26.5.2019 | Svátek má Filip


SPOLEČNOST: Co si to děláme?

23.1.2019

Meditace na téma stěhování do velkoměst

Milý čtenáři, včerejší příspěvek týkající se bydlení v Berlíně mě přivedl k tomu, napsat pár slov na téma bydlení a koncentrace lidí obecně. Mám totiž dojem, že svět jako celek v tomhle směru trochu zešílel, ale není si toho úplně jasně vědom.

*****************************

Než začnu: prosím, aby sis tento text nevykládal tak, že chci popsanou situaci řešit nějakým státně-úředním zásahem shůry. To nechci; ale zvlášť někteří lidi na pravé straně spektra mají tendenci reflexivně obhajovat jakýkoliv spontánně vzniklý společenský stav. A pokud jej někdo kritizuje, čtou mezi řádky jeho kritiky nevyslovený plán nějaké bolševizace. Setkal jsem se s tím vícekrát, tak bych se tomu tentokrát rád vyhnul. Tak tedy: nemám v úmyslu navrhovat nějaký celosvětový úřad pro rozdělení obyvatelstva. Chraň pámbu.

Je to spíš tak, že mě zajímají různé paradoxy světa, a mezi ně patří i situace, kdy se tisíce drobných individuálních rozhodnutí slijí do něčeho, co nakonec není výhodné skoro pro nikoho z těch zúčastněných. V tomto případě, proč metropole typu Prahy, Berlína, Londýna či Barcelony neustále bobtnají – i na úkor kvality života v nich.

Na tenhle paradox jsem pochopitelně nepřišel sám. V teorii her jej popsal W. Arthur Brian, ekonom působící ve městě Santa Fe (Nové Mexiko, USA; Brian je ale rodák ze Severního Irska). Jeho článek s dost nevzrušivým názvem „Inductive Reasoning and Bounded Rationality“ vyšel roku 1994; ale všeobecně je znám jako „problém baru El Farol“.

(Samozřejmě ani on nebyl úplně první, kdo s takovým uvažování přišel. Ale jeho popis je elegantní a srozumitelný.)

Farol1

W. Arthur Brian před barem El Farol

*****************************

Takže, o co jde?

El Farol je malý, pěkný bar ve městě Santa Fe. Hraje tam živá irská muzika, teče Guinness a vůbec. Je to skvělé místo ke strávení večera, ovšem za předpokladu, že nedorazí příliš mnoho hostů. Jelikož Arthur Brian musel být trochu exaktní, stanovil jako horní mez číslo 60. Dokud je hostů méně, užijí si. Pokud jich je více, je už bar tak narvaný, že by na tom byli lépe, kdyby zůstali doma: podupané nohy, vzájemné šťouchání lokty, fronta u pípy a ani tancovat se v takovém davu nedá.

Teď si představte, že sedíte doma v Santa Fe a rozhodujete se, zda má cenu vyrazit do El Farolu. Potíž je v tom, že nevíte, kdo další se také rozhodne, že vyrazí. Dost snadno se může stát, že se v baru sejde celé město a navzájem si otráví večer, a další večer bude prázdno, protože si ze včerejška všichni odnesli poznatek, že tam nemá smysl chodit. Docela těžké rozhodování, že?

Aneb, jak říkal jiný slavný mrtvý bílý muž, trenér Yogi Berra:

Farol2

(Y.B. vyprodukoval za svůj život vůbec úžasné citáty, u nichž si nejste jistí, zda byl v danou chvíli blázen nebo génius. Pokochejte se – ale pak zpátky k tomuto článku:-)

*****************************

Určitou variantou problému „El Farol“, ale daleko závažnější, je otázka, zda se přestěhovat do většího města za prací (školou), nebo ne, a zejména na jak dlouho. Podle toho, co jsem za uplynulá léta vypozoroval, probíhá celý proces nějak takto:

Mladý člověk z nějakého vzdálenějšího regionu udělá maturitu a jde studovat na vysokou. Lepší studenti se většinou snaží dostat na prestižnější vysoké školy, které bývají v nějakém velkém městě. Když už tak studují, začnou si přivydělávat brigádami, pak je jako talent odloví nějaká firma a zcela přirozeným způsobem už se z toho velkoměsta nevrátí. Sbohem, rodný Trutnove, Nová Pako, Vsetíne, Ostravo, Uherské Hradiště… Kolem dvaceti let je nejjednodušší „přesadit se“, člověk ještě není nikde moc zafixován.

Tenhle proces má v sobě zvláštní zpětnou vazbu. Čím více talentovaných lidí odejde z nějakého regionu, tím menší šance založit tam nějakou funkční firmu, která potřebuje kvalitní lidi; a úbytek některých povolání vede k prudkému úpadku „žitelnosti“ celé oblasti. Pokud třeba v okruhu třiceti kilometrů nenajdete zubaře, taky začnete zvažovat, zda raději nepřesídlit blíže k civilizaci. To samé platí, pokud se všechny pěkné a chytré holky odstěhovaly za studiem pryč a výběr na pomyslném romantickém trhu se zúžil.

