24.9.2017 | Svátek má Jaromír


SPOLEČNOST: Co bejvávalo a co je (1)

24.10.2016

Text, jejž tímto předkládám váženému čtenáři k posouzení, není z nejčerstvějších. Jeho náčrt jsem uveřejnil přesně před dvaceti lety v tehdejším Českém týdeníku; že jsem se rozhodl jej po jistém přepracování a aktualizaci vyjmout z prachu zapomnění, má své důvody. Neboť čas běží a svět se mění, určité principy však zůstávají v platnosti a není marné si je občas připomenout.

O stavu západní společnosti

Člověk má dvojí paměť. Jednak přímou, zážitků vlastních či událostí, jak je během svého života měl příležitost sledovat, jednak nepřímou, dějů, o nichž byl zpraven svědky o generaci nebo dvě staršími. Co se nachází před tímto nejzazším bodem času, není už paměť, nýbrž historie. Nuže, sám už jsem věkovitý kmet a můj nejstarší informátor (turnovský dědeček) přišel na svět roku 1870. Moje kombinace pamětí tak čítá stošestačtyřicet let, i mám tedy snad při vší obezřetné zdrženlivosti co srovnávat a na jaké souvislosti poukazovat.

Na evropské břehy dorážející uprchlický příval ponechám pro tentokrát stranou, ono i bez něj je a vždy bylo dost příznaků nejisté – přinejmenším – budoucnosti. Zrovna jsem ale dočetl pochmurnou úvahu o tom, jak zkažená je ta západní společnost, jak si sama kope hrob svým bezhlavým konsumentstvím, svou honbou za penězi, ztrátou či nedbáním tradičních morálních hodnot, holým bezbožnictvím, v neposlední řadě ničením svého životního prostředí. O nezaměstnanosti, o drogách bývá řeč, o vzrůstající kriminalitě, o tupohlavé brutalitě šířené počítačovými hrami a dévédéčky, o záludných sektách včetně uctívačů samotného Satana, zmocňujících se duší západní mládeže... Dovolil bych si k tomu něco připodotknout.

Na tom všem je kus pravdy. Ale jenom ten kus, prosím pěkně. Celá skutečnost o stavu dnešní západní společnosti, přesněji společnosti oné vyspělé, průmyslově-obchodní, demokratickými zásadami se řídící části světa, je po čertech složitější. Nesestává pouze ze zřejmých, snadno prokazatelných faktů, ale i z nekonečného množství nitek vzájemných souvislostí a závislostí, sahajících jedním koncem do nedohledna minulosti, druhým do neméně nedohlédnutelné budoucnosti. Chtít je rozplést, zjistit, odkud a kam vedou, by byl záměr příliš troufalý. Nemůže vést než přinejlepším k částečnému zdaru už jen proto, že velká a snad převážná část nitek zasahuje jedním koncem do prostoru, pro příjem jehož signálů nejsme vybaveni anténou. Přesto se nezbavíme svého dílu zodpovědnosti za budoucnost; a zodpovědnost začíná analýzou přítomnosti. Nalezením aspoň dílčí odpovědi na otázku, jaká ta dnešní společnost je a proč je, jaká je. Nikoliv, zdůrazňuji, jaká by dle vašeho osvíceného názoru měla být, ctní apoštolové, mesiáši a jiní světa zlepšovatelé. Nesměšujte věčně tyto dvě velmi odlišné věci.

Ne-li analýza, i prostý cit a rozum ukazují, že je na té západní společnosti jak něco dobře osvědčeného a napodebeníhodného, tak i toho, co jí k prospěchu nikterak neslouží. Pokusme se přesněji určit, co je co. Zapějme si staročeskou píseň „Bejvávalo, bejvávalo“ a zkoumejme, co vlastně bejvávalo, jelikož z toho bejvávání se jakýmisi zákonitostmi odvinula naše dnešní skutečnost. Až to vyzkoumáme, budeme už možná líp rozumět, proč a čím se skutečnost od bejvávání liší.

