Klání Schwarzenberg versus Zeman se Benešovými dekrety dostalo do polohy svědectví o mentální úrovni české společnosti (Petr Placák v Lidových novinách 24.1.)

Zařekl jsem se sice, že se k průběhu a výsledku prezidentské volby už nebudu dál vyjadřovat, byly však provedeny průzkumy veřejného mínění - ponechme stranou, jak spolehlivé – a poukázaly na jistou pozoruhodnou souvislost, pro niž jsem se rozhodl své rozhodnutí porušit. Dotázala se jistá agentura vybraného vzorku obyvatelstva zemí českých, jak nahlíží na poválečný odsun německého obyvatelstva, s ním spojené, řekněme, neregulérnosti, i na tzv. Benešovy dekrety tak vůbec a všeobecně. Poměr hlasů byl takovýto: přibližně 55 % pro odsun a dekrety, 45 % proti. Jiný dotaz zněl: vadí vám, vážený pane, vážená dámo, účast komunistů na politickém rozhodování, nebo ne? Opět týž výsledek: pětapadesáti procentům dotázaných komunistická spoluúčast nevadí, pětačtyřiceti vadí. Výsledek třetího průzkumu může být pro osobu s trochu delší pamětí zarážející, potvrzuje však tutéž linii. Otázka zněla: jsi toho mínění, demokratický občane, že se lidem této země žije lépe dnes, nebo se lépe žilo za komunistů? I odpověděl demokratický občan lehce nadpoloviční většinou: "Věru se lépe žilo za bolševika!" A jen podpoloviční menšina projevila názor, že při všech levotách a křivotách, Šloufech a Dalících, pojetí politiky jako honu za kšefty na hraně i daleko za hranou zákona, se přece jen dnes žije lépe, a především svobodněji. Je příznačné, že nadpoloviční části národa osobní svoboda a šíře možností nic neříká, ale to téma si nechme na jindy. Ne zcela shodné, ale dosti podobné rozdělení společnosti na dva nestejné tábory předvedly tance kolem církevních restitucí, starší, ale nezapomenuté rozbroje ve věci brdského radaru… znamená to něco?

Bystrému čtenáři zajisté neuniklo, jak způsobem až zarážejícím se rezultát všech tří průzkumů shoduje s výsledkem klání Schwarzenberg versus Zeman, i jak trpkou pravdu vyslovil pan Placák. Lze-li z toho něco odvodit pro další osudy zemí českých… sám bych řekl, že především toto: nezáleží na té či oné partaji, nejde ani příliš o toho či onoho politika, jakkoli šel v tom předvolebním mumraji jeden hlas, že volba prezidenta lidovým votem změnila dosavadní soutěž stranických programů v soutěž osobností. Kdepak. Slavným triumfem té či oné partaje, toho či onoho charismatického miláčka davů otřese první korupční skandál, za rok se nálady začnou obracet, do čtyř, do pěti let se obrátí úplně a někdejší charismatický miláček se stane vysmívaným oušlapkem, tak tomu bylo, jest a bude. Jak z uvedených průzkumů, tak z výsledku prezidentské volby lze vyvodit něco mnohem podstatnějšího: rozdělení české společnosti na vrstvy dejme tomu prosté až prostičké a vrstvy na přece jen onačejší úrovni rozumu a intelektu.

A povězme si hned, že jde o rozdělení trvalé, geneticky dané. Dochází-li přece ke změnám, tedy v tak pomalém rytmu, že je společnost během jedné generace ani nepotřehne, a kdoví jestli během pěti. Zajisté jsou dnešní Čechové něco trochu jiného než Čechové času Žižkova; změnu ale nepřivodila jedna historická událost, jeden vůdce národa či jeden padouch, nýbrž úspěchy i selhání, rozhodnutí rozumná i pošetilá v běhu mnoha staletí. Ze všeho nejvíc pak změny ve složení obyvatelstva, jež nelze s dobrým vědomím nazvat pozitivními, jakž si ještě ukážeme. Pročež netěšme se, že příští přímá volba hlavy státu – dojde-li k ní vůbec, což není nikterak zaručeno - sesadí plebejského pana Zemana z hradčanského trůnu a nahradí někým jiným. Dost možná nahradí, avšak figurkou jemu podobnou, neboť poměr 55 : 45 je v národě a tím i voličstvu českém na nepředvídatelně dlouhý čas konstantní; a bude-li se měnit, pak spíš v neprospěch středních a vyšších tříd, jelikož demografický vývoj je jaký je. Může být dokonce i hůř; může pokračovat odliv kvalit, k čemuž dnešní propojený svět skýtá hojnost příležitostí. Mohou a pravděpodobně i budou mladí, vzdělaní, odborně a jazykově vybavení lidé odcházet za lepšími podmínkami do Němec, na britské ostrovy, do Ameriky, všelikam jinam, což hospodského vařbuchtu nenapadne, a kdyby i napadlo, nemá, čím by se tam uplatnil.