Individuálně tato rozhodnutí dávají dobrý smysl, ale jejich agregovaná masa zas tak dobré výsledky nemá.

V minulém článku o Berlíně jsem zmiňoval, že průměrná berlínská domácnost vydá 46 % svého příjmu za bydlení. To je hodně a vede to k „funkční chudobě“, kdy takoví lidé sice nějak žijí, ale nemají moc velké finanční rezervy, protože šetřit není z čeho. Pak může být každý nečekaný větší výdaj katastrofální.

Nemluvě už o tom, že tímhle způsobem si nedáte dohromady oněch požadovaných 15-20 procent úvodní splátky, která by byla potřeba při nákupu vlastní nemovitosti na hypotéku. A to znamená, že se vám nevytváří žádný dlouhodobý hmotný majetek na stáří. Berete větší plat, ale z hlediska cashflow fungujete jako průtokový ohřívač. Ve státech s progresivní sazbou daně z příjmu ještě navíc spadnete do vyššího daňového chlívku. Jak výhodné.

(Pro ilustraci: články o mladých programátorech v Silicon Valley. Berou na americké poměry dost vysoké platy, ale nájmy jsou tam tak extrémní, že musejí bydlet poněkud nedůstojným stylem. Jeden třeba v upraveném mikrobusu. Odkaz 1, odkaz 2, odkaz 3.)

V České republice zatím průměrná rodina utrácí za bydlení jen 34 % svého příjmu, ale v Praze už je to 41 % (zdroj) – tj. naše hlavní město se začíná drahostí nemovitostí blížit Berlínu.

*****************************

Loni na podzim jsem si, zatím spíš z důvodu akademického zájmu, udělal následující propočet.

Dejme tomu, že si člověk chce pořídit 3+1 o 80 metrech čtverečních, ne v ghettu, ale zase žádný luxus. To pro běžně velkou rodinu stačí.

Srovnáme Prahu jako český extrém a Ostravu jako jedno z mála větších měst v ČR, kde na realitním trhu poptávka nepřesahuje nabídku. Obě města jsem vybral také proto, že je znám a jsem schopen posoudit, co je plusmínus normální čtvrť a co je … řekněme městské safari, kam je lépe jezdit obrněným landroverem.

V Ostravě stojí byt v takových parametrech aktuálně kolem 1,7 milionu Kč, v Praze cca 4,2 milionu. Dejme tomu, že milion máte našetřeno a zbytek si půjčíte. Volně odhadneme, že na úrocích přeplatí člověk dejme tomu o polovinu, tj. na každý milion jistiny zaplatí půl milionu navíc na úrocích. Úroky jsou všude v ČR stejné, takže případná změna tohoto poměru nedělá mezi oběma lokalitami rozdíl.

Nebudeme moc řešit drobnější věci (daň z převodu, poplatky, daňové odpočty úroků z DPFO), aby ten výpočet byl pokud možno přehledný. Ony ten výsledek zásadně nezmění.

Takže, varianta Ostrava: 1 milion rovnou, 700 tisíc půjčka, 350 tisíc úroky = celkem za pořízení bydlení pro rodinu vydáte 2 050 000 Kč.

A varianta Praha: 1 milion rovnou, 3,2 milionu půjčka, 1,6 milionu úroky = celkem za pořízení bydlení pro rodinu vydáte 5 800 000 Kč.

Uf, skoro třikrát více. To je asi třicet luxusních dovolených v Thajsku pro celou rodinu, pokud vás takové věci baví. Nebo cokoliv jiného, případně nic (úspory).

A kde je přesně ta přidaná hodnota, za kterou v té Praze člověk zaplatí cca deset let čistého platu navíc? Z hlediska potřebné infrastruktury pro život … nikde.

Ona přeci ta Ostrava není žádná salaš na polonině, kde byste ráno chodili pro vodu s vědrem do potoka a museli si přitom s sebou nosit klacek na odhánění vlků. Je to úplně normální větší město: tramvaje, školy, nemocnice, hypermarkety, multikina, smog, Alzaboxy, graffiti atd. Z hlediska životní úrovně běžného jedince, který nechodí dvakrát měsíčně do Národního divadla, tam žádný zásadní rozdíl není. Pokud máte nějakou rozumnou kvalifikaci, dost pravděpodobně najdete dobré pracovní místo tam i onde.

