Přihodí se, že někdo navrhne diskusi, ale nám se do ní nechce, jelikož tušíme, že bychom v ní pohořeli. Nuže, nezoufejme; každý zkušenější politický borec má pro ten případ v zásobě osvědčený trik. V určitých kruzích například je dodnes obyčejem označit každého, kdo se nemíní zaříkávat levicovými formulemi, nálepkou fašisty. Naopak zase jsem znával dost pánů, kteří ruče vyhlásili každého, kdo jim nešel pod nos, za bolševika. A je to.

Nálepkou označený vyvrhel už pak může mít argumenty, jaké chce, nám je to jedno. S takovými se my nebavíme, můžeme povýšeně ohrnout nos a ještě si přitom připadat ušlechtile. Jenomže, ovšem, fašista i bolševik jsou potvory náležející čím dál víc času minulému, takže se nálepkování potřebný ne-diskutér musí ohlížet, kde vzít něco modernějšího. Ten problém byl zdárně vyřešen: hodláme-li někoho vyhodit ze sedla něčím snadnějším než dřevcem skutečností a argumentů, není nad to označit ho za populistu. Dost dlouho jsem nad tímhle svérázem mával rukou, pokládaje populismus za prázdnou slovní skořápku. Nyní začínám nahlížet, že živočich tak nazývaný se opravdu vyskytuje v džunglích a stepích tu- i cizozemské žurnalistiky, a není nikterak vzácný ani plachý. Co vědě zatím chybí, je klíč k jeho určení, aby nebyl za populistu označován každý, kdo se odváží mít odlišný nebo vůbec nějaký názor. Nechal bych to na jiných, ale když se nikdo k vyslovení definice nemá...

Řekl bych, že populista je ten, kdo bystře odhadnuv potenciál dušiček důvěřivých a nepříliš inteligentních mezi voličskými šiky je v touze po dosažení měkké, dobře honorované parlamentní židličky ochoten pověsit jim na nos cokoliv, aby se jim zalíbil a zajistil si jejich hlasy. Zjistil si, co rády slyší, a naladil svůj kolovrátek podle toho. Z plné náruče a z prolhané huby rozsévá zlaté sliby, jež nemíní brát ani cípkem vážně už v okamžiku vyřčení; štědře je zahaluje růžovou mlhovinou nadějí, které kdyby měly být naplněny, musely by být vyřazeny z provozu veškeré zákony přírodní i lidské, finanční pak zejména. V jádru pokládá populista občanstvo za stádo tupých, důvěřivých hovádek božích, jimž lze předhodit jakoukoliv malinu a ona ji i po stu a jedné zkušenosti ochotně, beze stínu vlastní myšlenky znovu slupnou. Snad bychom si ušetřili část rozpaků nad definicí populisty, kdybychom upustili od snahy označovat kvůli lepšímu zvuku kdeco cizími slovy a vrátili se k starému, výstižnému, českému substantivu tlučhuba. Ale až mnou teď mráz otřásl: uvědomil jsem si, že takto definováno, vyskytovalo by se na luzích politických jen velmi maličko exemplářů jiné čeledi než populistické. Tlučhubovství, bytostné pohrdání občanským stádem, výsměch hodnotám občanské cti, spolehlivosti, zodpovědnosti, dobrého jména, věci společné... kde je politik ten, jenž by byl ochoten je hájit i za cenu volebního neúspěchu? Darmo po sobě házíte obviněním z populismu, vzácní pánové; plesnivý kožíšek téhle šelmičky žravé, dravečka ošemetného, vám až na vzácné výjimky sedí všem jako ulitý.

Avšak zpět k definici populisty: určili jsme zatím, že jím je bezpáteřný, slibovačný tlučhuba. Obraťme nyní list v určovacím klíči a povězme si naopak, co populismem není. Není jím pozorné naslouchání hlasům zaznívajícím z řad občanstva, nenacházejícím však odezvu ani v partajemi vyjadřované politice, ani v názoru povýšeném vlivnými intelektuálními elitami na jediný pravý, vší etikou posvěcený a bezpodmínečně závazný. Čímž není řečeno, že jsou to hlasy nerozumné, žádající věci nemožné či škodlivé; rozumu a hluboké životní zkušenosti v nich často, ba převážně bývá víc než v etickém klokotu akademických krasoduchů. Nicméně byl občanský hlas, byť na závažné skutečnosti poukazující, byť i v mnoha případech - patrně, nikdo se zatím nenamáhal jeho percentuální zastoupení mezi občanstvem sčítat - většinový, odsunut kamsi mezi veteš podřadné kvality; a kdo by se odvážil vynést jej z anonymního lidového brumlání na světlo veřejnosti, obdržev nálepku populisty uvržen jest do pekel pohrdání. Co tomu říkají zásady demokracie a princip občanské většiny, suďtež bohové.

