10.12.2016 | Svátek má Julie






SPOLEČNOST: Česká paměť a odpuštění

5.7.2014

Král David, jeden z nejvýznamnějších politiků biblické doby, byl zločinec. Svedl vdanou ženu, a když otěhotněla, poslal jejího manžela Uriáše na smrt. Bývalo by mu to prošlo, ale usvědčil ho prorok Nátan, dalo by se říci předchůdce nezávislých médií, skrze kterého také Bůh Davidovi sdělil i návrh trestu. Podmínkou však bylo doznání a projevená lítost.

Zločinec David se kál a přijal i trest - a nebyl malý. Prvním bylo úplné zveřejnění spáchaného zločinu. A dítě, jehož zplození mělo být ochráněno zločinem, muselo zemřít. Život za život. Kruh se uzavřel. Zločince Davida, sjednotitele a spravedlivého vládce, bible po dva tisíce let ukazuje jako vzor obrácení a nápravy. Nejen, že mu bylo odpuštěno. Jeho druhý syn vyrostl, a my ho známe jako slavného krále Šalamouna.

Všechna hlavní světová náboženství už po tisíce let obsahují stejnou kauzální podmíněnost při hodnocení projevů lidské nedokonalé mravnosti, zasazenou jen do různých rituálů. Hřích či zločin – veřejné uznání viny – prosba o odpuštění – vyslovení odpuštění – smíření a nový začátek. Nic z tohoto zřetězení nesmí chybět. Neschopnost uznat vlastní vinu, stejně jako neschopnost odpustit, jsou příznakem vnitřní slabosti. Z minulosti se stává nehojící se vřed, který může i na dlouhá staletí otravovat tělo i mysl společenství vytvářením fikcí o věčných křivdách a neřešitelných vztazích. Od sedmého století doutná v islámu vrcholně nesmyslný konflikt mezi šíity a sunnity. Od jedenáctého nesoulad mezi pravoslavím a zbytkem křesťanství. S realitou se míjející mýtus o bitvě křesťanů proti muslimům na Kosově poli v roce 1389 ovlivnil moderní dějiny Srbska víc než cokoliv jiného. Stovky let trvaly i války mezi evropskými katolíky a protestanty. Od sedmnáctého století komunity katolíků a protestantů v Irsku žily ve víře ve vzájemnou nesrovnatelnost. Rusko, vyrostlé na imperiální agresi, dnes dokonce zákonem zakazuje zkoumání zločinů stalinského období.

V českém pojetí interpretace minulosti i prostá paměť už od národního obrození neexistují jako spojující a sjednocující koncept. Provždy jsou jenom bitevním polem momentálních potřeb politiky. Češi přežívají v tomto ohledu díky neustálému přepisování minulosti bez ohledu na fakta nakonec bez paměti, neschopni uznat vlastní viny, a stejně tak, a právě proto, neschopní odpouštět. Neuvědomují si proto ani křehkost bariér vlastního nevědění a předstírání, vystavěných už v devatenáctém století, jenom posílených hysterií dvou světových válek a iracionalitou totalitního komunismu. Takto nastavené bariéry pak nutně produkují pasivitu, mentalitu oběti, ale i nevzdělanost a neznalost stejně úporné, jako z nich vyplývající neúctu k zákonům a dodržování pravidel. V moderním světě informačních technologií a dostupnosti informací jsou však takto nepravdivé konstrukty o vlastní nevinnosti – nejčastěji nevinnosti údajné oběti jiných – dlouhodobě udržitelné pouze nedemokratickými prostředky.