K otázce, bejval-li za našich mladých let svět jako květ, se nehodlám zeširoka vyjadřovat, jelikož se z nich pamatuji hlavně na válku, na rozličné Vítězné únory a jiné toho druhu žerty dějin, takže bych o květu ani moc nemluvil. Ostatně mi můj pamětnický dědeček vysvětlil, že svět jako květ beztak skončil daleko dřív, na den svaté Anny roku 1914. Budiž tedy. Srovnejme dědečkův svět s dnešním stavem západní společnosti, jsoucí jeho přímým pokračováním. Stav společnosti české do toho prozatím nepleťme; je pořád zčásti výsledkem oněch Únorů a od stavu přirozeného ji ještě nějaký ten krůček dělí, doufejme že ne na věčné časy.

Místo toho si vytvořme – jsmeť lidé věku počítačového – model takového dědečka a jeho živobytí. Uzříme, že chodíval bohabojně do práce buď na poli, nebo v nějaké fabrice, kde, truchlivo povědět, setrvával sakra déle než osm hodin denně. Nalézala-li se fabrika poněkud z ruky, ubíral se do ní dědeček pěšky, což sice bylo zdravé, ale zabralo to dost času. Večer dědeček stačil právě tak sníst talíř kysela s bramborem, zalézt do peřin, a když za kuropění vstával, byl kabát na věšáku ještě teplý. Tím způsobem žil šest dní v týdnu. V neděli se odebral dopoledne do kostela a k večeru do hospody, kdež si zapálil sváteční viržinko, vypil tři piva a prohrál něco krejcarů v kartách. Pokud mu vybyla hodinka volná a byl ducha zvídavého, říkal si v knížkách, jelikož jiných zdrojů zábavy a poučení nebylo. Dlužno ještě dodat, že bídu dědeček zpravidla netřel. Byli i takoví, že třeli, modelový dědeček ale dostával o sobotě vejplatu na dlaň, za niž se stačila rodina najíst, skromně se obléci, na chalupě něco povyspravit a ještě zbyly krejcary na to viržinko. Jiným rozmařilostem neholdoval a ani nemohl, jelikož nebyly ještě vynalezeny. AIDS ani drogy dědečka neohrožovaly, televizní brutality byl ušetřen, mohl ho porazit splašený kůň, nemohl se však nabourat autem. Kriminalitu ovšem znal; občas protáhl vesnicí vandrák a dědeček se pak nedopočítal slepic. Zato bláznivé sekty do jeho života nezasahovaly a děti mu nekazily, jednak že dědeček i jeho rodina byli vyznání poctivě katolického, jednak že na takové blbinky nebylo kdy. Vše v jedno shrnuto, dědečkovi nebylo zatěžko zachovávat tradiční morální zásady. Zásady jiné nebo vůbec žádné si mohli dovolit panští synci, mezi plesy a literárními salony holdující nihilismu, dekadenci, ateismu, utopickému socialismu a wertherovskému světobolu; panských synků ale nebylo tolik a dědečkovo myšlení neovlivňovali.

Idylický, utěšený svět, řeknete. Svět jako květ. Nuže, ponechme stranou otázku, jestli bychom – ruku na srdce – byli ochotní v dědečkově světě žít, a zkoumejme, v čem se lišil od našeho. Budeme-li zkoumat bedlivě, zjistíme, že zejména ve dvojím. Zaprvé se příslušníku dnešních vyspělých společností na rozdíl od dědečků sype do kapes nesrovnatelně víc grošů; jestli si s nimi také dokáže něco rozumného počít, je arci věc jiná. Zadruhé má, také nesrovnatelně, víc volného času. To obojí je výsledkem usilování celých generací myslitelů, pedagogů a nabadatelů, ba i politiků a odborářů; můžeme dnes s dobrým svědomím říci, že si své usilování mohli strčit za čepici? Byli bychom – opět ruku na srdce – ochotni jeho plody postrádat? Jenomže právě to rozkošené nadělení peněz a volného času je jednou z příčin, proč se náš svět tak velice liší od onoho, jaký býval před svatou Annou roku čtrnáctého. Proč naši společnost ohrožují drogy, kriminalita organizovaná i neorganizovaná, jakož i přiboudlé počítačové hry a jiná toho druhu nadělení.

