Doba předvánoční je dobou vhodnou k hodnocení a účtování. A tak se hodilo, že akce proběhla v předvánočním čase. Cestou na konferenci pořádanou Občanským institutem s laskavou podporou "Konrad Adenauer Stiftung" a nazvanou "Co se podařilo a co ne … a proč" mi hlavou běžela myšlenka, zda nenastanou nějaké jazykové problémy. Na konferenci byli totiž pozváni a vybráni také mladí vysokoškoláci z České republiky i Slovenska. Pozvaní mladí účastníci si museli část nákladů platit ze svého, což zvláště u studentů znamená, že se přihlásí jen vážní zájemci. Nakonec jich bylo tolik, že bylo nutno vybírat. Otázka, zda budou mladí Češi a Slováci dvacet let po rozdělení dobře při diskuzích rozumět "cizímu jazyku", byla, jak se ukázalo, zbytečná. V diskuzi vystupovali mladí z obou států ve svém rodném jazyce a nebyly žádné problémy. Obavy, že si již brzo nebudeme jazykově rozumět, se ukazují jako liché.

Pozvaní panelisté, bývalí pravicoví představitelé vlád ČR a SR, vicepremiéři, ministři a poslanci, bývalí i současní, jakož i významní novináři z obou států zajišťovali dostatečnou atraktivitu a kvalitu. Od pátečního odpoledne bylo na konferenci živo.

Úvodní panel s hlavní přednáškou Ivana Mikloše "Jak jsme měnili Slovensko aneb Ekonomické reformy v SR" byl spíš přehlídkou toho, co se Slovákům v rekordně krátké době na ekonomickém poli povedlo. Co se pak ukázalo jako hlavní, bylo to, že opatření byla tak pevně zakotvena do sytému, že ani další levicové vlády na nich dodnes nedokázaly mnoho změnit. Také proto, což u nás v Čechách rádi přehlížíme, víceméně "rodinná" politika na Slovensku a zkušenosti s Mečiarem nedovolují slovenským vládám vyvádět příliš velké politické "skopičiny".

"Justiční panel" a jeho průběh byl ovlivněn jak Danielem Lipšicem, bývalým ministrem spravedlnosti SR, tak Karolem Šimkem, soudcem Nejvyššího správního soudu SR. Téma "Jak se podařilo překonat dědictví komunistické justice, aplikace evropského práva před vstupem do EU a boj s korupcí" ukázalo, že problémy obou částí bývalé federace jsou relativně podobné. Stejně tak jako třeba v poválečné Itálii anebo Německu prostě z praktických důvodů zůstávají ve státní správě lidé "starého režimu", což pak působí značné problémy. Přechod těchto "starých struktur" má obrovský vliv na chod justice a celého právního aparátu a bezpečnostních složek. Demokratická a pravicová část právníků na Slovensku poukazuje již delší dobu na nebezpečné dopady ustanovení "Soudní rady Slovenské", která je odvozována od Článku 141a Ústavy Slovenské republiky, a Zákona č. 185/2002 Z. z., o Soudní radě Slovenské republiky na chod slovenské justice. Zákony a nařízení, které měly vyjmout soudní moc z vlivu politiků, ukázaly své negativní dopady a potvrdily správné rozhodnutí českých vlád tento systém u nás nezavádět. Soudní systém se v tomto "modu" nepotizuje, vznikají celé klany a rodinné vazby mezi pracovníky justice, které "vyvrhují" obtížné a rušící elementy. Samosprávný systém soudní moci dále velice aktivně spolupracuje s mocí výkonnou. To má na Slovensku výrazný vliv na chod státu podpořený tím, že Slovensko je v podstatě "malý rybník". A každý se s každým zná. Na druhou stranu, jak se v diskuzi ukázalo, problémy s výkonnou částí "orgánů činných v trestním řízení" po období mečiarismu a obrovských skandálech jsou však podstatně menší než v ČR.

