"Pochod pravicových radikálů v Orlové proběhl bez problémů", "Příznivci ultrapravice pochodovali Hlučínem", "Policie ukončila pravicovou demonstraci v Otrokovicích". To jsou jen některé z titulků, které se v poslední době objevily v našich médiích. Většina čtenářů se nad nimi nepozastaví, nebo si maximálně jen povzdychne nad tím, jak se u nás neonacistům, skinheadům a podobným skupinám dobře daří. Jen málokdo se nad pojmem "radikální pravice", "extrémní pravice" nebo "ultrapravice" zamýšlí.

Pokud bychom se pokusili definovat pravici, napadne nás několik základních atributů, které se dají shrnout pod jedno heslo: svoboda jednotlivce. Různé pravicové strany mohou mít rozličné pohledy na úlohu daní, na nutnost nebo naopak škodlivost monetární politiky, mohou sledovat různé ekonomické směry (rakouskou školu, chicagskou školu, apod.), mohou mít různé názory na některé společenské otázky, mohou pojmy jako právo a svoboda odvozovat z různých nadřazených pojmů (ať už z tradice nebo z faktů lidské přirozenosti), ale spojuje je jedno: svoboda jednotlivce a individualismus, jako středobod pravicové ideologie. I když je pravdou, že mnohé pravicové myšlenkové směry obhajují svobodu značně nekonzistentně a rozporně, zejména konzervativci, což na významu hlavního pilíře pravice v principu příliš nemění. Principy pravicové politiky, které bychom neměli omezovat pouze na ekonomickou oblast, lze shrnout do okřídleného spojení "laissez-faire, laissez-passer", tedy, volně přeloženo, nechat věci volně plynout.

Naproti tomu levicovou ideologii je možné popsat jedním slovem: kolektivismus. Podřízení jednotlivce společnosti. Není třeba se dlouze rozepisovat o tom, jak se tento pohled projevuje v praktické politice - progresivní daně, pomocí kterých levice konfiskuje majetek bohatším, aby ho rozdala chudším; mohutná regulace trhu práce, kterým levice zaměstnavatelům ztěžuje jejich pozici ve prospěch zaměstnanců; omezování majetkových práv ve prospěch "veřejného zájmu", nebo přímo přebírání kontroly nad ekonomikou země nebo nad určitým odvětvím (a to není jen postup totalitářských komunistů, ale i sociálních demokratů - jako tomu bylo v případě labouristické vlády premiéra Clementa Attleeho v poválečné Británii, která znárodnila uhelný průmysl).

Co je společné všem levicovým myšlenkovým proudům, je naprostá nedůvěra až nenávist v přirozenost věcí, v přirozenost lidské bytosti, a touha udělat z člověka a z lidské společnosti něco "lepšího". Tato snaha prostupuje kolektivismem od dob Babeufa a jeho Spiknutí rovných, můžeme ji vidět v kolektivistických experimentech Roberta Owena, v myšlenkách Hegela i Marxe, v činech komunistických revolucionářů i demokratických levicových politiků, kteří se od komunistů liší pouze v tom, že za nastolení "spravedlivější" společnosti, kde k sobě budou lidé solidární, každý bude zajištěn, nebude vykořisťování, a člověk bude žít harmonicky s přírodou, nemají v úmyslu brát do ruky zbraň. A stejnou, levici a socialistům vlastní, nenávist cítili, a do své politiky plně zabudovali, němečtí nacisté.

Jmenovat vedle sebe ve stejném odstavci komunisty a nacisty, dva nesmiřitelné protipóly, z nichž každý je na opačné extrémní straně politického spektra? Pokládat nacismus, zločinné spolčení totalitářů s monopolistickým velkokapitálem a vrcholnou inspiraci všech současných "pravicových extremistů", za levicové hnutí? Popírat, že nacismus je do extrému dovedeným pravicovým pohledem na svět? Není nic snazšího, než se podívat na některé věty programu NSDAP z roku 1920 a udělat si obrázek:

Zrušení bezpracných příjmů, získaných bez vynaložení úsilí, tj. odstranění úrokové poroby.
Požadujeme zestátnění všech (dosud) vzniklých trustů (podniků).
Požadujeme rozdělení zisků velkopodniků.
Požadujeme vytvoření velkorysého systému péče o staré občany.
Požadujeme ... okamžité zespolečenštění velkých obchodních domů a jejich pronajmutí za nízké ceny malým živnostníkům.
Pochopení státní myšlenky je třeba podporovat již od počátku školní výchovy (v občanské výchově).
Stát se musí postarat o povznesení zdraví lidu, a to ochranou matky a dítěte, zákazem práce mladistvých, zvyšováním tělesné zdatnosti na základě povinné tělesné a sportovní výchovy ze zákona.
a hlavně tato perla: Obecný zájem stojí před zájmem jednotlivce. (www.holocaust.cz/programNSDAP1920)

V programu není ani slova o svobodě jednotlivce, individuálních právech, ani slova o volném trhu, žádná zmínka o kapitalismu jako spravedlivém systému. Pravicového na něm není vůbec nic.

