25.4.2024 | Svátek má Marek


SPOLEČNOST: Co to vlastně bylo, ten VUML

30.8.2010

V souvislosti s děním v Ústavu pro výzkum totalitních režimů se toho napsalo mnoho. I já jsem se do této diskuze druhdy připojil (To má být studium?, NP 7.11.2008)

Od té doby se mnoho změnilo, v čele tohoto ústavu došlo k personálním změnám. Jednomu z krátkodobých šéfů Jiřímu Pernesovi bylo s velkým křikem vyčteno, že rok studoval VUML tedy Večerní univerzitu marxismu-leninismu. No fůůůůůůůůj!!!

Nemám v úmyslu jakkoli dělat panu Jiřímu Pernesovi advokáta, ale soudím, že pojem VUML má dnes již tak mlhavý obsah jako tuzexové bony z téže doby nebo vozová hradba z dob slávy husitské. Díky této mlhavosti a neznalosti tehdejších, již třicet let starých reálií může být VUML pak snadno kladen takřka na roveň Vysoké školy KGB Felixe Dzeržinského.

Jsa člověk zvídavý obrátil jsem se na svého staršího kolegu, pamětníka, člověka bezpochyby zdravých zásad, kultivovaného, moudrého a vzdělaného a požádal jsem ho, aby mi o fenoménu jménem VUML povyprávěl. Jeho sdělení jsem zpracoval písemně a s jeho svolením předkládám čtenářům NP.

Co byl VUML?

VUML neboli Večerní universita marxismu-leninismu vznikla někdy v době počátků normalizace. Tehdejší stranické vedení (jistě víte, o kterou stranu šlo, tehdy vlastně ani jiná nebyla) došlo k závěru, že je třeba posílit ideologickou uvědomělost členské základny a to zejména vrstvy funkcionářské, aby se náhodou nenechala tak jako v osmašedesátém opět pomýlit různými revizionisty typu Dubčeka a jemu podobných, aby tedy tito funkcionáři byli „kovaní“ v tom správném marxismu, což je jen a jen leninismus.

Tato „univerzita“ byla původně myšlena pro ty vedoucí pracovníky a funkcionáře KSČ, kteří neměli vysokoškolské vzdělání. Na všech vysokých školách se totiž již od padesátých let v několika semestrech marxismus-leninismus povinně vyučoval a studoval. I já si pamatuji na jednotlivé oddíly – politická ekonomie, dějiny KSČ a mezinárodního dělnického hnutí (MDH, prosím neplést s MHD) a marxistická filosofie.

Je vhodné poznamenat, že stejně jako to, že k tzv. Velké říjnové socialistické revoluci došlo v listopadu a nikoli v říjnu, že Lenin se nejmenoval Lenin ale Uljanov a Stalin nebyl Stalin ale Džugašvili, tak i studium na této večerní univerzitě nikdy neprobíhalo večer. Její frekventanti byli prostě jednou za čtrnáct dní uvolněni z práce a výuka se odehrávala od osmi hodin ranních do dvou hodin odpoledne.

Na rozdíl od vysokoškolského způsobu výuka probíhala pouze formou přednášek, nikoli seminářů. Na rozdíl od vysokoškolského způsobu výuky zde přednášeli nikoli odborní pedagogové ale „lektoři“, v podstatě laici posbíraní porůznu v tom kterém okrese. V tomto konkrétním případě tam tedy přednášel kupř. psycholog, magistr farmacie, učitel dějepisu v důchodu apod. Očitý účastník tedy hodnotí úroveň výuky asi o jeden řád nižší než úroveň výuky téhož na školách vysokých.

Jen na okraj v rámci kouzla nechtěného v našem městě VUML sídlil v budově, kde se říká U Folprechtů, což byl za Rakouska a snad ještě za první republiky nevěstinec, chcete-li bordel. Jak příznačné.

Později došlo k tomu, že bylo nutno rozšířit množinu studujících, aby se VUML udržel a uživil a měl co dělat i poté, co už vyškolil všechny ty, které původně vyškolit měl. Bylo tedy rozhodnuto, že studium ve VUMLu bude povinné pro všechny vedoucí pracovníky od určité úrovně výše.

Jak se do VUMLU dostal můj pamětník

Když počátkem osmdesátých let zemřela šéfová oddělení, na kterém pracoval – pochopitelně členka KSČ – a které dělal zástupce, vyvstala otázka, kdo nastoupí na uvolněné místo. Proto si mého přítele pozval šéf ústavní organizace KSČ – tehdy stojící vlastně o stupínek výše než sám ředitel – a nabídl mému kolegovi místo šéfa oddělení, ale s jedinou podmínkou, a tou byl vstup do KSČ. Kolega Vrchního Komunistu ujistil, že po pozici šéfa nikterak neprahne, že bude i nadále a rád pracovat jako zástupce, a to jako zástupce kohokoliv, kdo bude na místo šéfa oddělení instalován. Nabídku členství v KSČ ale s díky odmítl. Ideologicky se na to necítí atd. atd. Po týdnu si ho Vrchní Komunista na kobereček pozval znovu a slevil:

„My tě uděláme šéfem oddělení pod podmínkou, že vystuduješ VUML.“

Plachá námitka, že kolega již studoval ML tři roky v průběhu VŠ studia a dokonce v rámci postgraduálního studia byl nucen vypracovat jakousi práci v duchu této (pa)vědecké disciplíny, byla rázně smetena se stolu. Na studium ve VUMLu tedy kolega kývl a stal se šéfem oddělení. Pro ilustraci tehdejší doby – až na mého pamětníka a jednoho jeho kolegu byli tehdy všichni šéfové jednotlivých oddělení členy KSČ.

