10.12.2016 | Svátek má Julie






SPOLEČNOST: Český fatalismus a léčba Chestertonem

15.4.2014

Byl to Václav Havel, který se proslavil výrokem "Panuje dusno… veřejnost má blbou náladu (1997) a téhož roku na Nový rok dodal: "chovali jsme se (politicky) jako primusové, povyšovali a poučovali." O pár let později, dávno před hospodářskou stagnací, napadl mafiánský kapitalismus, který prorostl do politiky.

Od těch dob se v médiích s analýzami české deprese roztrhl pytel a bylo vyřčeno mnoho chytrých postřehů, srovnáme-li ale celkový obraz, jež vykreslují, s obecnou náladou na Slovensku nebo v Polsku, něco tu neštymuje.

Většina komentátorů má ovšem jasno – za všechno může dědictví totalitarismu a politika. Ta radikální rétorika "o spálené zemi" (Zeman), o grosstapu ministra vnitra Grose, to silácké, agresivní a vulgární vymezování se vůči oponentům (Rath, Paroubek), to neustálé zesměšňování a ponižování protivníků (Klaus), jako by byli nemocí (patologií) společnosti a měli snad emigrovat, když se jim doma něco nezdá. Korunu všemu teď nasadil prezident Zeman, který své kritiky nazývá otevřeně hlupáky a idioty a vyhlašuje, že Nečasova "pravicová" vláda byla tou nejhorší v celé (!) historii. Je-li politika takto agresivní, znamená to ovšem, že je také bezmocná.

Není divu, že tak úděsný verbální duel musí deprimovat a zároveň posilovat fatalistickou představu, že politika nic nezmění, že lze jen nadávat. Vzorem chování se pro občana stává agrese, získal představu, že jen razantní postoj může něčeho byť jen individuálně dosáhnout. A důvodů k nespokojenosti je stále víc – byrokracie neúnavně roste a vymýšlí nové poplatky, pět let už stoupají nezaměstnanost, daně i státní dluh a ekonomická stagnace stárnoucí společnosti vypadá na doživotí. Mladí se učí anglicky a odcházejí často za lepším.

A přitom je životní úroveň v Česku vyšší než v Polsku a na Slovensku, dokonce teď v krizi vyšší než v Řecku a Portugalsku a existují i jiné ekonomické ukazatele než HDP. Češi mají velmi dobrou bytovou situaci (m2 na osobu) i vysoký počet soukromých bytů, domů a chat, dotovanou železniční dopravu, poměrně slušné zdravotnictví, dvě auta na rodinu, levné vysoké školy atp.

Diagnóza komentátorů také vysvětluje paradox všeobecné nespokojenosti jako dědictví postsocialistické společnosti, která se ani za čtvrt století neosvobodila od závislosti na státu, stále jej podvědomě adoruje a uznává, stále od něj očekává záchranu. Proto je tak deprimovaná a naštvaná. Neslibovala snad politika západní prosperitu? Lidé ještě nepochopili, že "každá vláda je jen odporná nezbytnost" (Chesterton) a měli by ji pokud možno ignorovat a postavit se na vlastní nohy.

Jistě na tom všem něco je, ale měli bychom se ptát proč. Proč je společnost závislá na neblahé minulosti? Obávám se, že to novináři buď nevědí, anebo se stydí a raději z obavy politické nekorektnosti nic neřeknou. Vždyť skutečné příčiny každé deprese (i té kolektivní) jsou ryze duševní a o nich se v materialistické kultuře většinou nemluví.

Na prvním místě stojí nepochybně zánik národa a tím i tolik proklamované občanské pospolitosti. Lidé se nedruží. Každý žije v osamění svého já, první osoba kolektivního plurálu mizí a nic proti tomu nepomůže iniciativa pražského dopravního podniku, který vyčlenil prostřední vůz metra, kde si oficiálně mohou lidé popovídat, jakoby před tím oficiálně mlčeli. Na veřejnosti osloví člověka jen bezdomovec nebo podivín. Milenci se v davu bezostyšně miliskují, protože ti kolem nich jako by neexistovali.