Odstranění úroků a uznání fyzické práce jako jediného správného způsobu obživy? Každý komunista by vřele souhlasil! Zestátnění podniků a rozdělení zisků velkopodniků? Praxe v mnoha levicových, a ne vždy nutně komunistických, režimech, ať už jako příklad zvolíme znárodňování v ČSR po roce 1948, výše zmíněné znárodňování v poválečné Británii, nebo současné znárodňovací choutky venezuelského marxistického prezidenta Cháveze - příkladů je bezpočet. Vytvoření velkorysých systémů sociální péče - věta jako z úst bývalého ministra Škromacha. Podřízení občanské výchovy požadavkům režimu a systematická indoktrinace mládeže je praxe, kterou prováděl a provádí každý stát, v němž má levice hlavní slovo (čím jiným je například současná výuka občanské výchovy v zemích levicí řízené EU, plná propagace multikulturalismu, ekologismu, europeismu?).

A konečně obecný zájem stojící nad zájmem jednotlivce - jak jsem zmínil výše, jde o hlavní atribut levice, je to v podstatě negace svobodného jednání lidské bytosti a jeho podřízení vyšší entitě - společnosti. Neexistující entitě, je třeba dodat - protože společnost je pouze abstraktním pojmem, souhrnem jednotlivců. I přesto, že můžeme pozorovat určité společenské jevy, není možné oddělit je od chování každé individuální lidské bytosti a její jednání tak popřít. Společnost sama nemůže jednat, nehodnotí, nechová se, a nemá žádné zájmy. Kolektivisté naproti tomu společnost uctívají jako božskou bytost, která je všemocná a vševědoucí. (Ludwig von Mises v knize Lidské jednání označil kolektivistické myšlenkové proudy, ke kterým patří veškeré formy socialismu, za kvaziteologické.) Nacistické zbožštění společnosti se orientuje na národní myšlenku. Zatímco komunisté se obracejí ke kolektivu jako ke třídě pracujících, pro nacismus je hlavní pojmem jejich kolektivismu národ. To je sice rozdíl co do praktického uplatňování jejich myšlenek, ale v principu mezi nacistickým a komunistickým kolektivismem není rozdíl. A není divu, vždyť nacismus je, jak známo, spojení výrazu národní socialismus.

Podobně italští fašisté vedeni Mussolinim (který byl mimochodem dříve členem italské socialistické strany) zavedli státem kontrolovaný systém cen a mezd, pracovní trh svázali korporativním systémem, který byl podřízen přímo Mussolinimu, a přikázali povinné pojištění. Čili žádné respektování svobodného trhu, svobody a práv jednotlivce.

České neonacistické skupiny, jako je například Národní odpor, se otevřeně k nacismu hlásí - samozřejmě nepoužívají pojem nacismus, ale nazývají se nenápadněji národně socialistickými nebo sociálními hnutími.

Je tedy zřejmé, že neonacismus je ve skutečnosti jednou z forem levicového kolektivismu, bez ohledu na to, do jaké škatulky je zařazují média, sociologové, nebo i neonacisté sami.

Argument, že nacismus byl přece nesmiřitelným nepřítelem komunismu a socialismu, že komunisté byli těmi prvními, kteří byli uvrženi do koncentračních táborů, a že nacistická rétorika se nejbojovněji stavěla vůči bolševismu, nemůže obstát. Soupeření nacismu s komunismem je soupeřením různých zločineckých gangů ve stejném politickém spektru - na levici. Nacisté, fašisté, komunisté, radikální socialisté, ti všichni se obracejí ke stejným cílovým skupinám - nespokojeným a ukřivděným, často méně vzdělaným a duševně jednodušším, kteří hledají rychlá řešení, ať k nim vede jakákoliv cesta. Jejich vzájemná nevraživost je jen projevem vzájemné konkurence, konkurence mezi levicovými kolektivistickými pohledy na svět.

