Po nadšení z 'revoluce' v roce 1989 dostihlo mnohé z nás rozčarování nad tím, že charakter české společnosti je devastován ještě daleko hůře než průmysl, města, řeky, krajina či cokoliv jiného. Všechny tyto oblasti se dají regenerovat a rekonstruovat daleko snáze než lidská srdce. Ten úpadek trvá již moc dlouho, míní mnozí. Obecný lid vytýká pohlavárům jejich korupčnost a trpí nenávistí či někdy i závistí k mocným, mocní ovšem naopak sklízí úspěchy v očích veřejnosti i navzdory tomu, že jsou morálně rozpadlí a zapletení do afér všech podob včetně těch korupčních nejhrubšího zrna. Při tom všem se člověk k člověku chová obhrouble až vulgárně, politiky počínaje a prostými občany konče. Lze procházet různými oblastmi života od nemocnic přes úřady až po řidiče na silnici: všude stejná arogance pohrdající druhými. Kde se tato zhůvěřilost bere?

Snad by se dalo uvažovat o zvláštnostech českého etnika daných jeho genetickou výbavou či kormoutlivými událostmi jeho minulosti. Avšak až příliš podobně jsou na tom postkomunistické země kolem nás a ještě daleko hůře státy odštěpené ze Sovětského svazu. Asi nejhlouběji se pak propadlo Rusko samotné, které promítlo uvedené schéma chování i do mezinárodních vztahů. Ukazuje se tak, že společným jmenovatelem je tíživý odkaz společné totalitní minulosti. Když se ovšem obrátíme k zemím s určitou diktátorskou tradicí po tom, co se jí zbavily, najdeme společnost trochu jinou. Za příklad nechť slouží Japonsko po válce či Španělsko po zavedení demokratických poměrů. Proměna lidských vztahů tam proběhla daleko rychleji než u nás.

Onen marasmus v postkomunistických zemích silně kontrastuje se vztahy mezi lidmi tam, kde lidé mohli vyrůstat a žít normálně bez normalizačně zrůdných úchylek. Vztahy lidí mezi sebou jsou tam diametrálně jiné a každý, kdo do těchto šťastnějších zemí přijede, zakusí ten rozdíl mimořádně silně

Tímto se dostávám k jádru svého sdělení. Úvahy o naší společnosti se totiž točí kolem diagnosy a potažmo terapie té choroby, která ji takto sužuje. Výklad lze najít již v díle zakladatele evropské tradice a kultury spojující jinak rozdílné zvyklosti, náboženství i národnosti: Aristotela. Aristoteles v 7-9 knize své Etiky Nikomachovy odmítl jinak odedávna přijímaný předpoklad o tom, že člověk je člověkem dobrým jen tehdy, když není egoistou čili když není zaměřen na sebe sama: tvrdí totiž poprvé v dějinách pravý opak. Pokud podle Aristotela není člověk přítelem sebe sama, není s to navázat přátelský vztah ke komukoliv jinému. Tento objev přátelství je možná tím nejvlastnějším základem evropského myšlení s tím, že i křesťanské doporučení 'miluj bližního svého (stejně) jako sebe samého!' na tento podnět přímo navazuje a dále ho rozvíjí.

Nabízí se již načrtnutý problém uzavřít konstatováním toho, že české a potažmo postkomunistické nepřátelství všech proti všem je prostě dáno tím, že lidé v těchto společnost nemají dost úcty k sobě samým. Díky tomu pak nemají žádnou úctu ani k lidem kolem sebe a klidně je zabíjejí v nemocnicích či na silnicích. Zdroj tohoto pohrdání sebou samým je ovšem nasnadě: příliš mnoho lidí má ve své minulosti temné skvrny v rozsahu leckdy celých desítek roků. Jde jistě o to, že byli nuceni dělat práci jinou než tu, kterou dělat uměli či chtěli, avšak ještě daleko horší je to, že se prostituovali s režimem nyní již mimo každou pochybnost zrůdným. Důsledkem toho, že pohrdají sami sebou, je pak to, že nemají než pohrdání též k ostatním. Rozbujení vulgarity ve vyjadřování je pak ještě poměrně mírným důsledkem.

Zbývá tak otázka po možné léčbě. Ta jistě není jednoduchá a bude vyžadovat asi ještě mnoho roků. Opět platí, že je třeba, aby lidé mohli svobodně podnikat či studovat a hlavně psát či říkat to, co jim leží na srdci. Avšak to se již do jisté míry stalo. Balvanem tížícím stále mnoho lidí je tudíž jejich temná minulost: minulost je třeba vynést na světlo a vyrovnat se s ní, každý jednotlivě a společnost vcelku. Rozhodně je třeba reflektovat vlastní chyby a připustit je sobě i ostatním. Pochopitelně lze kličkovat a před vlastní minulostí uhýbat s určitým krátkodobým prospěchem, ovšem dlouhodobě takový člověk škodí především sobě samému. Když naopak někdo sebere odvahu obrátit se ke své, třeba i hanebné minulosti tváří v tvář, bude odměněn bohatě: předně si začne vážit sebe sama a potažmo získá opravdové přátele.

autor je neurolog a filosof, učí etiku na 1. lékařské fakultě