V ČR má tato tendence jinou tvář. Staří prokurátoři a v justici přeživší bývalí členové KSČ (jak konstatovali čeští účastníci) ve spojení s mladými ambiciozními policisty a státními zástupci postupně rozkládají klasickou demokratickou politiku. Je otázkou, zda máme v tomto problému náskok my, anebo Slováci. V obou případech je však tento stav ohrožením klasické demokracie, kde nesmí být soudy ani policie či prokurátoři nadřazeni nad zvolenými politiky. Obecně jde v problémech SR a ČR s justicí jen o dvě strany téže mince. Jak bylo konstatováno i z pléna od mladých lidí znajících dobře zahraniční praxi, jde v Evropě, hlavně v Unii, ale také v USA a dalších rozvinutých státech o trend, který není ničím výjimečným.

Navazovala diskuze vedená známými novináři a teoretiky, která vlastně navazovala na původní téma. Panel "Svobodná média, fenomén úpadku tištěných médií a jejich oligarchizace" tak přešel plynule do panelu "Vývoj politické kultury" - fenomén "Fico" v SR, v ČR Zemanův ústavní puč a překreslení politické mapy. Dopředu se měla dívat diskuze "Budoucnost klasických politických stran ve světle výsledku parlamentních voleb v ČR".

Obecně byl konstatován fakt, že media, která chtěla po roce 1989 formovat veřejné mínění v demokratickém duchu a od kterých se to očekávalo, v obou republikách silně zklamala (Lenka Zlámalová). Zástupce Slovenska, sám význačný Štefan Hríb, konstatoval, že se mediím a novinářům vymstila idealistická představa, že mohou novináři v rámci "bezbřehé demokracie", jen podle vlastního uvážení a ze svého rozhodnutí kritizovat kohokoli a cokoliv. Až do jeho politického zničení. Anebo protlačovat do popředí jen podle svých představ jiné politické figury. Ve volbách v obou státech se ukázaly tyto činy medií často kontraproduktivní. Silná mediální podpora či vyhrocení nějakého problému pak vyústily do opačného dopadu. Na Slovenské straně bylo pak dalším diskusním tématem zvolení Mariána Kotleby za župana banskobystrického kraje. Šok přítomných byl nelíčený.

V následné diskuzi na téma "Co dál?" se ukazovalo, že pravicové strany na tuto skutečnost nemají žádný účinný lék. To potvrdil jen na české straně šok z ovládnutí hlavních medií Babišem, který tak prakticky ukázal slabiny více než dvacetiletého mediálního mainstreamu a jeho neschopnost adekvátně reagovat.

Diskuze o zahraničně-bezpečnostních otázkách, tedy ukotvení ČR a SR v NATO a EU, atlantismus kontra vztah k Rusku, energetická bezpečnost, další vývoj v rámci EU pak konstatovala, že hlavní cíle, které jsme si dali, tedy demokratické síly v roce 1989, jsou vlastně z velké části splněny. Ovšem jinak, než jsme si často naivně představovali. Ale splněny. Byly to problémy sice strašně důležité, jejich řešení ale bylo relativně jednoduché: Ano nebo Ne. Ale dodnes trvající nejasnost ve vztahu k Rusku - a nejen k němu -, naše energetická bezpečnost spojená dnes s celosvětovým problémem "ekologizace" a zásadní otázka pro nás, a to je vývoj eura, jsou daleko složitější. Vypadá to, že zde má demokratická pravice velký politický dluh.

A co se týče česko-slovenské vzájemnosti, ukazuje se, že i když, jak už dnes mnoho politiků obou států přiznává, bylo v určitém okamžiku rozdělení neodvratné, mělo Československo pro oba národy smysl. Stali jsme se po osamostatnění "váhově" slabší, ale vnitřně silnější. Víme, že dokážeme vydržet každý sám a že si rozumíme. Důležité je, že i politici pravého spektra a nejen česko-slovenská levice vědí, že se potřebujeme. A já jsem zase po krátké chvíli zapomínal, kdo se mnou mluvil česky a kdo slovensky. A mladým studentům to bylo evidentně úplně jedno. Večer zpívali "Sestrička z Kramárov" stejně jako "Dyž jsem šel z Hradišťa". Jo a že nezpívali třeba "Po starých zámeckých schodech"? To se u vína blbě zpívá. A ta konference byla na Moravě.