Tuhle mě oslovil kolega, který už začíná uvažovat o tom, že půjde asi za patnáct let do důchodu. Že prý vůbec nerozumí tomu problému s důchodovými pilíři a se všemi věcmi kolem. Já také ne, povídám. Jedni něco zavádějí, druzí to pak ruší. Jedni založí komisi, druzí ji zruší a založí jinou. Aby se budoucí důchodce zbláznil.

Posléze jsem si vzpomněl na teorii paradoxu, která se zřejmě na ten náš minulý i současný systém důchodového zabezpečení hodí plně.

K nejzajímavějším teoriím o životě člověka a lidstva totiž patří tzv. teorie paradoxu. Kdybyste se dneska zeptali zdravého a optimisticky naladěného muže (platí to i pro ženy), kterému je dejme tomu 65 let, jestli by si to chtěl vyměnit s mužem, který je o třicet let mladší, asi by vám řekl, že ano. Kdyby měl ovšem k dispozici všechny informace, jeho odpověď by nemusela být tak jednoznačná.

Podle statistik začíná tomuto muži paradoxně a relativně nejdelší údobí jeho života. Může ho aktivně prožít třeba do 120 let. Vynechá logicky období dospívání, takže si života může více užít. Ale kdybychom zůstali u dnešních statistik, má šanci aktivně žít dejme tomu dalších třicet let. K podpoře jeho aktivit slouží i skutečnost, že tato země podle statistik má na to, aby mu oněch třicet let vyplácela důchod, který není sice největší, ale bude sem tam zvyšovaný. Vzhledem ke katastrofálnímu nedostatku pracovních sil v nejbližších letech je docela možné, že si tento muž bude moci i sem tam nějakou tu korunu ještě přivydělat.

Paradoxně hůře je na tom dnešní pětatřicátník. Pokud nezačne okamžitě šetřit na stáří, je velmi pravděpodobné, že za třicet let nebude mít tento stát ani korunu na jeho důchod. Stane se tak v případě, že se budou v příštích třiceti letech politické strany neustále hádat jako doposud a neprovedou skutečnou a opravdovou penzijní reformu, která by znamenala, že nemohou přijímat neustále deficitní rozpočty, jimiž zajišťují prebendy pro své stranické zájmy a pro kolegy ve státní správě a v přidružených institucích.

Někdo spočítal, že dnešním tempem zadlužování státního rozpočtu, budeme za třicet let zadluženi do výše asi patnácti státních rozpočtů, což je asi patnáct bilionů korun. Vzpomeňte si na tato slova vždy, když politické strany přicházejí v rámci volebních kampaní s tím, o kolik ihned zvýší důchody, porodné, platy ve státní správě a jiné.

Takže paradoxně má dnešní pětatřicátník také statisticky zajištěno, že bude žít dejme tomu do devadesáti let či déle, ale pokud nezačne ihned spořit, bude v tom svém relativně nejdelším aktivním období svého života živořit. Což není perspektiva nijak vábná. Dá se s tím něco dělat?

Upřímně řečeno, ani moc ne. Neboť jsme z budování demokracie využili jen ty nejlehčí její části – máme slušné zákony a ekonomika nám na jejich základě zajišťuje poměrně slušné příjmy. Leč s nimi mrháme, protože jsme v celkové politice a morálce zdaleka ještě nedosáhli potřebného stupně demokracie (viz naše deficitní státní rozpočty v době, kdy byl v této zemi slušný ekonomický růst).

Paradoxně tedy nečeká dnešní pětatřicátníky a pětatřicátnice nic dobrého. Kdyby se našla strana, která v roce 2014 a později prohlásí, že nebude rozhazovat, a že provede opravdovou penzijní reformu, nebude bohužel zvolena. Protože my chceme blahobyt dnes a nikoli zítra. Oni, kteří přijdou po nás, ať si trhnou nohou. Neříkáme to veřejně, ale paradoxně se na to připravujeme.

Co by tomu všemu řekl Karel Hašler, to nevím. Pamatujete?

Ten plzeňskej regiment,
himl, hergot, sakrament,
to jsou chlapci jako panny,
každý je jak malovaný.
Žádné bázně neznají,
vesele si zpívají:

Pětatřicátníci, chlapci jako květ,
na vás byla vždycky radost pohledět.
/: Když jste mašírovali, všechny panny plakaly.
Pětatřicátníci, navraťte se zpět. :/