokracie se ještě zcela neodstřihla od pověsti strany přehnaně tradicionalistické, těžkopádné, metaforicky nazváno "betonářské", zkrátka nemoderní. Alespoň však postavila kandidáta odpovídajícího světovým trendům do prezidentské volby. Ovšem jeden Dienstbier jaro nedělá. Pro poctivost dodejme, že k Baracku Obamovi se hlásí i další naši prezidentští adepti, od Miloše Zemana po Jana Fischera. Přesto je na sto honů cítit, že ve srovnání s Obamou jsou z jiného těsta. Většině z nich schází přesvědčivost a tzv. leadership, čili přirozené a ideově srozumitelné demokratické vůdcovství.

Dá se tedy říct, že tam, kde bychom se Spojenými státy mohli a měli inspirovat, tak nečiníme, ale to, čeho se za oceánem pomalu zbavují jako staré veteše, bez mrknutí oka přijímáme. Naše škoda. Až se rozbouřený svět trochu usadí, dost možná zjistíme, že zase nějakých pár let či desetiletí zaostáváme.

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6