Po nějakém čase tedy mému vypravěči přišla pozvánka, aby se dostavil ke studiu vědy věd.

Dojmy ze studia ve VUMLU

Posluchárna o kapacitě odhadem sta a dvaceti míst byla plná. Převažovaly učitelky středního věku, absolventky pedagogické fakulty, šmahem všechny členky KSČ, s nimiž se počítalo na místa zástupkyň ředitelek nebo ředitelek základních škol. Dále se tam vyskytovala skupina asi třiceti až čtyřiceti vědeckých pracovníků zpravidla mužského pohlaví z biologických ústavů zdejší pobočky Akademie věd. Z nich byla menší část v KSČ, zbytek dostal studium befelem:

„Chceš jet studovat brouky do Japonska? Chceš šéfovat této sekci ústavu? Tak tady nejdřív vystuduješ VUML.“

Také tam bylo pár policistů (tehdy tedy příslušníků VB). Ti se ale hodně ulejvali, protože jim často „mimořádné“ služební povinnosti bránily v účasti na výuce. Úřednicím, které kontrolovaly účast, a to jak ráno, tak i odpoledne, se třeba vymluvili, že mají nějakou mimořádnou událost, která je ale tajná.

Nedá mi, než abych doslova necitoval zpovídaného pamětníka:

„Po několika přednáškách jsem přišel na to, že to je úplně na hovno, že i z hlediska úrovně výuky marxismu na vysoké škole to je rozhodně o jednu, ne-li o dvě třídy níž. Prostě na takové primitivní úrovni babských keců. Jak tehdá vystřelili z tý Aurory apod.“

Můj vypravěč se od počátku zajímal o to, jak účastníci studia, povětšinou poměrně vzdělaní lidé vydrží naslouchat po celou dobu těm blábolům. Po čase na to přišel. Každý měl pod lavicí nějakou četbu. Zmínění vědečtí pracovníci z AV se pod lavicí věnovali intenzivnímu studiu angličtiny. Učitelky dávaly přednost četbě beletrie.

Jednotliví přednášející lektoři byli ale do té míry ohleduplní, že přednášeli nikoli na mikrofon ale navíc i poměrně tichým hlasem, aby studující svým výkladem při jejich „nemarxistických“ aktivitách příliš nerušili.

Jako jeden z mála nekomunistů můj pamětník přepokládal, že si bude muset v houfu straníků dávat pozor na jazyk, aby se nedostal do nějakého průšvihu. Pak ale zjistil, že o kuřáckých přestávkách na chodbě jeho spolustudenti sypou z rukávu jednu „radioaktivní“ anekdotu za druhou (také se jim tehdy říkalo „vtip o zlatou mříž Ministerstva vnitra“). Zpočátku se obával, že se jedná o provokaci a držel se stranou, pak to ale nevydržel a přišel též s troškou do mlýna, čímž si vydobyl uznání a přispěl k všeobecnému veselí a dobré náladě.

Opět si dovolím doslovnou citaci hodnocení VUMLu přímým pamětníkem:

„V podstatě to byla velká zpívaná mše svatá v kostele plném ateistů.“

Studium trvalo čtyři semestry a každý semestr byl zakončen naprosto směšnou parodií na zkoušku. Můj pamětník učinil záhy takovou zkušenost, že stačilo co nejdříve při zkoušce použít nějaké méně obvyklé cizí slovo jako třeba „scientistní“, „etymologicky“ nebo „sofistikovaně“. To zkoušející – zpravidla se jednalo o jakousi „paní učitelku“ – vyvedlo do té míry z konceptu, že urychleně napsala do indexu dobrou známku a zkoušku raději ukončila.

Můj pamětník závěrem svého vyprávění shrnuje:

„Informační hodnota toho VUMLu? Nula. V podstatě tam říkali to, co si člověk mohl přečíst v Rudém právu, jako že třeba Jan Pavel II. je placen západními rozvědkami, aby rozvracel tábor míru a socialismu, apod. Na úrovni těchhle keců to bylo. Přesvědčovací hodnota? Bohatě záporná. Pokud tam začal chodit někdo, kdo ještě trochu snad věřil na nějaký ty komunistický kecy, byl pro něho VUML v podstatě odvykací terapií.“

Je otázkou, zda v té době ještě někdo takový vůbec existoval.

Lze tedy shrnout, že drtivá většina lidí ten VUML jaksi „prošvejkovala“. A odsuzovat někoho za to, že absolvoval VUML, je tedy podobné jako mu vyčítat, že v osmi letech chodil do Pionýra a nosil na krku červený šátek.