Nuže, jsem člověk starý a díru do světa už patrně neudělám. Je to neveselé zjištění, ale na druhé straně mi zase nemohou zvlášť uškodit připleskávači nálepek. Dovolím si proto, před čím tak mnozí obezřetně uhýbají: uvést na ukázku několik bodů onoho obecně sdíleného, avšak k demokratické diskusi nepřipuštěného názoru, srovnat je s názorem akademicky liberálním a položit na váhu zkušenosti. Neboť zajisté nelze zcela přesně říci a na sto let dopředu určit, co jest pravda; ale vězme, že v tisícinásobné lidské zkušenosti jí je obsaženo nejvíc.

- Běžný občan má rád pořádek a bezpečnost. Neváhal by k jejich prosazení daleko citelněji přiskřípnout prsty těm, kdo je porušují, než je běžným obyčejem. Trest by podle něj měl být trestem a ne opatrným tancem kolem lidské důstojnosti pachatele; uvědomuje si, že nejen lotr má nárok na lidskou důstojnost, nýbrž i jeho občanská oběť, v kterémžto střetu zájmů by jednoznačně dal přednost řádně se chovajícímu člověku před lidskými právy a důstojnostmi ničemů. Dovedl by si představit důslednější postih nejen vyslovených zločinů, ale i rozeřvané bezohlednosti a rozsévání svinstva, nesmlouvavější zákony, přísnější rozsudky. Zatím mu není nasloucháno. Ti, kdož vytvářejí mínění - ne veřejné, nýbrž oficiální, to je rozdíl - se oděli rouchem verbální ušlechtilosti a jsou celí bez sebe nad rozličnými právy lotrů. Šiky psychologů, právníků a liberálních myslitelů si lámou hlavy, jak ulehčit osud dopadených darebáků; o osud jejich obětí se stará nejvýš některá dobročinná organizace. Svého vrcholu dosahuje tento spor ve věčných debatách kolem trestu smrti; kdekdo si může oči vyplakat nad hrůzou, již musí prožívat odsouzenec ve svých posledních chvílích, a nikoho zvlášť nedojme hrůza, již prožila oběť, jejíž poslední pohled náležel zakuklené postavě s nožem v ruce. Občan promítl zkušenost mnoha staletí do názoru, že po překročení určité meze už nelze zločince ani převychovat, ani odstrašit, a že tedy zbývá jediné - odstranit ho někam, kde nemůže škodit. Ani by to nemuselo být zrovna do zásvětí, kdyby se tvůrci zákonů namáhali najít řešení jiné. Což jsou všechno věci známé, velmi závažné a vyžadující řešení, ale oficiální tón udávající krasoduch má za to, že toho není třeba. Ovšem jen do okamžiku, kdy se sám stane obětí zlovůle; své vlastní utrpení z etických příkazů vyjímá.

- Občan nemá rád pocit, že dělá troubu lenochům a lajdákům. Ochotně vypomůže člověku v nezaviněném neštěstí, ale nehoří touhou dávat se dojit příživníky pevně rozhodnutými nesáhnout na práci, ani kdybys je polenem mlátil. Nemá však do toho co mluvit, jelikož mu prostředky k alimentaci lajdáků vytáhne bez ptaní z kapsy berňák. Tón udávající ideologie k tomu pěje jímavou píseň o humanitě a solidaritě zapomínaje, že jako všechno i solidarita má dva konce; a jako lze berňákem vynutit solidaritu daně platícího člověka s příživníky, bylo by zajisté možno přinutit k bystřejšímu poklusu i příživníka.

- Se znepokojením pozoruje evropský občan, jak prostor, jemuž říká domov, se stále víc hemží postavami přibyvšími z jiných koutů světa, jak jeho vlastní způsob, mrav a řeč tomu přívalu zvolna ustupuje. Nemá nic proti jeho jednotlivým příslušníkům, pokud se živí prací a chovají se řádně, ale znepokojuje ho pomyšlení na okamžik, kdy se jím vyznávané hodnoty stanou záležitostí menšiny, importovaný mrav převládne a pocit domova se vytratí. Jelikož importované mravy obsahují leccos jeho po klidu a pořádku toužící duši nestravitelného, nestojí o to. Ovšem zkuste pro něco takového veřejně vyslovit pochopení. Nálepka populismu bude ještě tak to nejmírnější, čeho se můžete nadít. Důvod toho jevu je skutečnost, že západní obyvatelstvo zvolna stárne, a starší člověk, jak zkušenost ukazuje, bývá spíš konservativní. Levicové strany, odkázané na mladší, snadněji ovlivnitelné publikum, proto dělají co mohou, aby se zalíbily přistěhovaleckým houfům v naději, že až se podaří vybavit je volebním právem, udrží se jejich pomocí nad vodou. Oficiální, akademicko-etický názor tomu mocně přizvukuje, a kdo jej nesdílí, je pes.

