22.11.2017 | Svátek má Cecílie


SPOLEČNOST: Co bejvávalo a co je (2)

25.10.2016

Propast se rozevírá

Pověděli jsme si, jak a proč se hojností finančních prostředků a volného času změnila západní společnost, a ne ve všem všudy k lepšímu. Došlo však i k jinému vývoji od dob našich nezkažených, tradiční hodnoty vyznávajících dědečků, k proměně možná ještě podstatnější a doposud trvající. Až bude ukončena, nezůstane, kdoví, ze společenské stavby západního světa kámen na kameni; co zůstane ze stavby světů jiných, se můžeme jen domýšlet, bezmeznému optimismu se však oddávati nelze. Nezmění se na tom mnoho, přejeme-li si takovou změnu nebo se jí děsíme. Hovořím o tom, co jsem nakousl v předešlé kapitole: o rozdílu lidských kvalit.

Můj dědeček byl prostý člověk. Narodil se jako syn vesnického řemeslníka, pročež se vyučil zámečníkem. Kdyby se býval narodil jako syn čeledína, zůstal by čeledínem, pakli by se mu nechtělo jít do města rozmnožit tam řady bídně placených dělníků. Kdyby ovšem býval přišel na svět jako syn úředníka či jiného vzdělance, měl by onačejší možnosti. Mohl by jít na studia, holdovat přitom prostopášnostem a vysmívat se tradičním hodnotám, jak byl už tenkrát mezi lepšími lidmi takový zvyk, případně po dobrém obědě přemýšlet o jejich náhradě hodnotami zbrusu novými, pokrokovými. Ostatně netřeba sahat až do dědečkovské doby; ještě za mého dětství se až na vzácné výjimky dělničtí synkové stávali dělníky, selští sedláky, hospodští šenkýři a lékařští lékaři. Přestoupit z třetí třídy společenského vláčku do druhé – natož pak do první - nebylo obvyklé a nebylo to ani snadné.

Nicméně měla tato osudová předurčenost i svou světlou stránku. Jelikož vesměs každý zůstával tam, do čeho se zrodil, a společenské zařazení tak nebylo dáno nadáním, nýbrž původem, byly prostší vrstvy dobře prosycené velmi kvalitními lidmi právě tak, jako byly vrstvy takzvaně lepší prosyceny přiboudlými budižkničemy. Neříkám že pouze jimi, ale bylo takových dost. V důsledku toho bylo možno se setkat s velice bystrými ševci, s vysoce inteligentními pastevci, s hluboce filosofujícími hajnými, sečtělými pekařskými tovaryši a samovzdělanými zedníky, jimž se nadání a přirozená inteligence tvrdou životní zkušeností často doplnila v moudrost, jaké nedosáhli lidé lépe situovaní. Byli to oni, ti nízko postavení, ale lidsky kvalitní písmáci a hloubalové, kdo obohacovali společenský život muzikantstvím a dobrovolným vzdělavatelstvím, zakládali ochotnická divadla, pěvecká sdružení, baráčnické, ostrostřelecké a jaké ještě spolky. Bývali i páteří dělnických organizací a stran; a je příznačné, že na dnešním Západě jsou takzvaně dělnické strany řízeny učiteli, advokáty a jinými buržoazními elementy, jelikož vhodných dělníků již není. Stejně tak je příznačné, že o společenský život v ochotnických, hasičských a jiných toho druhu spolcích, pakli se vůbec ještě udržely, pečují úředníci a jiní členové vrstev, jimž se zastara říkávalo „lepší“. Ze spodnějších lidových vrstev se písmáctví, snaha o sebevzdělání, rozhled a zvídavá inteligence jaksi vytratily. Bude zajímavo podívat se kam.

Dědečkovský svět, třebaže měl něco do sebe, byl neudržitelný. I kdyby nebylo přirozené lidské snahy o vzestup ani nově se rozvinuvšího demokratického cítění a smyslu pro sociální spravedlnost, dynamická produktivní společnost si prostě nemohla dovolit nechat nevyužitý ten obrovský potenciál schopností, nadání, inteligence. Bylo jich nutně třeba, a k nalezení byly v prostších vrstvách obyvatelstva. Čas dospěl nejen k právu každého jednotlivce na vyšší vzdělání a společenské postavení, nýbrž, což je podstatnější, i k praktické možnosti jich dosáhnout. Odbouráním společensko-majetkových bariér, systémem podpor a půjček se dosáhlo toho, že již tolik nezáleží na tatínkově peněžence, vystuduje-li kdo a dosáhne vedoucího místa nebo ne. Dělnický synek se může stát primářem či universitním profesorem, má-li k tomu předpoklady. Naproti tomu tatíčkova prosperující lékařská či advokátní praxe nikterak nezaručuje, že ji synek bude moci převzít; nejprve bude muset obstát v tvrdém vylučovacím zápase s těmi, kdož míří k témuž cíli tatíčků nemajíce. Zkráceně lze říci, že na rozdíl od stability dědečkovského řádu věcí se ujal vlády nad společností princip konkurence.