Ano, jedno to město má mnohem krásnější historické centrum než druhé, ale kvůli tomu nikdo ty skoro čtyři miliony navíc nedává; navíc ten výše popsaný pražský byt nebude v Celetné, ale spíš někde v Hloubětíně, což žádný gotický klenot Evropy není. A do toho historického centra se dostanete párkrát do roka, pokud tam nepracujete.

Přesto se ale jedno z těch měst pomalu vylidňuje, kdežto do druhého se stěhuje 14 tisíc lidí ročně a protože musejí někde bydlet, bojují o každý metr čtvereční a přeplácejí se navzájem, i když si to sotva mohou dovolit.

Vzpomněl jsem si teď při psaní na jednu debatu na Redditu, kde se mluvilo o současných poměrech v Americe. Jeden starý havran tam přispěl následující moudrostí:

„New York… New York je nebezpečný. Dá vám pocit, že žijete elitním životem, i když přespáváte na lehátku ve sdíleném pokoji a máte problém koupit si nové boty.“

Vypadá to, že každá země má svůj New York.

*****************************

A to jsme zatím hovořili jen o penězích. Pak jsou tu další věci, které ovlivňují kvalitu života a nedají se snadno přepočítat na hotovost. Dlouhé dojíždění, dopravní zácpy, narvané autobusy a metro atd. Problém najít pro dítě místo ve školce. Kolik si vlastně můžete dovolit dětí, splácíte-li měsíčně dvacet tisíc hypotéky? Odhadem o jedno míň, než kdyby to bylo sedm tisíc. Nepřipraví vás to o kus radosti ze života? Ano, připraví.

K tomu přistupuje stres z vysokého dluhu na krku, který se exaktně měřit nedá, ale do koronárních tepen se zakusuje zuby železnými – snad to vykompenzujete aspoň tím, že máte poblíž kvalitnější kardiology než v Horní Dolní.

Nečekejte na konci tohoto článku nějaké rozuzlení. Nevidím jej. Znervózňuje mě prostě, kolik chytrých a vzdělaných lidí se kolektivně chová jako lumíci na pochodu do moře – včetně toho, že sám jsem na tom v mladším věku nebyl lépe.

K něčemu to stárnutí přeci jenom je. Člověk získá nějaké nové perspektivy.

*****************************

Hudební epilog
Jo, já vím, že tenhle chlapík spolupracoval se StB. Už mi to pár lidí vyčetlo, když jsem dříve sdílel jeho písničky.
Ale je součástí regionu razoviteho, jehož obraz ve zbytku republiky pomáhal utvářet. Za sebe jsem mu ten hřích odpustil. Nezapomněl, ale odpustil. Občas je odpuštění potřeba.

****************************************
ZAPOMENUTÉ PŘÍBĚHY
Toto je kniha nejen čtivá, ale hlavně chytrá. Škoda, že se nepředčítá na středních školách. Ve spoustě okamžiků stáli lidé jako my před složitými rozhodnutími. Jejich zapomenuté příběhy sepsal Marian Kechlibar a my se z nich můžeme poučit i dnes.
Objednat si ji můžete na této adrese.

Zapomenuté příběhy1

Převzato z Kechlibar.net se souhlasem autora



Diskuse


J. Kanioková
20:34
23.1.2019

J. Ticháček
19:53
23.1.2019

M. Mikulec
21:04
23.1.2019

M. Mikulec
13:26
23.1.2019

I. Schlägel
13:16
23.1.2019

J. Vintr
12:32
23.1.2019

K. Salajka
11:43
23.1.2019

M. Prokop
13:35
23.1.2019

P. Portwyn
14:46
23.1.2019

K. Janyška
9:31
23.1.2019

R. Gramblička
10:56
23.1.2019

P. Lenc
11:15
23.1.2019

R. Gramblička
12:25
23.1.2019

P. Lenc
13:49
23.1.2019

R. Gramblička
16:03
23.1.2019

K. Janyška
15:17
23.1.2019

M. Mikulec
9:16
23.1.2019

R. Dubravský
9:05
23.1.2019

P. Jášek
8:26
23.1.2019

M. Mikulec
9:18
23.1.2019

A. Pakosta
9:36
23.1.2019

J. Berger
7:42
23.1.2019

V. Vlach
9:02
23.1.2019

R. Tichý
7:03
23.1.2019

V. Kříž
5:12
23.1.2019

V. Braun
5:50
23.1.2019

P. Dvořák
7:42
23.1.2019

V. Vlach
9:12
23.1.2019

P. Portwyn
14:53
23.1.2019

Z. Lapil
12:16
23.1.2019

V. Kříž
9:42
23.1.2019

R. Gramblička
11:08
23.1.2019

R. Gramblička
11:10
23.1.2019

Z. Čábelka
3:27
23.1.2019

V. Braun
5:52
23.1.2019

počet příspěvků: 39, poslední 23.1.2019 09:20









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.