Od Rakouska-Uherska k současnosti: Prosím jednu kávu ristretto a ke čtení Aspen Review Central Europe. Děkuji

Co je kavárna? A co pražská kavárna? A jak se „kavárna“ mohla stát politickým pojmem označujícím politickou realitu?

Kavárna je především úžasným středoevropským fenoménem – ve smyslu bývalé rakouské monarchie. V té byly nejslavnější kavárny v jejím hlavním městě Vídni. Podobný typ kaváren ale existoval ve všech městech habsburské říše, tedy i v Budapešti, Praze, Krakově, ba až ve Lvově nebo v Opatiji, na pobřeží toho, čemu se říkalo Rakouská riviéra.

Tato kavárna nebyla jen kavárnou, tedy místem, kde si dal člověk kávu, kvůli níž tam především šel, nýbrž primárně společensko-politickou institucí. Lidé se tam šli sejít s přáteli, popovídat si – kaffeeklatsch –, a to také o politice. Byla tedy místem společenské konverzace střední třídy na veřejnosti, včetně témat politických.

Šedesát let před první světovou válkou bylo obdobím nesmírného vzestupu střední třídy a její kultury, kterou předtím měla k dispozici jen vyšší třída – aristokracie. A tato kultura byla nyní k dispozici i střední třídě – měšťanstvu. Kavárna byla její odpovědí na aristokratický salon.

V té době také hrála roli, kterou dnes plní internet! Byla místem získávání informací o světě a ze světa. Kavárny totiž objednávaly a svým zákazníkům nabízely ke čtení nejdůležitější noviny a časopisy nejen z Evropy, ale nezřídka i ze zámoří. Stačilo si dát jednu kávu a člověk mohl číst bez omezení…

Lid versus elity

Prezident Miloš Zeman pohrdlivě počastoval své oponenty termínem „pražská kavárna“. Ne že by tento termín před ním neexistoval, Zeman jej však zpopularizoval. Co jím chtěl naznačit? Že jeho odpůrci jsou elitáři, žvanilové, intelektuálové, povaleči? Asi všechno dohromady, když sám sebe označuje za „prezidenta dolních deseti milionů“. Zeman ve svém pojetí sebe samého – respektive v tom, co svým voličům sugeruje, co chce, aby si mysleli – reprezentuje „pracující“ lid, zatímco jeho kritici jsou boháči, cizáci, nebo pochybné bohémské existence…

Tím se dostáváme k odvěkému sporu „lid versus elity“, populismus versus elitářství. V tomto sporu byli konzervativci v minulosti, například v 19. století, na straně elit. Z toho důvodu, že elity té doby – politické, společenské, náboženské – představovaly vzdělanost, kulturu, dobré mravy a civilizační tradici. Byly strážkyněmi moudrosti a tradice naší civilizace.

Lid na druhé straně nebyl ani tolik zlý jako nevzdělaný, chyběla mu vzdělanost. Dát lidu plný podíl na moci se tudíž jevilo pošetilé. Jdete-li na operaci, také nechcete, aby vás operoval „lid“ – například podle výsledku referenda –, ale elita v rámci oboru, v tomto případě chirurgové.

Lid není zlý, a mnohé jeho zvyky, předsudky a tradice rovněž zosobňují civilizační moudrost a kulturu, byť v nižší podobě; ale občas jej mohou pobláznit lidé, kteří už zlí a také velmi nebezpeční jsou, tedy různí agitátoři a radikálové, například anarchisté, socialisté, komunisté či fašisté. Potom se však odehrávají krvavé věci. Minimálně takový byl konzervativní pohled.

Pomsta dějin

Pak se ale dějiny konzervativcům velice vtipně pomstily tím, že vzdělané elity Západu přešly „na druhou stranu“. Opustily tradici vlastní civilizace a „dezertovaly“ k nepříteli. Staly se radikály, kteří už nechtěli vlastní civilizaci zachovávat (konzervovat), ale radikálně měnit, ba až opustit a nahradit novou, lepší. Dostaly se do pozice „civilizační velezrady“.

Nejmírnější a „nejkonzervativnější“ z nich byli socialisté či sociální demokraté staré školy. Ti chtěli jen opustit tradiční západní ekonomický systém soukromého vlastnictví a nahradit jej novým, ale v otázkách kulturních, morálních nebo společenských byli stále tradičními, slušnými lidmi.