Stejně jako zlepšení finanční situace, i požehnání volného času má svou dvojí tvář. Není zlé, že je ho dost; zlé je, že ani s ním si tak mnohý svobodný a rovnoprávný občan nedokáže nic rozumného počít. Volný čas a peníze v rukou duchem a tvůrčí fantazií nepříliš nadaného, byť i demokraticky rovnoprávného občana, se zákonitě mění v bezduché utrácení obojího. Dostáváme se tak ke zjištění sice kacířskému, jen tak odbýt se však nedajícímu: že navzdory osvícenským zásadám není rovnoprávnost totéž co rovnost. Dejme peníze do rukou jednoho a ony se mu rozmnoží nebo za ně něco užitečného vybuduje. Dejme jakkoli vysoký obnos do rukou druhého a on jej v nejkratší době promrhá, aniž by mu vzešel až na trochu té chlouby trvalejší užitek. Příklady loteriových milionářů, jsoucích na tom do roka a do dne po výhře hůř než před ní, jsou toho výmluvným dokladem. Poskytněme i volný čas jednomu a on jej tvořivě využije, ať k vlastnímu zdokonalení nebo k zvelebení svého prostředí. Poskytněme jej druhému a on jej bezmyšlenkovitě zkonsumuje; volný čas mu odletí a nezůstane po něm ani stopa něčeho užitečného a trvalého. Nebo ještě hůř, přebytek volného času mu vyústí v nudu a nuda v pocit nenaplnění, z nějž se začínají líhnout nebezpečné nápady. Nesázejme psí hlavu na současnou západní společnost, ona nikoho nenutí bezduše marnit peníze i volný čas, ona jen dává k obojímu možnost. Záleží na lidské kvalitě, vybere-li si kdo ze svých možností vzdělávání, četbu, cestování, sto a jednoho tvůrčího koníčka, učení se čínštině nebo hře na housle, či naopak drogy, herní automaty nebo jen tu přituplou zábavu na stisk knoflíku. Záleží na každém, krátce řečeno, vybere-li si hodnotnější činnost tvůrčí, nebo méněcennou činnost-nečinnost bezmyšlenkovitě konsumní.

Za dědečků, pravda, takovýto výběr nebyl, i nebylo ani ohrožení výběrem negativním. Dědeček za ušetřené krejcary přitesával šindele na střechu, a nemaje radio ani CD-player, si k té práci zpíval. To obojí byla činnost tvůrčí, třebaže skromná. Stav možná idylický, ale kdo by radil se k němu vrátit, musel by podniknout dvojí: neponechat lidem víc peněz, než stačí k holé obživě, a neponechat jim víc volného času, než co se vykouří viržinko a přiteše šindel. Jelikož by si to lidé nejspíš nedali líbit, je darmé o tom uvažovat. Přijměme skutečnost, jaká je: společnost západního, rozvinutého světa jako ještě nikdy v dějinách staví občana před volbu. Je to, zdůrazněme, společnost svobodná jako ještě nikdy, a člověk v ní rozhoduje sám o sobě také jako ještě v dějinách nikdy. Čímž ovšem není dáno – ejhle, jádro pudla –, že rozhoduje rozumně, neřku-li moudře. Za nerozumná rozhodnutí však musí nést následky, neboť taková je cena svobody. Otroka chrání pánův karabáč před následky vlastní hlouposti; svoboda skýtá možnost k dobrému či škodlivému, k užitečnému či zbytečnému, k tvůrčímu nebo konsumnímu, k trvalému či k pomíjivému. Ve svém posledním důsledku je to volba mezi rozvojem a zánikem. Ne snad sakumprásk celé společnosti (i když kdoví, dodávám po letech), nýbrž každé její části a každého příslušníka zvlášť. Čertovo kopyto je skryto v tom, že ne každý příslušník si vzhledem ke svým osobním kvalitám může opravdu zvolit. Ale o tom dál.

Pokračování zítra.



Diskuse


J. Fridrich
7:44
24.10.2016

J. Cimbalnik
6:52
24.10.2016

J. Kanioková
1:09
24.10.2016

J. Kanioková
1:16
24.10.2016

J. Vlček
13:09
24.10.2016

J. Kanioková
13:39
24.10.2016

M. Krátký
14:19
24.10.2016

počet příspěvků: 11, poslední 24.10.2016 11:01









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.