Tři ilustrace

Pomník československým bojovníkům britské Royal Air Force na pražském Klárově je vědomě klasicistní, ne-moderní – a podle mého názoru - nádherný. Kritika ho, jak v Praze jinak, přesto téměř jednomyslně odsoudila jako umělecké zvěrstvo. „Umělecká“ kritika, bohužel, u nás není vzdělána natolik, aby věděla a při hodnocení vycházela z toho, že okřídlený lev je symbolem křesťanského evangelia svatého Marka. Evangelium samo začíná vyprávěním o kázání Jana Křtitele na poušti, která byla považována za "domov lvů". Křídla ukazují na cestu do nebeského království a drápy na ohybech křídel i nutnost o nebeské království bojovat. Lev je zároveň symbolem bdělosti a Markovo evangelium žádá: "Bděte tedy, neboť nevíte, kdy pán domu přijde... Bděte!" (Mk 13,35n). A aby podobenství s osudy československých bojovníků RAF bylo úplné, sám Marek zemřel jako mučedník - byl svými vlastními spoluobčany v Alexandrii na oprátce uvláčen k smrti. Jediné snad, co pomníku chybí, jsou znaky alespoň čtyř čistě československých perutí RAF, když už ne všech, ve kterých českoslovenští letci bojovali za svou vlast v době, kdy neexistovala, a oni sami byli z pohledu platného domácího práva velezrádci.

První oficiální pomník padlým letcům z let 1939-1945 v pražských Dejvicích, ač mnohem méně sdělný a lidský než ten na Klárově, se opozdil o padesát let. A právě v tom je problém. Komunistický režim ty z letců, kdo válku přežili, pronásledoval jako nejhorší spodinu. Donutil české národní společenství zapomenout na osamělou zodpovědnost československých lvů nebes i na evangelium podle Marka. Britové, na rozdíl od nás, nezapomněli nikdy. Když před čtyřmi lety ve Vojenské nemocnici odcházel ze života jeden z posledních veteránů 311. bombardovací perutě RAF Jan Wiener, přijel za ním z Londýna pan Martin Armstrong, ředitel nadace starající se o veterány RAF na celém světě. Když se ho ptali, proč se Královské letectvo pětašedesát let po válce ještě zajímá o nějakého veterána v Praze, odpověděl: „Ti muži bojovali na naší straně. A je jedno, jestli to bylo včera, nebo před sto lety.“ Před lidsky nádherným gestem Britů žijících u nás, kteří pomník věnovali s vděčností České republice jako dar, je možné se jenom sklonit v hluboké úctě. Ale možná přišla doba, kdy už toho jako společenství nevděku a nevzdělanosti nejsme ani schopni. Možná je zrada a zapomnění prostě výhodnější. A tak se budeme, namísto pokory, studu, hrdosti a vděku dívat na handrkování snobů, úředníků a památkářů…

Ilustrace druhá

Ani po sedmdesáti letech se v českém příběhu a společenství nehojí vřed masových zločinů spáchaných pod ochranou vlády a armády v době poválečného odsunu německého obyvatelstva z území Československa. Na Švédských šancích u Přerova bylo v noci 18. června 1945 jednotkou československé armády povražděno 265 osob. Někteří z popravených dokonce nebyli ani Němci, nejméně dva byli aktivními antifašisty. Armáda „demokratického“ československého státu zavraždila v tu noc i 120 žen a 71 dětí. Lidice, kde bylo nacisty za jedinou noc bestiálně zavražděno 173 mužů, se staly národním symbolem… Jaký je rozdíl mezi „jejich“ a „naší“ vraždou?

Mezi lidické vrahy patřil i jistý Max Rostock, šéf Sicherheitsdienstu v Kladně. Podle svědectví právě on v kladenské reálce odtrhával děti od matek a osobně v Lidicích zastřelil katolického faráře Štemberka, který se zaručoval za lidické muže. Byl v nepřítomnosti odsouzen k trestu smrti, ale když ho v roce 1950 Francie vydala do komunistického Československa, stačilo, aby se nabídl Státní bezpečnosti jako agent, a byl propuštěn z vězení a poslán do Německa jako svobodný muž. A co masový vrah Werner Tutter, zodpovědný za vyvraždění usedlostí na Ploštině? To je ona vesnice, kde nacističtí hrdlořezové na jeho rozkaz zaživa upalovali lidi v hořících domech. I Tutter byl kvůli „státnímu zájmu“ osvobozen a až do své smrti pracoval jako aktivní agent československé (sovětské) komunistické rozvědky v Německu. Sovětskou vojenskou rozvědkou vyškolení masoví vrazi tisíců německých civilistů, sloužící po desítky let sovětským, nikdy ne československým zájmům, jako byli Eduard Kosmel, Viliam Šalgovič nebo Karol Pazúr, byli v komunistickém Československu až do roku 1989 odměňováni řády a prebendami.

