Moji reakci na článek Petra Uhla o bratrech Mašínech. Chápu, Právo jsou noviny levicové, dříve komunistické, a proč by tiskly odpověď nějakého antikomunisty? Ale kdo mi odpoví na otázku, je-li vražda jako vražda a čím se liší vražda spáchaná komunistou od vraždy provedené antikomunistou? Používám slovo vražda, i když Mašíny za vrahy nepovažuji, ale to jen proto, abych sledoval úvahu těch, kteří tvrdí, že vražda zůstane vraždou. Otázkou ovšem zůstává, co je vlastně vražda, respektive je-li každé usmrcení vraždou, i když se tak stalo úmyslně. Upřesním to ještě více. I když to nebylo v přímém boji, tedy v boji vůbec, a bylo to „jen“ usmrcení nepřítele, který se nebránil

Jakmile Topolánek předal medaili, věděl jsem, že to bude téma pro Petra Uhla. Hučín a Mašínovi jsou jeho magneti.

„Tak Mašínovi nám budou vzorem,“ nadepsal svůj článek v Právu dne 29.2. a v něm:

„Václav Havel a Václav Klaus odmítli Mašínovy vyznamenat,“ píše Petr Uhl, „oba pamatovali, jak snad všichni občané odsuzovali v r. 1953 vraždění Mašínových, tedy i ti – a byla jich tenkrát už většina – kteří nesouhlasili s KSČ a přáli si změnu poměrů…“

Takže, Petře Uhle, nevím, jaký průzkum jste tehdy na Kolínsku prováděl, vím jistě, že agentury pro výzkum veřejného mínění tehdy neexistovaly. Já si tu dobu pamatuji jinak. Jsem z Kolína, z kraje bratří Mašínů, a do Poděbrad i do Lošan jsme jezdili jako děti na kolech. V tom druhém místě jsme dávali kytičky k pomníčku generála Mašína a slyšeli doma rodiče, příbuzné a známé, kteří mluvili o nějaké odbojové skupině, která bojuje s komunisty. Samozřejmě, fantasie pracovala na plné obrátky, jejich činy se zveličovaly, tak jako tomu bylo i u šeptandy za protektorátu. Moji rodiče komunisty nenáviděli a dokonce i můj dědeček, v první republice sociální demokrat a nezaměstnaný sklář, komunisty neměl rád. Neměl je rád nikdo z našich příbuzných, i všichni ti, kteří se s naší rodinou stýkali. Ti všichni fandili bratrům Mašínovým, protože se konečně našel někdo, kdo se komunistů přestal bát a začal s nimi bojovat. Takových lidí bylo nejméně půl Kolína a ta druhá polovina pochodovala v prvomájových průvodech a jásala nad světlými zítřky komunismu, nebo při výročích Vítězného února tleskala poslanci za Kolínsko, soudruhu Krosnařovi, když sliboval likvidaci všem kulakům, kapitalistům a dalším třídním nepřátelům a přísahal, že odkaz Února soudruzi nezradí. Klidně jej ale „zradili“ bratři Mašínové a jejich přátelé – protože to nebyl jejich „únor“. Nechtěli ve své vlasti komunismus jako jejich otec nacismus. Oba režimy si byly podobné, velmi podobné - protože zbavily Československou republiku samostatnosti, svobody a její občany základních lidských práv.

Ale nechci teď obhajovat bratry Mašínovy, nabídnu Petru Uhlovi jiný příběh:

Dne 21.8. 1941 zastřelil plukovník Fabien (Pierre Georges), který patřil ke komunistickému hnutí odporu, ve stanici metra Barbes-Rochechouart na Montmartru německého námořního důstojníka. Ten důstojník byl sám, neozbrojený a právě se chystal nastoupit do soupravy metra, které přijelo. Pravda, byl to okupant a bylo vlastně jedno, zda-li to byl přesvědčený nacista nebo jen voják, který poslouchal rozkazy. Francie byla poražená a okupovaná nepřítelem a ten důstojník byl nepřítel. Plk. Fabien k němu přistoupil, dvakráte zblízka na něj vystřelil a důstojník se mrtev zhroutil k zemi. Byl prvním Němcem, který padl v Paříži, a plukovníku Fabienovi se podařilo ve zmatku utéci. Nikdo ho ani nepronásledoval. Plukovník Fabien s Němcem nebojoval, dokonce jej ani nevaroval, jen jej chladnokrevně usmrtil. Byla to vražda, nebo hrdinský odbojový čin? Asi to druhé, protože pařížské metro na svého hrdinu nezapomnělo. Sousedící stanice metra Combat byla nazvána jeho jménem a až do své smrti v r. 1944, kdy plk. Fabien padl ve skutečném boji, patřil jako zástupce jiného legendárního komunistického velitele, plukovníka Rola-Tanguyho, k nejslavnějším hrdinům odboje.

Petr Uhl připomíná, že u nás nikdo nebyl vyznamenán za vraždy neozbrojených lidí za nacistické okupace. Ve Francii ano. Zajímalo by mě, zda-li má Petr Uhl jako frankofil nějaké vysvětlení, omluvu či odsouzení pro tento čin, tentokráte francouzského komunistického odbojáře.

Petr Uhl píše o hrůzných činech bratrů Mašínových. Znám daleko hrůznější činy, třeba ty, o kterých mi vyprávěl otec, který v komunistickém kriminále strávil dobu delší než Petr Uhl a navíc v mnohem horší době. O umučených, zavražděných nebo jen na útěku zastřelených obětech komunistického teroru. Hrůznějších také proto, že jich bylo mnohem více než těch, které zabili bratři Mašínové. Včetně žen a dětí. Smrt každého člověka je tragedie, tragicky zemřely i oběti bratrů Mašínových. Nemusely by, kdyby právě komunisté nezavedli v jejich vlasti režim, proti kterému stálo za to bojovat se zbraní v ruce. Ano, nikdo u nás nebyl vyznamenán za vraždy neozbrojených civilistů za nacistické okupace, jak uvádí Petr Uhl. „Česká pravice má (po vyznamenání bratrů Mašínových) konečně argument, že komunismus je nejen stejný, ale možná horší než nacismus,“ píše dále Petr Uhl. K tomu je třeba dodat, že za vraždy neozbrojených civilistů, třeba na hranicích, vyznamenával své věrné pretoriány jen komunistický režim!

Je historickým paradoxem, že to byly noviny Právo, tenkrát ovšem ještě Rudé, které o disidentovi Petru Uhlovi napsaly, že je terorista.