Mnohem nebezpečnější byli komunisté, fašisté a nacisté. Jejich radikalita byla výrazná, stejně jako fakt, že mezi nimi byla spousta velice vzdělaných lidí. Například Voloďa Uljanov neboli Vladimir Iljič Lenin měl natolik kvalitní gymnaziální vzdělání, že by mu ho mohli dnešní gymnazisté závidět.

Po druhé světové válce přišly další, civilizaci nepřátelské ideologie – například radikální feminismus, multikulturalismus či pacifismus. V této situaci „zrady vzdělanců“ konzervativci zjistili, že zatímco se intelektuálové zbláznili, prostý lid zůstává věrný. Zachoval si zdravý selský rozum a jeho názory, instinkty, předsudky nejen více odrážejí západní civilizační tradici, ale i lépe chápou každodenní politickou realitu a její problémy.

Populistická dimenze pravice

Ve sporu „lid versus elity“ konzervativci po druhé světové válce a v některých zemích i před ní – například Benjamin Disraeli, britský premiér ve druhé polovině 19. století, a jeho koncept konzervativní strany coby zároveň patriotické i lidové – se stále více ocitají na straně lidu.

Kupříkladu hlavní publicista amerického poválečného konzervatismu William F .Buckley proslul mimo jiné výrokem: „Dal bych přednost vládě prvních dvou set lidí z bostonského telefonního seznamu před vládou dvou set profesorů Harvardovy univerzity.“

A Irving Kristol, v minulosti vůdčí postava amerických neokonzervativců, původně levicově liberálních intelektuálů, kteří v určité fázi svého života objevili moudrost konzervatismu a posunuli se na pravici, jejich roli popsal takto: „Úkolem neokonzervativců je vysvětlit prostým lidem, proč mají pravdu, a intelektuálům, proč se mýlí.“

Kristol definoval neokonzervativce jako levicového liberála, kterého zaskočila realita – ve skutečnosti „násilně přepadla“, což překlad slova „mugged“ přesně znamená, jako když například levicového liberála s pochopením pro chudé příslušníky barevných menšin jednou v noci přepadne v tmavé uličce tento příslušník menšiny se zbraní v ruce a má štěstí, pokud to nejmenší, co od něho chce, je jeho peněženka, přičemž po takovém incidentu se jeho názory v otázce zločinu a trestu zřejmě posunou doprava. Obdobě americký myslitel Michael Novak definoval neokonzervativce jako liberála s dospívajícími dcerami.

Z uvedeného vyplývá, že populismus dnes je a musí být jednou, nikoli však jedinou dimenzí současné pravice. Nejúspěšnější pravicoví politici, například Margaret Thatcherová a Ronald Reagan, měli v sobě i tuto populistickou dimenzi. Jinak to snad ani nejde. Aby pravice měla vůbec šanci aspoň někdy uspět ve volbách v situaci levicového populismu – sociální demagogie hlásající stát coby Ježíška rozdávajícího lidem bohatství vytvořené „ex nihilo“ anebo odebrané jiným –, musí tomu čelit vlastním populismem, byť jiného druhu.

Představitel césarismu

Prezident Zeman se staví na stranu „lidu“ proti „pražské kavárně“. Ale není prezidentem „dolních deseti milionů“, jen to předstírá. Nikdo z „dolních deseti milionů“ s ním v soukromém tryskáči z Číny neletěl. Pouze několik lidí velice odlišných od „dolních deseti milionů“.

Zeman není představitelem ani lidu, ani elit českého národa, ale césarismu či bonapartismu. V důsledku svého ega je pak elitářským narcistním vůdcem, který lidmi pohrdá, považuje je za hnůj a idioty, ale zároveň apeluje na jejich nejnižší pudy. Chce se jim demagogií zalíbit, získat si jejich podporu, dostat se k moci a následně svévolně vládnout.

Tím by byl Zeman nebezpečný, kdyby nebylo jeho životního stylu, zdraví a zlozvyků. Už nemůže, ale chtěl by. Tímto úmyslem je nebezpečný. Už označením se za prezidenta „dolních deseti milionů“ udělal něco zákeřného a rozbíječského – ústavní a demokratický prezident má být prezidentem všech, jak dolních deseti milionů, tak horních deseti tisíc, jejichž představitelé na palubě tryskáče cestovali. Prostě všech občanů.

Ve sporu „lid versus intelektuálové“ jsem na straně lidu, ve sporu „Zeman versus pražská kavárna“ ale na straně pražské kavárny, tedy vzdělaného, informovaného veřejného mínění městských elit. Proto: „Prosím jednu kávu ristretto a ke čtení Aspen Review Central Europe. Děkuji.“

LN, 27.12.2014

Autor je ředitel Občanského institutu