Poláci prý říkají, že Češi mají tvrdá srdce, neradi se o cokoli dělí a nejsou ochotni přispívat na dobročinné účely. S tím však nelze souhlasit. Tak hned historická zkušenost nelichotivý náhled na českou povahu vyvrací. Když ve 30. letech 20. století Československo jako jedna z mála zemí přijímalo uprchlíky, kupříkladu z Německa, dávalo jim doklady a umožňovalo odcestovat do bezpečí, nikdo proti tomu u nás neprotestoval. V sousedním Polsku (a nejen tam) tehdy něco zcela nemožné. Nebo pováleční řečtí uprchlíci, kteří dodnes vzpomínají na velkorysé přijetí v naší zemi a možnosti, které se jim zde otevřely.

Ale jsou i takové maličkosti, které vypovídají o mnohém. V roce 1998 jsem byl spolu s několika kolegy pracovně v Ankaře. Bylo to v dubnu a nečekaně tam začalo sněžit. Všude se rázem vyrojily děti ve věku kolem 10 let a nabízely papírové kapesníky v balíčcích po 10 kusech. Šly na dračku, chodci na ulicích si je brali, a tak jsme si je také kupovali. Někdo od nás měl větší počet jednodolarových bankovek a dával za jedno balení dolar. Vznikl takový mumraj, že náš turecký průvodce musel zakročit a děcka odhánět. Rozdalo se tak asi 50 dolarů a všichni jsme se zbavili tureckých drobných.

Druhý den jsme se ve firmě, kde jsme pobývali, dozvěděli, že jsme tím dost překvapili. Nevědí o nikom z cizinců, kdo by byl tak štědrý jako Češi. Lidé z jiných evropských zemí by to prý neudělali. Koupit si na ulici balíček kapesníků nebo neprojít nevšímavě kolem žebráka se tam hodnotí jako pozitivní charakterová vlastnost. Češi v tom směru z pohledu místních „zabodovali“. Tak odkud se berou ta slova o jejich tvrdých srdcích a neochotě přispívat na dobročinné účely?

Je to nejspíše tím, že s dobročinností se v poslední době doslova a do písmene „roztrhl pytel“. Dobročinnost nebo charita bývaly dříve věcí výlučně soukromých osob a třeba i různých spolků, ale nikdy nedosáhla institucionalizace dobročinnosti dnešních obludných rozměrů. Lidé dávali na dobročinné účely ze svého sami, popřípadě se k tomu spojovali s jinými, rozdávali však peníze vlastní, popřípadě prostředky shromážděné od soukromých osob a ne cizí a už vůbec ne z veřejných zdrojů. Dnes se z charity stal docela velký byznys.

Lidé vidí, jak se věci mají, a proto už na smysluplnost svých darů na charitativní účely přestali věřit. Charita je v prvé řadě profesí pro ty, kteří ji dělají. Potřebné osoby, ke kterým by prostředky měly směřovat, jsou druhořadé. To není žádné velké tajemství. Vědí o tom nejen ti, kteří neskutečně přebujelou síť všemožných neziskovek kritizují, ale ani lidé takřka na tom nejnižším společenském stupni si o způsobu provádění charity nedělají žádné iluze. Uvedu příklad.

Trestní soudy mohou v případě určitých méně závažných přečinů jako samostatný trest uložit trest obecně prospěšných prací. Odsouzený k takovému trestu je pak povinen provést ve stanovém rozsahu práce spočívající v údržbě veřejných prostranství, úklidu a údržbě veřejných budov a komunikací nebo jiných činnostech. Zákon umožňuje uložit vykonávání obecně prospěšných prací ve prospěch obecně prospěšných nestátních institucí, které se zabývají zákonem vyjmenovanými druhy činností, mezi nimiž jsou uvedeny i činnosti humanitární, sociální a charitativní.

Nestátní instituce, kterých je obrovské množství, nejsou orientovány na výkon, a proto v nich je přezaměstnanost. Jsou především útočištěm spousty absolventů vysokých škol, kteří by se jinde nemohli uplatnit. Pracují tam nezřídka jako zaměstnanci lidé, kteří jsou v blízkých příbuzenských vztazích a do pracovního poměru jsou často noví zaměstnanci přijímáni na základě známostí.

