Ústav pro studium totalitních režimů byl zřízen usnesením parlamentu a nedávno byl jmenován nový ředitel. Podle jeho vyjádření v rozhovoru pro Českou televizi definuje název ústavu obsah jeho činnosti: totalitním režimem se rozumí forma vlády v bývalém Československu v letech 1939-45 (nacismus) a 1948-1989 (komunismus). Podle tohoto pojetí jsme žili v letech 1918-1938, 1945-1948 a nyní od roku 1989 žijeme v demokracii.

Takovéto pojetí se mi zdá příliš omezující; přijímá koncepci „totality“ podle jakýchsi vnějších znaků – vládu jedné strany, uzákonění státní ideologie a podobně¹. Myslím, že problém je složitější: je velký rozdíl mezi nacistickým terorem, kdy byli lidé (za Heydrichiády) zatýkáni a popravováni, situací v padesátých letech, kdy poslali člověka za „protistátní řeči“ do dolů nebo vyhodili ze školy (tuto dobu jsem již zažil), a obdobím cca 1963-70 kdy tu byla v podstatě svoboda projevu (s určitým ideologickým omezením, nebylo možno chválit kapitalismus). Dobu Husákova režimu, který lámal charaktery, jsem se snažil zachytit ve svých Vzpomínkách². Nedá se to paušalizovat, žil jsem na více místech a všude to bylo jiné, záleželo vždy na lidech.

Všechny tři represivní režimy – nacismus, stalinismus i „normalizační“ režim - k nám vlastně byly pod nátlakem importovány, byly naším národním tradicím cizí. Komunismus znamenal původně ideál spravedlivé společnosti, obdobu křesťanského Božího království na Zemi. Tento ideál se nedá paušálně odsuzovat; podobným se inspirují např. izraelské kibucy nebo některá družstva ve Španělsku. Něco podobného bylo přítomno i v JZD AK Slušovice, kde jsem dva roky pracoval. Zapomíná se také, že tento komunismus byl reakcí na nedostatky raného kapitalismu, na propastné sociální rozdíly a ničení tradičních hodnot (Sv. Čech, Lešetínský kovář). Tyto výhrady vůči liberálnímu kapitalismu jsou (bohužel) stále aktuální – „neviditelná ruka trhu“ nám sebrala historický střed Prahy nebo Karlovy Vary a předala je do rukou cizích mafiánů.

Slovo „demokracie“ se dnes zpravidla chápe jako pluralitní politický systém. Myslím však, že je to příliš povrchní hledisko; podstatnou roli tu hraje právní vědomí občanů a politická kultura. Lidé musí svým zvoleným představitelům důvěřovat a tito představitelé musí dávat přednost zájmům státu před zájmy osobními nebo stranickými. Z historických filmů je vidět, jakou úctu měli prvorepublikoví představitelé – nejen Masaryk, ale i Kramář, Švehla a ostatní. Dnes probíhají zdánlivě „svobodné“ volby do parlamentu, ale lidé svým poslancům nevěří³. Naopak, poslanci hájí spíš své „dobré bydlo“ a poslouchají instrukce svých stranických šéfů. Pokud se poslanec vzbouří (jako p. Melčák), je vyloučen ze strany jako odpadlík – a lidé to schvalují! Ve vědomí lidí přežívá leninský princip „demokratického centralismu“. Kdo není s námi, je proti nám!

Kdo tu má skutečnou moc? Kdo ovládá média? Kdo vymývá lidem hlavy?

To by byly možné otázky, na které by Ústav mohl hledat odpověď.

********
¹ Navíc tu chybí mezinárodní kontext
² Vzpomínky z let 1959-2004, které lze nalézt na adrese: www.technologie-kvalita.cz/mobil, rubrika Zajímavosti
³ Poslanecké sněmovně důvěřuje nyní podle průzkumů asi 20% občanů; nemluvím už o házení vajec na politiky apod.