Čítám tak občas, že se nic příliš zlého nemůže stát, jelikož máme demokracii a jsme zapojení v zapadních strukturách. Nechme druhý z obou jevů pro tentokrát stranou, a pohlédněme blíže k té demokracii. Nechtěl bych ji zpochybňovat; patrně opravdu je nejlepším vládním systémem ze všech špatných, jak pravil nevím už který myslitel. Prosazením ušlechtilých zásad rovnosti a všeobecnosti se stala vládou lidského průměru, což jí věru na hodnotě nepřidalo, avšak ani to ještě nemusí znamenat nic zvlášť zlého; přijde na to, jak kvalitní je průměr. Jsou v okruhu západní civilizace – o jiných se zdržuji soudu – společnosti, v nichž i průměr zahrnuje dostatek osob vzdělaných, širšího rozhledu a zájmů, samostatně uvažujících, zodpovědných a prozíravých, než aby se rozhodujícím prvkem stal snadno ovlivnitelný, dál než k materiálním potřebám dneška nehledící duševní proletář. Českou společnost mezi takové bohužel zahrnouti nelze. Příliš často v ní během posledních staletí docházelo k populačním odlivům; na rozdíl od vystěhovaleckých vln jiných zemí, z nichž odcházeli drobní sedláčci za půdou, řemeslníci a tovaryši za prací, byla česká emigrace od dob bělohorských po Husáka převážně inteligenční, odnášela vždy to nejcennější, co země měla. V posledním třičtvrtě století se pokles kvality ještě uspíšil: nacistická okupace zničila podnikavou a inteligentní komunitu židovskou, poválečné odsuny vypudily německé obyvatelstvo k velkému prospěchu hostitelských zemí a ke škodě českých, rabiátská koletivizace padesátých let pak rozvrátila selský stav, čímž bylo dílo zkázy dokonáno. Až na další, dodejme, jelikož postkomunismus dokázal také svoje, a ještě bezpochyby dokáže.

V novinách z volebního týdne najdeme mapky, na nichž červené plochy vyznačují úspěchy páně Zemanovy a tudíž převahu, povězme to ohleduplně, ne právě populační jakosti de luxe. Rozkládají se jednak v Sudetech, jednak v širých rozlohách českého, a ještě výrazněji moravského venkova. To je anomálie, k níž není ve světě srovnání. Že Sudety… dejme tomu, že se tam po vyhnání starousedlíků nenastěhoval zrovna výkvět člověčenstva. Ale proč venkov? Proč Morava? Býval přece venkov baštou konzervativismu; na dědičné půdě, na vlastní zodpovědnost pracující sedlák byl mnohem méně chytlavý na pokrokářská hesla, z toho katolická Morava méně než nábožensky vlažnější Čechy. Nu proč. Komunistické sekernictví, především pak likvidace tradičního selství, převrátila demografii zemí českých z nohou na hlavu. Kvalita odešla z rozkulačeného venkova do měst, v nichž se rozplynula. V městech došlo také k obratu, ale k opačnému: intelektuální vrstvy, v meziválečném čase rudé až za ušima, vlivem dostatečně známých okolností zkonzervativněly, pokrokové dělnictvo zlhostejnělo, čehož výsledkem jsou modré plošky na povolební mapce. Přičteme-li negativní působení sociálního státu, snímající z drobného občánka pocit zodpovědosti za vlastní život, odvěké velebení malého, prostého, chudého etc. člověka jakožto nádoby lidské ryzosti a pravého češství, ocitáme se tam, kde jsme.

