Konce a východiska

V našem městě se nalézá čtvrť Roderbruch, nepožívající valné pověsti. Nebylo tomu tak vždy; ještě počátkem mé exilové kariéry to byla čtvrť spořádaná, moderní, dobře vybavená, nadto činže byly o něco nižší než jinde, takže se v ní usídlilo i mnoho českých připrchlíků, než se zmohli na lepší. Později se Roderbruch začal měnit, až se dočista změnil. Z našinců už tam nežije žádný, z ostatních slušných lidí málokterý. Převládla v něm verbež, přičemž je zhola jedno, jakým jazykem povykující. Německé sdělovací prostředky rády vyzdvihují příklady nevraživého postoje k cizincům, v praxi je ale každému celkem lhostejné, povykuje-li verbež německy nebo jinojazyčně. Lhostejné mu však není, že je v čase večerním neradno vycházet před barák – ostatně ani na chodbě před vlastními dveřmi to není bez problémů – a za dne nejméně ve dvou a s bombičkou slzného plynu v kapse. Ani mu není lhostejné, že domy i jejich interiéry jsou špinavé, počmárané, plné smetí, všude se potloukají tlupy výrostků zkoumajících, jakou neplechu by kde mohli vyvést a na kom si vyzkoušet, co právě zhlédli na videu. „Nene,“ řekne si takový slušný, byt hledající občan. „Radši si stovku nebo dvě připlatím, než žít v téhle špíně a ve stálém strachu, kdy mě nějaký lump vezme něčím po hlavě.“ Vzniká ghetto. Nikdo si jeho vznik nepřeje, městské úřady, oprávněně se obávající koncentrace násilí a kriminality, se pokoušejí tomu zabránit, avšak marně. V dnešních ghettech nežijí lidé, protože musí, jako za rabbiho Löwa, nýbrž z vlastní vůle a výběru: jedni dávají přednost klidu a čistotě, kdežto jiní jeví sklon upravovat své okolí k vlastnímu nevábnému obrazu.

I jiná ghetta vznikají. Jestli to takhle půjde dál, stane se Němectvo národem samých učenců, jelikož veškeří rodičové jsou odhodlaní dotřískat toho svého pugéta k maturitě, kdyby hrom na koze jezdil. Mít naopak z dítka člověka dělného je cílem pouze nemnohých, a když, pak že už to opravdu jinak ne a nejde. Toho příčinou není ani tak touha po vzdělání, ba ani chtivost kariéry; však on se dnes na Západě člověk slušně obživí, i když nezaujímá šprinclík nejvyšší. Starostliví rodiče se především hrozí možnosti, že by jejich dítko bylo nuceno docházet na tzv. hlavní školu.

Bývali časové, že se z hlavní školy (tenkrát se jí ale říkalo měšťanka) odcházívalo do počestných řemesel a prostších povolání. Dnes... i v těch prostších povoláních musí dítko umět něco víc než brát do ruky šroubovák a kladívko. Do leckterého učebního oboru se nedostane, nemá-li aspoň reálku; a mnohé vyžadují maturitu. Jenže co s těmi, jimž nebylo shůry dvakrát dáno? Třeba jednoho dne úřady uznají, že povinná školní docházka je v jistých případech zhola zbytečná; zatím ale trvá a nutí část mládeže trávit několik hodin denně v jakési počmárané, připozchátralé budově. Škola se jí říká spíš ze zvyku, leda by jí bylo účelem vyškolit své svěřence v násilnostech, z televize odkoukané agresivitě, v životní lhostejnosti a cynismu, v ničitelském vandalismu, všech myslitelných formách nekázně a bohapustého zmatku zabraňujících, aby se kdokoli čemukoli naučil, i kdyby náhodou chtěl. Učitelstvo, ostatně na tomto stupni vybírané rovněž ne zrovna z nejzdatnějších, všemu flegmaticky přihlíží nebo už ani nepřihlíží. Ráznějších prostředků k vynucení kázně se dávno v zájmu ušlechtilého liberalismu vzdalo a ví, že má co dělat s hajzlíky, na něž kárající slovo neplatí. Ví rovněž, že jeho úkolem není svěřené hajzlíky něčemu naučit, nýbrž je nějak dochovat do kýženého naplnění povinné školní docházky a poté je přenechat osudu, jenž jim byl takto liberálně upečen. Není divu, že zodpovědnější rodiče se snaží své potomstvo před ním uchránit, děj se co děj a stůj to co stůj. Nezaměňujme příčinu za následek; takováto i jiná ghetta se nevytvořila proto, že ti, kteří se v nich ocitli, opustili tradiční morální hodnoty. Ocitli se v nich, neocitnout se nemohli, protože jejich lidská kvalita na víc než na ghetto nestačila; protože ti, kteří se mohli vykázat kvalitou vyšší, se od nich oddělili. Vykvašení všech záporných vlastností od špíny a pouliční agresivity až po nezájem o vlastní budoucnost je už jen nevyhnutelným výsledkem oddělení.

