Tato otázka se tu s menší, tu s větší intensitou nepravidelně vynořuje už druhé desetiletí. V poslední době se vynořila v souvislosti s prezidentskou volbou. Mluvilo se o „kšeftu“ lidové strany: Lidová strana podpoří Václava Klause výměnou za to, že ODS dotáhne do konce církevní restituce. Předsednictvo podobný „kšeft“ odmítlo a aby prokázalo, že se nic takového neděje, přišlo s návrhem veřejné volby, jenž byl vůlí všech politických stran s výjimkou ODS nakonec prosazen. Jedině Cyril Svoboda tento „kšeft“ navrhoval a prosazoval, leč bezvýsledně. Dokazoval, že na takovém obchodě by nebylo nic nemravného.

I když jsem s jeho návrhem nesouhlasil, rovněž si myslím, že na takovém „kšeftu“ či „handlu“ by nic nemravného nebylo. Demokratická politika je zkrátka z valné části dohadováním o procedurách a kompromisech. Politické strany jsou tu od toho, aby hájily určité politické představy, a nevidím nic špatného, když se spolu dohadují systémem „něco za něco“. Popravdě řečeno si nedovedu ani dost dobře představit, že by se demokratická politika dala dělat nějak zásadně jinak. Ani otázka církevních restitucí, ani otázka, kdo bude dalších pět let prezidentem, nebyla otázka bytí a nebytí českého národa, a tudíž nevidím důvodu, proč by obojí nemohlo být předmětem politických dohod.

Osobně bych byl ale radši, kdyby KDU-ČSL tuto otázku už nechala být. Pokusím se zdůvodnit, proč.

Tato otázka má více rovin; zmíním dvě základní. Předně: z hlediska spravedlnosti a práva byla církev (tedy především církev římskokatolická) okradena a poškozena. Já katolík nejsem a osobně by mě tato otázka nemusela pálit. Nicméně i kdybych byl poctivý ateista, tak bych musel uznat, že se zde stala křivda a bezpráví – bez ohledu na to, jak nesympatická mi římskokatolická církev může být. Z tohoto hlediska jsou tedy církevní restituce něčím, co mělo alespoň zmírnit spáchanou křivdu. Pokud někdo nesouhlasí, měl by náležitě zdůvodnit, proč.

Druhou rovinou je ovšem rovina víry. Osobně si myslím, že církev by o svůj majetek usilovat neměla, a to ze dvou hlavních důvodů.

První důvod souvisí s atmosférou v naší zemi. Ta je silně protikřesťanská. Společnost na jakékoli nároky církve, ať už oprávněné nebo neoprávněné, hledí s despektem a nevolí. Sám jsem příslušníkem církve, která ze zásady státní peníze na svůj provoz vždycky odmítala a odmítá, nicméně přesto při evangelizaci stále čelím námitkám, že „církvi jde jen o majetek“. Pokud jde církvi jen o její provoz, pak ať se svého majetku domáhá. Pokud jí jde i o evangelizaci, pak by dávno udělala lépe, kdyby se ho nedomáhala.

Druhý důvod souvisí se samotnou podstatou evangelia. Před lety jsem se rozkmotřil s jednou křesťanskou církví, v níž došlo k rozkolu a představitelé vítězné strany se násilím vlomili do prostor, které držela opačná strana. Nedovedl jsem si představit, že by Ježíš Kristus poslal dva ze svých učedníků, aby někde přeštípli či odvrtali zámek. Podobně si nedovedu představit, že by Ježíš Kristus sháněl advokáta, aby církvi vymohl nějaké restituce. Nejde to dohromady s postojem, kterému nás učil: „Chce-li někdo tvůj plášť, dej mu i košili.“

Znovu zdůrazňuji: Církev byla okradena a poškozena. Na svůj majetek má dle mého názoru právo. Jsem však přesvědčen, že by se mohla svého práva vzdát.

Pak je tady další otázka, a sice otázka financování církví. Osobně mi byl vždy nejbližší postoj Abrahámův, který až úzkostlivě dbal o to, aby nikdo nemohl říci, že ho zbohatil někdo jiný, než Bůh. Můžeme vymýšlet všelijaká zdůvodnění, proč je pro stát dobré, aby financoval církve. Mnohá z nich budou znít věrohodně. Ostatně já jsem také upřímně přesvědčen, že pro stát by bylo lépe, kdyby podporoval církve než třeba olympiádu či občanské sdružení „Rozkoš bez rizika“. Ale opět jsme u otázky věrohodnosti církve. Jsem přesvědčen, že čím více bychom žili z víry, tím více lidí bychom pro Krista získali. Křesťanská společenství, která jsem léta vedl, si veškerý provoz i všechny platy duchovních vždycky hradila ze sbírek svých členů. Koncem osmdesátých let, kdy jsme zakoušeli největší příliv nových členů, jich devadesát procent pocházelo z nekřesťanských rodin. Byli to ti finančně nejobětavější. Někdy je prostě čas vystoupit z loďky a ve víře kráčet po hladině. Lidé to vycítí a je po nedostatku.

Nejrychlejší cesta na vrchol nevede vždy po spádnici. Otázka zní: Oč nám kráčí především? Jde nám o to, abychom byli věrohodní a získali národ pro Krista, nebo nám jde o finanční bezpečí? To, kdo církev platí, není jen otázka finanční, je to i otázka duchovní.

Otázka církevních restitucí teď tlačí možná více (některé) obce než církve samotné. Tuto otázku nelze do nekonečna odkládat, je třeba ji vyřešit. A nějak by ji museli vyřešit i sociální demokraté, kdyby byli u moci. Pro křesťany bude lépe, když se spolehnou na svou dnešní obětavost, než aby vyhlíželi zítřejší mrtvý inventář. Prospěje nám to především duchovně. A možná pak během několika málo let získáme i celý národ pro Toho, kdo je dárcem veškerého požehnání.

13. března 2008