Ale pro většinový „rozum a přesvědčení“ je dodnes odsun, i se všemi nelidskostmi, banditismem a vraždami civilistů včetně žen a dětí, v pořádku. Přidejme snad už jenom to, že Česká republika je sedmdesát let po válce jediným státem v Evropě, který s Německem odmítá podepsat bilaterální smlouvu o péči o válečné hroby. Podepsaly ji i státy, jejichž utrpení pod nacistickým útlakem a masovým vražděním bylo mnohonásobně větší. Proč? Proč neumíme přijmout německé, už tolikrát vyslovené přiznání viny, omluvu a pokání, tak důrazně vyjadřované i německým prezidentem Joachimem Gauckem? Proč neumíme ani v tomto historicky výjimečném období evropského míru vyslovit odpuštění a podílet se tak na zrození „krále Šalamouna“ nového tisíciletí? Proč neumíme uznat vlastní vinu a požádat o odpuštění?

Ilustrace třetí

Komunistický režim byl ve všech ohledech zločinný. Zlikvidoval právní a majetkové jistoty občanů. Zničil občanství jako hodnotu, stejně jako zničil hodnotu lidské práce i vzdělání. Vraždil vlastní občany po stovkách a věznil je po statisících. Další statisíce kvůli němu odešly do exilu. Zničil rozsáhlá území se stovkami měst a vesnic. Krajinu, která se po tisíc let organicky vyvíjela, na desítky a spíše na stovky let poškodil.
Přesto i dnes existuje komunistická strana, jejíž představitelé (Semelová, Filip) oslavují masové vrahy a tvrdí, že komunistický režim byl zlatým věkem sociálních práv a rovnosti. Polistopadová politika, ale ani společnost sama, nedokázaly splnit ani tu nejzákladnější povinnost každé revoluce – podat novou aktualizovanou definici rozdílu mezi dobrem a zlem. Vášně vkládané po dvacet pět let do střetávání údajné levice s ještě údajnější pravicí v české politice jenom u většiny politiků opakovaly z minulosti odzkoušené modely úspěchu v totalitním režimu - společnou komunistickou podlézavost stranickému vůdci, nedostatek mravnosti a vlastního úsudku, vytváření regionálních oligarchických klik a vše pronikající korupci.

Většinové vnímání komunistické minulosti je proto dnes logicky na úrovni „vždyť se nic tak moc nedělo“, „kradlo se míň a byl pořádek“, anebo populární „lidi měli aspoň jistotu a nemuseli se bát o práci“. Překvapivý je i přesah totalitní, nepravdivé a antidemokratické představy, podle které „stát, to jsme my“, dovolující ukrývat i tu nejhorší korupci a manipulaci za obranu „zájmů státu“. A stejně jako česká společnost odmítá reflektovat svůj podíl na fungování komunistického režimu, odmítá vnímat i zločinnost agresívního režimu Sovětského svazu i jeho nereformovaného jenom zdánlivě post-sovětského Ruska. Nikdy si nepřizná, že Stalin měl podstatně blíže k Hitlerovi, než k demokraciím.