Jak vypadají skutečně extrémně pravicové myšlenky? Jistě mezi ně patří požadavky k omezení funkce státu na minimum (justice, policie, armáda), zrušení státních zásahů do ekonomiky, a maximální respekt ke svobodě jednotlivce. Za pravicové extremisty je možné pokládat libertariány nebo anarchokapitalisty, tedy zastánce kapitalismu laissez faire. Těžko by však někdo nazýval například Liberální institut spolkem extrémních pravičáků, přestože jím v podstatě je, a samozřejmě to neznamená, že jeho členové pochodují ulicemi s pochodněmi v rukou a vyholenými hlavami, zvedají pravou ruku, vyšívají si na rukáv svastiky a slaví narozeniny Rudolfa Hesse. To dělají novodobí národní socialisté, zastávající levicové myšlenky.

Podobně, jako si socialisté přivlastnili pojem "liberalismus", čímž jej zdiskreditovali, a způsobili, že je dnes zčásti (a v Americe úplně) vykládán jako levicový směr, je i "pravicový extremismus" využitý k tomu, aby se levice znedůvěryhodnit pravicové myšlenky jako princip. Pokud je "pravicový extremismus" (tedy to, co je za něj dnes pokládáno) zlý, pak mohou socialisté poukazovat například na politiku ODS a varovat před jejími údajně "fašizujícími tendencemi" - jde přece o pravici, stejné politické spektrum, na kterém se nacházejí neonacisté! Čím více pravice trvá na svých principech (což je dnes jev spíše vzácný), tím usilovněji ji socialisté varují před extremismem a poukazují na nutnost tolerance - vždyť se podívejme, kam vede netolerance k názorům druhých: k fašismu! Levice samozřejmě přejde mlčením fakt, že neonacistická netolerance a lpění na pravicových principech jsou dvě naprosto odlišné věci. Zatímco obhájci svobody jednotlivce argumentují slovy, a jejich netolerance spočívá pouze v tom, že svoje argumenty logicky obhájí jako správné, a odmítnou jako stejně správné uznat argumenty naprosto opačné (protože A nemůže být zároveň non A), což je v očích levice obhajující myšlenkový a morální relativismus, takřka hrdelní zločin, neonacisté projevují svoji netoleranci násilím a primitivním potíráním opozice, a ani se neobtěžují s nějakou intelektuální argumentací. Levici však stačí poukázat na "netoleranci", a hodit tak neonacisty (označované za pravicové extremisty) se svobodomyslnou pravicí do jednoho pytle. Zastírají fakt, že být v určitých názorech extrémní, není nic negativního - pokud nějakou myšlenku přijmu jako správnou a pravdivou, nemohu ji přece zároveň popírat tím, že ji budu zpochybňovat a připouštět i jinou "pravdu".

Být v principiálních otázkách konzistentní znamená získat nálepku extremisty. Při posuzování názorů a postojů však nehraje žádnou roli, zda je jeho nositel zastává nesmlouvavě a extrémně, ale je nutné posuzovat jejich obsah - jejich pravdivost, jejich morálnost, jejich soulad s požadavky života lidské bytosti. Komunismus není zlý proto, že je extrémní - je čirým zlem protože popírá práva jednotlivce, a to samé platí pro nacismus. Naproti tomu respekt ke svobodě jednotlivce funguje jen tehdy, pokud je hájen bez ústupků a kompromisů - tedy extremisticky.

Pojem "pravicový extremismus", jak je dnes většinově vykládán, je tedy vhodným nástrojem, kterým se levice snaží získat morální nadřazenost nad pravicí. Je v tomto významu opakován stále znovu a znovu, a ti, kteří informují o průvodech "pravicových radikálů" nebo varují před nárůstem "pravicového extremismu", už o jeho pravém obsahu ani nepřemýšlejí. Až příště opět uslyšíme o střetech "pravicových extremistů" s anarchisty, měli bychom si uvědomit, že o pravici zde vůbec nejde, a jde pouze o potyčku vzájemně si konkurujících levicových skupin. Konzistentní, nesmlouvavý a extrémní (nebojme se toho slova) přístup ke svobodě jednotlivce je to, co lidská společnost potřebuje, aby byla mezi lidmi umožněna nenásilná interakce a tím i mírová civilizace. A i když tyto myšlenky jsou dnes výrazně v menšině, mohlo by být dobrým krokem začít nazývat věci pravými jmény, a na otázku, co je na neonacistech nebo neofašistech pravicového, odpovědět krátce: Vůbec nic.