Což je správné, demokratické, spravedlivé a jedině možné. Na druhou stranu však značně destruktivní pro ony společenské vrstvy, jimž se z nedostatku přesnějšího pojmenování říkávalo „prosté“. Dnes, nezavíráme-li oči nad skutečností obzvlášť pevně, nemůžeme neshledat, že jsou prosté doopravdy, mnohdy až velice prosté. Spravedlnost a svobodná volba způsobily, že ti méně shůry obdaření, a tudíž pro konkurenční klání hůř vybavení, zůstali sami. Vytratila se jim povznášející společnost písmáků a lidových hloubalů, svět se jim zúžil, obvykle na úroveň fotbalového povykování a televizních střílenic. Společnost tvých časů, stařečku Marxi, nebyla tak beznadějně třídní, to sis jen na základě povrchních pozorování a ještě povrchnějších úvah vycucal z prstu. Dnes už bezpochyby je.

A propast se prohlubuje. Lidé nadaní talentem a inteligencí odplachtili směrem k vyššímu vzdělání a lépe honorovanému postavení; lidé nadaní aspoň pracovitostí a vůlí k slušnému živobytí zústali v dílnách a fabrikách, a ani tam se jim nevede zle. Jenže co s těmi, kteří svou kvalitou nedostačují ani tomuto požadavku? I v dělnických profesích požadavky rostou, být dělník dávno už neznamená mít mozolnaté dlaně a v nich lopatu. Muž v pracovní haleně dnes obsluhuje složité přístroje, o jakých se ani nesnilo Juliu Verneovi, a bez počítače se ani bochník chleba neupeče. Čím dál méně je příležitostí někde krumpáčem mávat, pytle nosit, jelikož i takovéto činnosti vesměs zastanou mechanicky řízené stroje.

Ani to nemusí vždycky být nedostatek inteligence či nadání, co vyřazuje člověka za okraj prosperující společnosti. Stačí i liknavost, nezodpovědnost, lajdáctví, ochablá vůle k životu či ovlivnitelnost hloupými módami, ta především, co způsobuje, že se ledakomu vrátka budoucnosti přibouchnou. A už tu máme třídu-netřídu lidiček nehodících se k ničemu, těch, kteří šanci buď nikdy žádnou neměli, nebo ji promarnili. Plechovku levného piva v ruce postávají kolem náleven, posedávají na sociálním úřadě a jak čas jde, ztrácejí i poslední zbytek vůle vydělat si nějak na své živobytí. Zůstávají mezi sebou a vedou řeči o té úžasné nespravedlnosti onoho jim nepochopitelného světa, kde jedni, jen se podívejte, jsou samý prachy, a já tadyhle...

Ti lidé se nevylíhli nově; byli zde už za dědečků i za dob ještě dávnějších. Obyvatelé pastoušek a chudobinců, vandráci a povaleči, vesničtí obejdové a žebráci. Jenže nebyli tak osudně sami. Přece jen žili ve společnosti ještě promísené; od lidí nadanějších a v klání života úspěšnějších je nedělila propast, jejíhož druhého břehu nevidno. Také lidský soucit byl ještě osobní, ne státně organizovaný. Zaklepal-li na dveře žebrák, dával mu dědeček šesták, krajíc chleba se sádlem, hrnek oukropu. Dnešní reakce je jiná, hněvivá a štítivá. „Nežebrej, otrapo,“ vře odporem spořádaný měšťan, „však dostáváš sociální podporu!“ On by také dnešní asociál ten hrnek oukropu nejspíš vylil šlechetnému dárci na hlavu; co chce, jsou peníze. Na alkohol, na cigarety, protože hlad nemá. V principu ušlechtilá myšlenka státní podpory těch nejbědnějších, samostatného života neschopných, vydala nechtěné ovoce ještě hlubší izolace.

Odliv nadaných a schopných z nižších společenských vrstev se projevil i v oblasti politické, a to dvojím způsobem. Nápadný úbytek revolučnosti proletářských mas (to koukáte, jak to ještě umím) nastal zčásti fiaskem radikálních ideologií, ale také že řečeným masám už dávno chybí inteligentní buřiči, schopní organizátoři, uvědoměle oddaní přívrženci, jakož i ti, kdož revolučnost podporovali svými krejcárky. Levicoví studentíci, jimž není příliš jasno, za který konec se bere krumpáč, to sami nezastanou a obejdy postávající kolem herních automatů by už ani z mrtvých vstalý Lenin na barikády nepřivedl. To je lepší stránka věci. Ta horší... odlivem schopných a nadaných došlo ke koncentraci lidiček prostoduchých, snadno ovlivnitelných, mezi nimiž se tak dobře loví voličské hlasy nestydatému tlučhubovi. Člověk o něco vyšší inteligence se primitivními hesly a plakátovými úsměvy nalákat nedá; prosťáček boží ano. Ještě to tak daleko není, ale může být: že se z demokracie stane vláda tlučhubů, dovedoucích zahrát na notu hlupáčkům.