Česká volba

Jsou příběhy a moudrost starší než bible. Jedním z nejsilnějších příkladů marnosti vzpoury proti dějinám (tehdy bohům) je příběh mocného thébského krále Kreonta. V pýše po vyhrané bitvě chtěl z pomsty ponížit poražené. Zakázal proto pod trestem smrti pohřbít mrtvého Polyneika, aby divá zvěř rozsápala jeho tělo a jeho duše nemohla v míru odejít do podsvětí. Královskému rozkazu se dokázala postavit jedině Polyneikova sestra Antigona. Pohřbila bratra s veškerou úctou, kterou zvyky ukládaly. Král ji za to ve svojí neskonalé pýše nechal zaživa zazdít do rodinné hrobky. Rozhněval tím bohy. Jeho syn Haimon, který Antigonu miloval, ji chtěl osvobodit, ale našel ji už mrtvou, oběsila se na pohřební stuze. Haimón se ze žalu probodl otcovým mečem. Když se o jeho smrti dozvěděla jeho matka Eurydika, Kreontova manželka, vzala si život. Z Théb se stalo prokleté město. Po deseti letech rozvratu důvěry ve spravedlnost a mravnost státu byly snadno dobyty a pokořeny.

Česká volba je volbou mezi Davidem a Kreóntem. V období zatím sedmdesáti let zázračného míru ve většině Evropy dnes nic a nikdo bezprostředně neohrožuje naši vnitřní národní diskuzi o hodnotách a cílech společenství. Můžeme si svobodně určovat témata i dynamiku takové diskuze. Stojíme však o ni vůbec? Cesta k národní velikosti obsahu a hodnot už nikdy nemůže být snazší. Záleží jenom na nás. Jenom naše je i volba mezi pravdivostí Davidova pokání a mocenskou arogancí Kreontova státu, který nemá úctu k mrtvým a neví, jak se chovat k vlastním zločinům, hrdinům i zrádcům. Takové je ale jenom čekání na neodvratnou porážku.

Psáno k 599.výročí upálení Jana Husa. "Hledaj pravdy, slyš pravdu, uč sě pravdě, miluj pravdu, prav pravdu, drž pravdu, braň pravdy až do smrti: nebť pravda tě vysvobodí od hřiecha, od ďábla, od smrti dušě a konečně od smrti věčné...(Výklad viery 1412)

Autor, bývalý disident a novinář, učí na New York University v Praze

(převzato z Blog.aktualne.cz se souhlasem autora)



Zdravotnická záchranná služba hl. m. Prahy
Vedoucí ekonomického oddělení

Zdravotnická záchranná služba hl. m. Prahy
Hl. m. Praha, Středočeský kraj

Diskuse


I. Schlägel
12:07
7.7.2014

P. Kmoníček
10:07
7.7.2014

P. Brodský
11:53
6.7.2014

P. Brodský
11:25
6.7.2014

Z. Lapil
9:21
6.7.2014

J. Fleiszner
21:23
5.7.2014

O. Kadlec
1:09
6.7.2014

J. Vintr
2:34
6.7.2014

J. Babicka
6:10
6.7.2014

J. Vintr
8:59
6.7.2014

E. Sevrát
11:37
6.7.2014

P. Brodský
13:06
6.7.2014

E. Sevrát
16:09
6.7.2014

J. Vintr
14:02
6.7.2014

E. Sevrát
16:18
6.7.2014

E. Sevrát
18:31
6.7.2014

J. Vintr
21:48
6.7.2014

J. Babicka
16:41
5.7.2014

J. Řezníček
13:23
5.7.2014

J. Jurax
20:49
6.7.2014

L. Orlita
11:59
5.7.2014

P. Kersch
11:14
5.7.2014

P. Kersch
11:12
5.7.2014

J. Švub
10:47
5.7.2014

F. Žůrek
5:50
5.7.2014

P. Maleček
5:03
5.7.2014

J. Kraus
10:44
5.7.2014

J. Vintr
12:11
5.7.2014

R. Špaček
1:10
5.7.2014

J. Huml
5:56
5.7.2014

počet příspěvků: 32, poslední 7.7.2014 12:07









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.