Na cestu místopředsedy vlády Pavla Bělobrádka a ministra kultury Daniela Hermana na Sudetoněmecké dny v Augsburgu můžeme pohlížet i jinak než úzkým prizmatem česko-německých vztahů.

Ty už celá léta dělí jak společnost, tak politickou reprezentaci. Chceme být Německu sebevědomým partnerem, přitom co chvíli někdo z politiků propadá ukřivděnosti příznačné pro ty menší a chudší.

Existují ale jiné tři provázané důvody, proč zapomenout na více než 70 let staré bubáky. Prvním jsou úplně obyčejné sousedské vztahy. Mezi státy a národy je to podobné jako mezi obyvateli jednoho domu. Každá rodina má své zvyky a svá pravidla, přeje si však za sousedy ty, s nimiž může dát řeč, občas si vypomoci nebo prosadit něco vzájemně výhodného.

Zejména v současné geopolitické situaci vzrůstá význam dobrých sousedství a stabilních regionů. Co chvíli slýcháme o kulturním, náboženském či civilizačním ohrožení souvisejícím s migrací z jiných kontinentů.

Ať už jsme obezřetní, nebo máme podobné řeči za zbytečné sýčkování, jedno je jisté: musíme si umět uvědomit, co nás spojuje s lidmi, národy či státy kolem nás. Může jít o společnou minulost, kulturu, náboženství, ale i podobný životní styl a způsob uvažování.

Jestli je nám někdo vedle Slováků skutečně blízký, jsou to Rakušané a Němci, s nimiž se stýkáme a potýkáme celá staletí. Ta přirozeně nechala na Češích, Moravanech a Slezanech otisk německého živlu. A jakkoli jsme se v minulosti ne s každou skupinou sudetských Němců shodli, stále se jedná o naše někdejší krajany, respektive jejich syny a vnuky se vztahem k České republice.

Pokud mají v úctě ten kus země, odkud pocházejí jejich předci, je to velmi významný identitotvorný prvek. Vždyť není nic horšího než pocit vykořenění – a je jedno, zda etnického nebo třeba sociálního.

A konečně třetí důvod, proč by dva čelné lidovce měli následovat i zástupci dalších stran, spočívá v samotné podstatě politické profese. Od politiků chceme, aby trpělivě prošlapávali pěšiny, na které nám nezbývá čas a síla. Mají šířit věhlas České republiky a vytvářet takové vztahy a vazby, z nichž můžeme těžit bezpečnostně, ekonomicky či intelektuálně.

V módě je „politika vícero azimutů“. Jsou vrcholní ústavní činitelé, kteří v jejím jménu cestují daleko na východ a vemlouvají se režimům tu expanzivním, tu krutým nebo zkorumpovaným. A nechce se mi věřit, že by takový Miloš Zeman v postsovětských republikách připomínal 21. srpen 1968. Je to zkrátka minulost, ačkoli zástupy aktérů tehdejších událostí prořídly jen částečně.

Když cestujeme do Moskvy, Alma Aty či Pekingu, tak už nás Mnichov, potažmo Augsburg nezabije. Vláda jako špička exekutivy by měla být partnerem jiných vlád. Ovšem jednotliví politici by se měli soustředit také na navazování harmonických vztahů s regiony, městy a tamními vlivnými spolky, k jakým v bavorském kontextu patří Sudetoněmecké krajanské sdružení.

Vždyť je stále patrnější, že víc věcí a zájmů nás spojuje, než rozděluje.

Vysíláno na ČRo Plus, publikováno na www.rozhlas.cz/plus