V národní sounáležitosti jsou nedostatky výzvou a naléhavost kritiky pobídkou k činu a nápravě. "Římané nemilovali Řím, protože byl velký. Byl velký, protože ho milovali." "Pro skutečného patriota jsou špatné poměry ještě pádnějším důvodem milovat svou vlast" (Chesterton). "Patriotismus je z podstaty transcendentální a proto praktičtější než každá politika" (Chesterton) a ten, kdo se obrací k národu, není-li demagog a neschovává se za nacionalismus, mluví společným jazykem ke svým druhům a touží poměry zlepšit. Chybí-li však národ, chybí v politice i veřejný zájem, neboť je snadno nahrazen zájmem osobním. Vlastenectví je v ryzí podobě ctnost, chce mít potěšení, z toho, co nám bylo dáno, k čemu jsme povoláni a v dobrém i zlém sdílet osud rodné země. Vděčně přijímá dědictví a naplňuje je pro své potomky. Patria je slavná a vyžaduje někdy oběť.

A potom tu jsou ještě hlubší důvody dnešní skepse, důvody existenciální, ta věc čistě soukromá – smysl života, skutečnost, že člověk potřebuje v životě cíl. Znám mnoho spokojených lidí, kteří mají dosažitelné cíle – práci, rodinu, děti a všechny ty sběratele i koníčkáře všeho druhu, kteří nijak netouží po stále vyšší životní úrovni. Není však dáno všem.

Nepokojné je srdce lidské a touží často po vyšším smyslu života a vlastně po štěstí – a protože je nelze nalézt ve slávě, bohatství či manželství, tak ve společnosti, která transcendenci vyhnala z veřejného prostoru i z myšlení, mnozí zoufale bloudí. Novodobý pohan, tak jako ve starém Řecku, se může radovat jen z malých věcí, jakmile však pohlédne k nebesům, zamrazí ho neúprosný osud, a proto se utvrdí ve své nevíře a věnuje se s ještě větší úporností svému soukromému blahobytu. Nenávratně totiž ztratil ty dávné a přísné ctnosti stoiků a neumí v sobě obnovit středověký úžas, radost a vědomí zázraku z každodenní existence, které jsou výsadou milosrdných. Nic neví o velkém životním dobrodružství zápasu dobra a zla ve vlastní duši. Je obklopen pornografickou kulturou, která uctívá ošklivost, degraduje lidskou lásku na neosobní sex, a filozofuje nad tím, že je člověk navzdory svým lidským právům bezvýznamný jako zvíře (Kundera). Člověk, ta tragikomická bytost, je ale zároveň více i méně – jen on dokáže být světec nebo bestie.

Otrávené veřejné prostředí ničí lidskou radost, a protože demokratická politika vynáší do popředí podprůměr (ty, kteří se nejvíce sami prosazují), je mezi stavem společnosti a politiky vztah vzájemné degradace. Blbá nálada ani vztek však netrvají věčně. Živý společenský organismus si řešení nakonec najde, otázka je jen, jaké bude. I nevěřící by proto měli přestat ničit víru – je to jediná skutečná energie, kterou máme.

Týždeň, 14. dubna 2014

Převzato z Blog.aktualne.cz/Alexander-Tomsky se souhlasem autora



Diskuse


Š. Hašek
0:02
16.4.2014

M. Kosejk
?
16:22
15.4.2014

V. Vaclavik
11:42
15.4.2014

F. Svoboda
11:37
15.4.2014

J. Kanioková
14:28
15.4.2014

O. Zuckerová
10:57
15.4.2014

F. Svoboda
11:33
15.4.2014

J. Jurax
0:50
16.4.2014

T. Kočí
10:17
15.4.2014

Š. Hašek
0:05
16.4.2014

S. Ševeček
9:51
15.4.2014

Z. Švrček
8:57
15.4.2014

J. Kanioková
14:31
15.4.2014

počet příspěvků: 17, poslední 16.4.2014 12:50









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.