Pestrá, nevábná společnost života nechopných hledá východisko, jak je komu blízké. Jedni, inteligentnější, ale v konkurenci propadlí, životní mízy postrádající, je hledají v nějaké formě úniku do neraálna. Ve spasitelských a jinak střelených sektách, v prapodivných komunách, kde se navzájem utvrzují, že oni jsou ti jediní Praví Spravedliví. Nesvádějme všechno na nevhodnou společnost a špatné kamarády; i v dětském věku si člověk už svou společnost vybírá. Sto dětí běhá po školním dvoře; jen jedno z nich si občas zajde k postavě sedící na zábradlí před školou a, jak všeobecně známo, kšeftující s drogami. Ten výběr není náhodný. Společnosti všech věků tíhly k vytváření elit; je možné, že nám dnes vzniká elita méně ovlivnitelných. A ovšem antielita snadno ovlivnitelných, jak již předesláno.

Druzí, inteligence chabější a ducha mdlejšího, myslí a jednají zkratkovitě. „Nemám prachy,“ zní bod jejich úvahy č. 1. „Prachy bude mít támhleta bába,“ následuje druhý bod. Bod č. 3: “Půjdu a bábě ty prachy vezmu.“ Místo báby si dosaďme banku, benzinovou pumpu, cokoliv jiného. Současná kriminalita se podstatně liší od zlodějstev časů dědečkovských: tehdejší zloděj kradl, aby se obživil, i bylo možno pro něj mít jisté pochopení. Dnešní přepadá a loupí, aby si obstaral prostředky do herny, na auto, na drogy, aby se před kumpány mohl předvést nějakým nevídaným luxusem, jelikož čím primitivnější sebranka, tím víc chlubivosti. Vzhledem ke zkratkovitému myšlení a neschopnosti dosáhnout jím dál než půl hodiny dopředu se míjejí účinkem veškerá nápravná či odstrašující opatření. Sám jsem strávil jednu etapu svého proměnlivého života ve společnosti zlodějů a příživníků z povolání, takže vím, o čem mluvím.

Západní společnost není zkažená ani nemorální; je rozštěpená. Z naprosto převážného procenta je tvořena lidmi pracovitými, poctivými, veškeré morální příkazy zachovávajícími, ani sebepitomější zábavou na stisk knoflíku se z cesty ctnosti svésti nedající, tak přísahám. Ostatně žiji v té společnosti už dost dlouho a mohu posoudit, jsou-li mí sousedé napravo i nalevo amorální zpustlíci nebo docela normální, slušní lidé. Jenže, pochopitelně, z procenta nenápadného. Do očí bije a řádky novin plní ono procento sice nevelké, ale nápadné svou neschopností konkurence v běžném životě, příživnickou mentalitou a nedostatkem morálních zábran. Je to stav nemilý a takhle potmě v osamělém parku i nebezpečný, ale cesta z něj nevede návratem do dědečkovské idyly, kdy nebylo videového mordování ani satanášských sekt. Vede, jako vždy vedla, cestou dalšího vývoje. Sibyly sice chybují, přesto se pokusme o odhad, kudy se asi tak bude vývoj ubírat, co vyřeší, co méně, a jaké nové patálie nám chystá výměnou za současné.

Dokončení zítra.



Diskuse


H. Balzám
19:25
25.10.2016

L. Severa
17:48
25.10.2016

J. Kanioková
18:35
25.10.2016

V. Vaclavik
15:14
25.10.2016

Z. Rychlý
10:32
25.10.2016

M. Koutný
9:59
25.10.2016

I. Dekyský
12:35
25.10.2016

S. Moc
12:48
25.10.2016

P. Princ
21:45
25.10.2016

M. Pivoda
8:29
25.10.2016

Z. Rychlý
10:11
25.10.2016

D. Polanský
8:18
25.10.2016

J. Fridrich
6:50
25.10.2016

J. Fridrich
9:33
25.10.2016

F. Svoboda
10:05
25.10.2016

V. Vaclavik
5:40
25.10.2016

A. Bocek
7:06
25.10.2016

J. Kanioková
18:39
25.10.2016

K. Pavlik
5:24
25.10.2016

S. Moc
5:47
25.10.2016

V. Vaclavik
5:49
25.10.2016

V. Vaclavik
6:12
25.10.2016

J. Kanioková
18:33
25.10.2016

F. Svoboda
10:12
25.10.2016

počet příspěvků: 34, poslední 25.10.2016 09:45









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.