Odsouzení, kteří při výkonu obecně prospěšných prací měli možnost do takových, v oblastech charity, sociální a humanitární péče působících nestátních institucí nahlédnout zevnitř, někdy vyprávějí o podivuhodném způsobu jejich fungování. Zaměstnanci si prý berou domů potraviny, vybírají si pro sebe věci z darů, nebo z peněz instituce pořizují věci pro svou potřebu. Proto bývají i neradi, když jim někdo takhle zvenčí na několik týdnů přijde pomáhat. Snaží se před ním různé praktiky zakrývat, ale lidé nejsou hloupí, aby si těchto manýr nevšimli a nevyprávěli o tom, co viděli. Jistě takové způsoby nebudou pravidlem, ale iluze si o tom rozhodně dělat nelze.

Co se to vlastně z celé dobročinnosti a charity stalo? Jak to fungovalo v meziválečném období? Spisovatelka Jarmila Glazarová ve svém autobiografickém románu Roky v kruhu popisuje praktikování charity na Ostravsku v městě Klimkovicích, kde ve 20. a 30. letech bydlela se svým manželem, který tam působil jako lékař. Pokud by někdo namítal, že jde o nějakou propagandu komunistické spisovatelky, tak se mýlí. To snad Glazarová dělala po roce 1948, ale před válkou Glazarová se svým manželem patřili v onom slezském městě k místní honoraci, doma zaměstnávali několik služek a společensky se stýkali s těmi, kdo v městě něco znamenali. Glazarovou, která mimochodem byla absolventkou německých škol, na ulici oslovovali „gnädige Frau“. Román Roky v kruhu je precisní a detailní popis společnosti, která ještě ve všech podstatných oblastech funguje a v době Velké hospodářské krize, nezaměstnanosti, existenčních tragédií a chudoby dokáže řešit problémy snad i lépe a rozhodně efektivněji než dnešní charitativní, sociální a humanitární neziskovky.

Lidé nemohli „bydlet“ na ulicích nebo pod mosty. Bylo to tehdy nezákonné. V Klimkovicích (stejně jako všude jinde v tehdejším Československu) žádní bezdomovci v dnešním smyslu nebyli. Domovské právo v sobě zahrnovalo právo na nerušený pobyt v obci a na chudinské zaopatření. O chudé pečovala především obec, která to měla uloženo zákonem a byla povinna zajistit jim bydlení a také zdravotní péči. Pokud nějaký takový chudák v péči obce onemocněl a potřeboval hospitalizaci, zařizoval lékař nebo někdo z obce na obecní náklady jeho odvoz do nemocnice v Ostravě. Samozřejmě šlo o ubytování velmi skromné, lidé ale hlady neumírali, ani venku neumrzali. Když v průběhu hospodářské krize ztráceli lidé zdroje obživy, nebyli schopni splácet hypotéky a přicházeli v exekucích o vlastní bydlení, nemohli se usazovat v okolních lesích nebo pod mosty. Pokud by tak učinili, porušili by zákon a stát by je donutil vrátit se do domovské obce, která by se o ně musela postarat včetně zajištění bydlení a léčby na obecní útraty. Toto ale nebyla charita, takto fungovaly obce a stát. Byly to jejich zákonné povinnosti.

Charitu dělali lidé jako Glazarová a její manžel. Denně poskytovali oběd několika školákům, kteří k nim docházeli, a také pravidelně podporovali mnoho dalších chudých v městě. Dělali to, co dělala spousta jiných dobře situovaných obyvatel městečka. To byla charita. Žádné zvláštní instituce, placených pracovníků charity či dokonce prostředků z veřejných zdrojů k ní tehdy třeba nebylo.

Je tristní, že neexistují patřičné zákony, které by neefektivní činnost mnoha neziskovek na poli charity učinily nadbytečnou. Dnešní tak přebujelá státní správa by měla dokázat pomocí peněz z veřejných zdrojů zajistit komplexně všechny potřeby v oblasti sociální a humanitární tak, aby věci řádně fungovaly (viz srovnání s meziválečným obdobím) a charita byla jen doplňkem z ryze soukromých zdrojů. Dnes je naopak charita molochem, který vysává veřejné zdroje, s nimiž však nakládá tak, že se původní smysl charity ztrácí. Provozovat charitu nesčetnými nestátními institucemi, a to dokonce zaměstnanci jako profesní činnost, je poněkud zvrácené.