Dejme tomu; ale co teď s tím? Jak udělat z Roderbruchu zase čtvrť pořádnou, v níž bydlet by nešlo o zdravé kosti a o žaludek? Poslat policajty, ať hlídají násilnické bandy? Přemalovat počmárané školy? Uklidit sajrajt po parcích a domovních chodbách? To všechno se jakž takž děje, je to ale platné málo nebo nic. Nebo... ukázat příklad? Zřídit kluby mládeže, aby se nepotloukala po ulicích? Nabídnout jí kurzy šití nebo amatérského hrnčířství, aby měla čím jiným naplnit svůj volný čas než lajdáním od ničeho k ničemu? Nečiňme si šlechetných, leč darmých nadějí: do kurzu se přihlásí dvě tři zvídavé důchodkyně, ale ti, k jejichž povznesení měl sloužit, se na něj vykašlou. Poslat tedy zvlášť vybrané pastory kázat o nedělích do hosopd a diskoték, nebo kde se tak shromažďuje onen negativní výběr? Zkuste to. Byl by ovšem prostředek opačný, nepochybně účinný: vzít za ucho občany odstěhovavší se z ghetta do dražších, ale příjemnějších čtvrtí, a znovu je v něm usídlit. Jenže to by asi bylo nutno je tam ukovat na řetěz. Nic platno, je třeba vzít na vědomí, že jisté městské části jsou takové, jaké jsou, neposílat tam děti do školy, nenakupovat, ani kdyby tam dávali párky zadarmo. Že se tak propast mezi ghettem a jeho okolím jen ještě prohloubí? To jistě. Ale ona se, víme, prohlubuje zevnitř, ne zvenčí. Zvenčí nás to může štvát, ale změnit nemůžeme nic. Ani tresty, ani výchovou, ani liberálním porozuměním a shovívavostí.

Protože ono nejde o chybu či omyl, jejž by bylo možno správnými prostředky napravit. Jde o proces bohužel nesjpíš přirozený a nevyhnutelný. O zákonitosti, jež demonstroval staroušek Darwin na rozličném živočišstvu, platí však i pro společnost lidskou, neboť ani ona není extrabuřt přírody, nýbrž její organická součást. A zákonitostem nezabráníme stavěním hrázek sociálních opatření či milosrdného pochopení. Zahradní čtvrti budou i nadále o to příjemnější a úpravnější, oč budou ghetta špinavější, nebezpečnější, neobyvatelnější. Kriminalita se bude i nadále šířit a zchátralci chátrat, až ztratí i poslední špetku slušnostních zábran. Až se do ghett už nebudou odvažovat popeláři ani pošťáci, až se rozpadne jakákoli místní správa, až se zavřou krámy – beztoho je co chvíli někdo vykrade – až do nich nebude zajíždět policie, jelikož veškeré zásahy beztak nepovedou k ničemu. Pak...

Jest obtížno odhadnout, co může přijít za tím pak. Snad lidem dojde trpělivost a vynutí si postavení nějakých plotů. Něco takového se ostatně, nasloucháme-li pozorně signálům doby, zdá přicházet. Navzdory doporučením krasoduchů jest občanská většina toho mínění, že nenapravitelné gaunery a příživnické chytráky není účelné ani napravovat, ani trestat, jelikož obojí ztratilo účinnost, pokud kdy jakou mělo, ale že je třeba se jich prostě a jednoduše zbavit. Oddělit se od nich, nechat je, ať si žijí podle svého, podle svých gaunerských zásad, ale už jen mezi sebou. Což v konečném důsledku neznamená nic jiného než vytvoření dvojí společnosti. I když lze být na pochybách, je-li destruktivní, příživnický živel vůbec schopen nějakou společnost vytvořit.

A ani to není nic nového. Už od počátku věků se z živého kmene vývoje oddělují slepé, neplodné větve, chvíli ještě všelijak bují, až posléze zanikají. Západní společnost, jak vše naznačuje, dospěla do fáze oddělování slepých větví. Ještě sebou škube, ještě o tom nerada slyší, ještě by chtěla přece jen nějak dojít k pohodlnému ideálu rovnosti, pohody, neměnnosti, ale své vlastní proměně nezabrání. Náš svět přejde do světa příštího, ať chceme nebo ne, stejně jako dědečkovský svět přešel do našeho. Nicméně změna neznamená konec, a když, ne všeho. Něco vždy obstojí a vyvíjí se dál, což platí i pro společnost lidskou; přijde jen na to, která z jejích odrůd to bude. A ať se jak chci rozhlížím po tom dnešním světě, nespatřuji žádnou jinou než tu naši sice dost pochroumanou, sice dost povážlivě nahnutou a notně bláznivou, sice všelijak roztřesenou odrůdu západní. Už proto, že v oddělení svých slepých větví dospěla nejdál, což je také důvodem té roztřesenosti. Už proto, že je schopná analyzovat svá konání, hledat, kde se dopustila omylů, sama sebe kritizovat. Samochvalné společnosti kladného vývoje schopné nebývají.

Bylo by pomalu už záhodno začít podle toho jednat. Nepěstovat si iluze, ušlechtilé, ale zbytečné, pohlédnout do očí skutečnosti, jaká je. Nacházíme se v pokročilém stavu civilizačního konfliktu; čím déle si budeme tuto skutečnost zastírat, šmajchlovnými slůvky na růžovo lakovat, tím pochroumanější z něj vyjdeme. Věda prý vybádala – nevím jak -, že se současné lidstvo vyvinulo z dvaceti jedinců druhu homo sapiens kdysi v temném dávnověku. Jímá mě obava, není-li nám, lidem západním, souzeno opakování téhož procesu, nepřestaneme-li dost rychle mít péči o kdeco a kdekoho po všech polednících a rovnoběžkách, a nezačneme-li dbát vlastního přežití. I zakončuji toto recyklované povídání parafrází na slova Komenského kšaftu – věřímť i já v Bohu, že po přejití vichřic hněvu, hloupostí naší na hlavy naše uvedeného, svou sílu a velikost opět najdeš, ó Západe. Ale měl bys sebou mrsknout.

Hannover, 15. října 2016