- Neprivilegovaný občan, ať vědomě či podvědomě, hledá autoritu, o niž by se mohl - to se ví že ne stoprocentně, ale aspoň zčásti - opřít. Až donedávna měl politiky, jichž si, pravda, nijak zvlášť nevážil, ale volil je a nechával se jimi vést v důvěře, že nevyřeší-li všechny jeho problémy v naprosté dokonalosti, vyřeší je aspoň napůl a lajdácky; i s tím se dalo žít, ostatně nic lepšího ani neočekával. Měl svou intelektuální elitu, jež ho sice občas štvala svým životní praxi vzdáleným mudrlantsvtím, představoval si však, možná naivně, že slovo intelektuál jest odvozeno od slova intelekt, a to zase není příliš vzdáleno slovu rozum; a tudíž že nepochybí příliš, bude-li jí naslouchat, vybíraje z nadoblačného teoretizování zrnka zásad použitelných v pozemském životě. Zklamal se v obojím. Tak se z obvyklého odstupu mezi politicko-intelektuální elitou a občanskou většinou stává nepřekročitelná propast, tak ze společnosti mizí jakýkoli zbytek přirozené autority; a protože nějaké pojivo společnost musí mít, uvolňuje se tak cesta autoritě na komando. Což nepíši, abych strašil, jen chci upozornit na eventualitu, která nemusí být tak vzdálená, jak by se mohlo zdát.

A dalo by se takhle pokračovat ještě dál, ale snad není třeba. Každý takové příklady zná, více méně se s nimi ztotožňuje a mohl by je vyjmenovat. Ovšem pouze mezi námi, co spolu mluvíme. V důvěrném kroužku přátel, v zátiší domácností a hospod, však nebývá darmo občanův názor s pohrdáním označován za pivní. Nahlas je dlužno vyslovovat názor oficiální, dávající si bůhví proč přízvisko liberální; překlad toho slova zní svobodomyslný - a co je svobodomyslného na vrchnostenském příkazu přijmout nařízený vzorec (ne)myšlení, jemuž odporovat je neslušno?

Kdo vůbec určil, co se sluší vyznávat? Které neomylné gremium to bylo? Občanská většina zajisté ne; kdo tedy? Rytířstvo svatého Grálu? Sedmero chórův andělských? Zasedá někde tribunál Nejvyššího Rozumu, zjišťující ve své nezbadatelné moudrosti, co je slušno a co ne a čemu se má hloupý občan bez řečí podřídit? Nuže, nevím o takovém gremiu; ale i kdyby existovalo, nevážil bych si jeho příkazů, nýbrž bych řekl - jsemť demokrat asi poněkud starodávného ražení - že příkazem či zákonem se má stát to, co vyjde z většinové občanské vůle. Nelze popřít, že to může být vůle poněkud prostomyslná, že se může mýlit a na jejím spodním konci že často bývá přišit špinavý podolek čirého křupanství; ale ani pak nemá nikdo právo ji po vrchnostensku zakázat, nýbrž se musí pustit do výměny argumentů. Ne-li, stěží lze mluvit o něčem demokratickém.

Pročež, ušlechtilí duchové: pozastavte na chvíli tok káravé výmluvnosti a zamyslete se, nejste-li s ní v menšině; v tom případě by vám totiž nezbylo než se po demokraticku podřídit nebo alespoň poctivě přiznat, že na veškerou demokracii kašlete. A vy, ne tak zvlášť hojní mužové politiky, kteří jste se nezalekli opovržení a přinášíte na veřejné kolbiště názor obecný, třebaže gremiem neomylných mudrců neschválený: rozlište pozorně, co jím ještě je a kde už začíná ten křupanský podolek. Nepleťte si z životní zkušenosti vyplynuvší občanský názor s tupě nacionalistickým řevem, važte svá slova, nepouštějte z úst radikální, ale nepoužitelné recepty, nedovolujte si zbytečné úlety, které mohou vaši věc jen zdiskreditovat. Nenechte ze sebe udělat sektu střelených radikálů, k čemuž bezpochyby bude směřovat snaha určovatelů elitární pravdy. Nejde o akustickou říznost vašich projevů, nejde o úspěch váš a vašich partají; jde o to, aby občanský názor byl slyšen, jak mu dle jeho četnosti náleží. Populismus můžeme nechat stranou. Ten titul náleží v plné míře těm, kteří si roztahují ústa k slibům, jež je ani nenapadne plnit. Kdo bedlivě naslouchá hlasu občanské většiny, rozumnému, ze zkušenosti vycházejícímu, není populista, nýbrž demokrat v nejpravějším smyslu toho slova.

Hannover, 13. října 2015