Dá se s tím něco dělat? Obvyklými politickými prostředky asi sotva; jediné, co mě napadá, je obchodník v zemědělství pan Babiš, který by při všech výhradách, co jich proti němu mám, mohl svou poněkud rozplizlou partaj ANO přesměrovat k čemusi, čím bývala Československá strana agrární, a přispět tak k obnově selského sebevědomí. Vůbec by české politice neškodilo doplnění několika stavovskými stranami na úkor dosavadních, jež hodlajíce pojmout všechno a všechny, nepojímají nic. Ale to jen tak na okraj. Konstantu, k níž dospěl vývoj posledních nejméně dvou staletí, obávám se, nezmění ani jedny, ani dvacatery volby, dokonce ani výměna generací, jak se utěšují mnozí, jimž je také truchlivo kolem srdce při pohledu na stav myslí v zemích Koruny české. Nezbývá než vzít konstantu na vědomí a z ní vycházet v další úvaze: máme zde větší, po stránce duševních i morálních kvalit, řekněme, zaostávající díl populace, a kvalitnější menšinu. Abych pověděl také něco povzbudivého: není to menšina tak beznadějná, jak jsem se na základě různých pozorování domníval; pětačtyřicet procent, s tím už se dá něco počít. Je otázka, co.

Voleb by se myslivější menšina zúčastňovat měla, byť i s vědomím, že může zapůsobit leda jako korektiv. Následkům lidové lehkověrnosti zcela zabránit nemůže, může je však omezit na snesitelnější míru. Především by si však měla a mohla uvědomit sama sebe. Pokračovat v tom, co začalo prezidentskou volbou: vytvářet sítě osobních vztahů mimo rámec oficiální politiky, k čemuž jí moderní komunikační prostředky podávají nástroj, jejž pětapadesátní většina v té síle nemá; je rozdíl, sdělovat si podněty a poznatky v hospodě, nebo po internetu. Tradiční soupeření, zde levice, tam pravice, při němž nejde o mnoho víc, než jak správně, spravedlivě etc. rozdělit nikdy nedostačující daňový výnos, ponechme partajníkům; nám půjde především o hodnoty jako je slušnost, zodpovědnost, spolehlivost, předvídavost, smysl pro čest, vyvážený poměr mezi právem a povinností, další nechť si důmyslný čtenář doplní sám. Vyvarujme se jednoho typicky českého nešvaru: mlít v diskuzi svou a neposlouchat druhé, stát neústupně na svém, předložit svůj osobní náhled, a když s ním ostatní nechtějí bezvýhradně souhlasit, prásknout dveřmi a jít pryč. Ne, prosím: člověk přichází k svému názoru zkušeností; a kolik je zkušeností, tolik i názorů, jde-li ovšem o názor a ne o nějakou nakukanost. Nehledejme dokonalou jednotu, jíž mezi myslícími lidmi není a nemůže být, nýbrž společného jmenovatele, na němž se s ohledem na výše dotčené hodnoty lze shodnout. Dokážeme-li to… nu, nečekejme výsledky na počkání. V delším časovém rozmezí ale můžeme zapůsobit na pocity nižších lidových vrstev, znejistit je v představě výbornosti hospodského plebejství, oslabit vliv bobošického nacionalismu, vzít vítr z plachet tlučhubům, vytloukajícím z něj svůj prospěch.

No, sám vím, že jsem těmito odstavci nenačrtl nejzářivější perspektivu. A ještě hůř může být, než se století se stoletím sejde, nechce mi dát pokoj představa zemského ráje to na pohled, ale zpustošeného, duše zbaveného ráje. Zcela odvrátit takový scénář… chtěl bych se potěšit tou nadějí, ale přesdvědčit se nedovedu. Rezignovat, flintu do žita házet, však také ne, a řekl bych, že nejen já. Mnoho pošetilostí, mylných odhadů a slepých uliček, i zase pýchy a neslitovnosti se nahromadilo v této zemi během posledního nejméně století, a dějiny jí za to vystavily krutý účet. Snad je ale dosud v možnostech neplebejské menšiny z něj určitou sumu odepsat. Jak velkou… inu, být v menšině ještě neznamená krčit se ochable v koutku; takt vždy udává kapelník a ne hospoda.

Převzato z Nového Polygonu