Již od počátku věků se lidé sdružovali do tlup, později do rodů a kmenů. Přežít sám bylo vždy velmi těžké, dlouhodobě nemožné.

Základem naší společnosti je dnes rodina v užším slova smyslu. Když postupujeme hierarchicky výše, tak následuje rod, komunita (obec), region a národ.

Dívám-li se na lidský proud, který se valí do Evropy v rámci migrační invaze z Blízkého a Středního východu a z Afriky, tak pro většinu z těchto lidí platí, že základem je pro ně rodina v širším slova smyslu, komunita a kmen. Stát je pro tyto lidi cizorodá jednotka, kterou jsou ochotni poslouchat pouze z pozice síly. Tito lidé mají ve svých komunitách vytvořeny formální i neformální vztahy. Vztahy v jejich komunitách jsou provázanější a bližší. Je to dáno uzavíráním manželství mezi příbuznými bratranci a sestřenicemi a také tím, že tito lidé jsou na svých komunitách více závislí.Spojuje je však ještě jedna důležitá věc. Přibližně 80 až 85 % z nich jsou sunnitští muslimové.

Jaká je situace u nás? Většina z nás pracuje od rána do večera, zbývá nám jen málo času na sebe a na své blízké, o přátelích nemluvě. Své sousedy často dobře neznáme, udržujeme většinou jen povrchní vztahy, často ovlivněné různými sympatiemi a antipatiemi. Chráníme si své soukromí a udržujeme si od ostatních odstup. Oproti muslimům jsme rozděleni mnoha názorovými příkopy a často nejsme schopni se na něčem shodnout. Stále věřím, že až skutečně půjde o naši existenci, tak zapomeneme na naše malicherné spory a rozdíly mezi námi a uvědomíme si, co je skutečně důležité.

Některé rodiny drží pohromadě „na rodné hroudě“, jiné rodiny jsou rozprchlé po celé naší zemi. Vztahy v našich komunitách jsou většinou slabé. Život v nich je řízen převážně formálními pravidly. Povinnosti jsme přesunuli na obce a města, platíme přece daně, obec by se tedy podle mnoha z nás měla postarat nejlépe o všechno. Co je za plotem okolo našeho domu nebo za dveřmi našeho bytu, nás již často nezajímá. Jen málo z nás je ochotných přiložit ruku k dílu ve prospěch společenství, ve kterém žijeme. Komunity vytváříme i na základě společných sportů, zájmů a aktivit. Jsou skvělé, ale jen málokdo má to štěstí, že sdílí společné zájmy právě se svými sousedy.

Ve srovnání s celým světem náš stát funguje nadprůměrně, do ideálu však má daleko, jistě by mohl fungovat mnohem lépe. To by měl být náš cíl. Do vedení země si bohužel dlouhodobě volíme stále jedny a tytéž politiky, kteří upřednostňují vlastní zájmy a boj o moc před zájmy naší společnosti. Náš stát podle toho také vypadá.

Kladu si otázku: Co budeme dělat, když nás náš stát nechá na holičkách? Je to sci-fi? Já si to nemyslím. V zemích jako Francie, Německo a Švédsko se to podle mě již děje. Rodina je příliš malá, rod většinou rozprchlý široko daleko, národ příliš velký. Zbývá nám tedy jen komunita a region. Na problémy, které se na nás valí, musíme podle mě reagovat posilováním stávajících a budováním nových neformálních vztahů v komunitách, kde žijeme. V jednotě je síla, jeden člověk sám nic nezmůže. Před budoucími problémy nikam neutečeme, musíme se jim snažit čelit společně.

Jak posílení vlastní komunity dosáhnout? Samozřejmě je jednoduché psát o tom teoreticky, praktické naplnění těchto myšlenek je mnohem složitější. Napadá mě spousta drobností, jako například organizace společných aktivit, spolupráce při řešení společných problémů, které nás trápí, pomoc těm, kteří pomoc potřebují, a hlavně vzájemná komunikace, komunikace a zase komunikace. Musíme si najít čas více spolu mluvit o problémech, které nás trápí, o tom, co nám udělalo radost, i o všedních věcech.

Rozhlédněme se kolem sebe a přemýšlejme. Je v našem okolí někdo starší, kdo již nezvládá posekat zahradu, nakoupit si potraviny nebo dojít k lékaři? Žije v našem okolí matka samoživitelka nebo rodina s malými dětmi, která potřebuje občas pomoci s jejich hlídáním? Je v našem okolí potřeba něco udělat, přiložit někde ruku k dílu? Jistě vás napadne mnoho jiných věcí, stačí si jen všímat svého okolí. Každý z nás, včetně našich dětí, by měl být své komunitě užitečný podle svých schopností, možností a sil. Je vhodné začínat u „banálních“ drobností. Organizování hlídek na ochranu našich dětí při cestě do školy a hlídání našich domovů zatím, díky bohu, není nutné. Ale bude-li to takto pokračovat dál, tak i na tyto činnosti bohužel brzy dojde.

Někde se organizace těchto aktivit v budoucnu ujme obec či město a budeme se moci podílet na této činnosti v rámci oficiálních struktur, ale takových míst bude menšina. Musíme být připraveni vzít svůj osud do vlastních rukou. Nikdo jiný to za nás neudělá.

Naše vztahy nezměníme za týden, za měsíc, ani za rok. Je to dlouhá a namáhavá cesta lemovaná spoustou vynaloženého úsilí, kompromisů, úspěchů i neúspěchů. Je však podle mě správné a nutné se na tuto cestu vydat. Výsledky jistě oceníme i v případě, že naše elity dostanou rozum a začnou opět hájit zájmy nás, obyvatel naší země. A pokud nás v budoucnu žádné problémy nepřekvapí, tak se jistě zlobit nebudeme.