Řada komentátorů a některé titulky tiskovin hlásaly, že Miloš Zeman devastuje českou společnost. Jenže to je pouze důsledek.

Proto bychom se měli ptát: Co umožnilo v naší civilizaci vstup do politiky osobám, které devastují veřejný prostor, překračují všechny zavedené zvyklosti, bezostyšně lžou, vymýšlejí spiklenecké teorie, urážejí soupeře a útočí na institucionální podstatu státu a politickou orientaci?

Tento problém se netýká jen České republiky, ale potýkají se s ním mimo jiné i Spojené státy, které byly dlouho příkladem fungující demokracie. Taková demokracie byla vždycky o kompromisech, o snaze dobrat se pravdy, kterou nikdo nevlastnil.

Proč najednou odmítáme systém, který nám umožnil žít od 2. světové války v míru a zabezpečil nám vysokou životní úroveň? Odpověď, jak připomínají někteří politologové, je možné hledat už ve 180 let starém díle Alexise de Tocquevilleho. Podle něj občan, který se věnuje jenom obchodu, produkuje nepolitické prostředí soustředěné jen na vlastní prospěch.

Proto čím je širší liberalismus, tím víc jsou lidé apolitičtí. Tento proces, předvídal Tocqueville, nakonec demokracii vyprázdní. Občané se vzdají možnosti spoluúčastnit se na budování státu a stát se promění v diktaturu, esteticky egalitářskou s akceptovaným úplatkářstvím.

Můžeme si za to sami

Další otázka pak je: Jak jsme to mohli dopustit? Odpověď zní: Naše politika a ekonomie neučinila soukromí součástí politiky, jak se předpokládalo ještě na konci 60. let, ale naopak privatizovala politiku.

To má za následek, že spoustu času ztrácíme tím, že uvažujeme o penězích a o zisku: kalkulujeme dokonce i se státními vyznamenáními, abychom profitovali na nízkých nákladech a zvýšili osobní zisky. Naše duše jsou tím vystaveny velkému podráždění, přesyceny výzvami, které se ale všechny týkají pouze jednoho segmentu naší existence.

Společnost se díky tomu dostala do stádia, kdy hlavním cílem není spokojený konzument, ale naopak stále nespokojený člověk, který je drážděn virtuálním elektronickým světem, ale přitom se ho každé vzrušení dotkne jen na velice krátký čas. Svět se pro normálního člověka stává složitý a těžko srozumitelný, a proto hledá jednoduché odpovědi na složité otázky.

To umožňuje na jedné straně politikům jako Andrej Babiš útočit na lidi prázdnými hesly typu „Nejsme jako politici, makáme“ a na druhé straně aby se mocichtivý politik udržel v centru veřejného zájmu, stačí mu k tomu upozorňovat na sebe tím, že všechny normy překračuje. Na tuto kartu sází politici jako Miloš Zeman či Donald Trump.

Můžeme si za to sami, když jsme zapomněli na to, že pravda představuje nekonečný proces, úsilí a vítězství osobní odpovědnosti nad kolektivní odpovědností. Ale protože nebezpečí, v kterém žijeme, proti nebezpečí, které nám předvádí televize, je nudné: už nás nevzrušuje a ocitáme se v pasti.

Vysíláno na ČRo Plus, publikováno na www.rozhlas.cz/plus