aneb Udatný princ a hloupý Honza

Pročítám si postarší článek dnes už zesnulého psychologa Slavomila Hubálka, v němž se zabýval duševními kvalitami české populace, no, moc okolků s tím nenadělal. Nedivme se ničemu, třetinu národa tvoří pitomci! zkonstatoval už v titulku. Trochu hrubé označení pro můj vkus, sám bych mluvil, dejme tomu, o lidech dary ducha méně nadaných. Také ne hned o třetině; o dobrých dvaceti procentech však určitě, jak pravidelně naznačují výsledky kterýchkoli voleb. Nicméně, česká specialita to není, jak by se mohlo zdát z výše zmíněného článku; jsem člověk exulantský, v prostředí jiného národa žijící, i mohu potvrdit, že německá společnost neobsahuje pit… ech, prosťáčků ducha o nic méně. Internetové debaty – v jejich anonymitě se duch národa odhalí nejzřetelněji - se hloupostmi a povrchnostmi jen tak hemží, obzvlášť v těchto dnech, kdy události na Ukrajině a v pásmu Gazy skýtají určitým typům příležitost ventilovat svou nevraživost vůči Izraeli, Americe i Západu povšechně. Inu, chybí současné západoněmecké generaci (německý Východ má zase svoje mouchy) zkušenost čtyřiceti let socialismu ve skutek uvedeného, sovětských tanků v ulicích, zadrátovaných hranic a podobných žertů dějin, i je náchylná věřit pitomostem. Ale proč navzdory vší zkušenosti želí ztraceného Husákova ráje tak mnozí Češi? Ne že bych byl celý nadšený výsledky sametové revoluce, ale kus svobody přece jen přinesla. Proč si jí necení?

Nebožtík pan Hubálek zdůvodnil ten jev takto: existuje prostě určitá kategorie lidí, kteří svobodu k životu moc nepotřebují; i stýská se jim po starém režimu s jeho jistotami. Souhlasím naprosto, jen bych ještě doplnil. Ony byly ty jistoty všelijaké, jak jsme my starší bohdá nezapomněli. K jistotě bídně placené, ale zajištěné flákárny přidejme i jistotu běhání a shánění, permanentního nedostatku i tak směšných produktů jako toaletní papír; nade vše pak jistotu rozpadu, rozkladu morálního i materiálního, pozvolného chátrání, kam oko pohlédlo. Když jsem deset let po odchodu do exilu znovu vstoupil na půdu země předkův svých, nestačil jsem zírat, o jaký kus za tu relativně krátkou dobu pokročila destrukce měst, krajiny, kulturních památek i všeho ostatního. Sametová revoluce, ať byla jaká byla, přišla právě včas; ještě jednou tolik let, říkal jsem si, a našel bych města jako po kobercovém náletu (vedle v NDR tak města už do značné míry vypadala), venkov ještě uplouhanější, jézedácký úhor bez duše a bez půvabu, a černé pahýly odumřelého lesa na místě zelenající se přírody. Ale duševní prosťáček žije od snídaně k večeři, co mu záleží na zítřku. Stejně omezené jsou jeho zájmy, pivo, fotbal, televize. Nicméně ani v tom se český prosťáček zvlášť neliší od svých zahraničních souputníků na poušti ducha, hledejme dál, v čem je zakopán pes.

S. Hubálek cituje historika Dušana Třeštíka, dle nějž jsou Češi národ přišedší z venkova do měst v čase průmyslové revoluce a uchovavší si tak povahové rysy maloměštáka… nu, odvážím se slovutnému historiku odporovat: ani v tom ohledu nečiní Čechové výjimku. V době průmyslové revoluce bylo masové stěhování z venkova do měst obecným jevem, jinak nemohla například Anglie zaujmout své místo průmyslové velmoci a Německo nedlouho po ní. Co se pak maloměšťáctví týče, rád bych věděl, co to slovo přesně znamená. Bydlím ve městě, pročež jsem měšťák, nebo snad ne? Kdyby mě osud býval zanesl na maloměsto, byl bych maloměšťák. Žádný z toho stavu vyplývající negativní povahový rys jsem nezjistil u sebe ani u jiných; pakli kdo o nějakém ví, nechť mě o něm zpraví. Bezobsažných nálepek k připleskávání má náš čas i bez toho dost. Ne, v tom to není, hledejme dál.

Navíc jsme národnostní a rasová směska, dovozuje Hubálkův článek. Voříšci Evropy. Také v tom si dovolím odporovat: s výjimkou rasově – téměř – nesmísených Islanďanů není v Evropě národa, aby si nezasloužil titul voříšků. My Čechové představujeme v tom ohledu ještě lepší průměr; naše voříškovitá směska je z víc než devadesáti procent jednonárodní, povýtce německá, jak může každý zjistit nahlédnutím do telefonního seznamu. To na rozdíl od našich slovanských bratří Rusů, v jejichž genetice zanechali stopy Chazaři, Polovci, Mongolové, Pečeněhové, severští Varjagové, finské kmeny, turkické kmeny a kdovíkdo ještě. Mimoto nechápu, proč by namíchanost měla být na újmu národnímu charakteru, není-li přespříliš exotická. Ne, ani v tom to není.

Sám jsem míval sklon spatřovat příčinu kvalitativního poklesu české populace v opakoveném vystěhovalectví, odnášejícím ze země vždy vrstvy nejpodnikavější, nejpracovitější, nejnadanější. V určitém ohledu jistě. Jsou však v Evropě mnohem stěhovavější etnika: Irů odešly v běhu devatenáctého století za oceán bezmála dvě třetiny, Švédsko opustil týmž časem jeden milion obyvatel ze čtyř. Přesto se oběma zmíněným zemím dá kvalita jejich populace jen závidět. Ani v tom to není.

Ale v čem tedy, u všech ďasů? Možná v dědictví komunismu, jak již zmíněno? Ale i toho si užily mnohé národy východní Evropy, některé i déle trvajícího a v mnohem krutější formě, takoví Estonci by mohli vyprávět. Rozdíl je leda v tom, že ostatním národům byl sovětský chomout vnucen nátlakem i násilím, kdežto Češi do něj v posledních polosvobodných volbách r. 1946 strčili krk dobrovolně. Bylo by úlevné přiřknout vinu tupomyslnější vrstvě společnosti, ale to by byl podvod na sobě samém. Čtyřicet komunistických let – o postkomunistických nemluvě - připravily své zemi kromě marxisticky poblouzněného dělnictva (nikterak celého) i šiky levicových intelektuálů, malých rolníků, jimž komunisté slíbili statkářskou půdu, malých živnostníků, skočivších zase za jiné špeky… proč byli tak pošetilí? A když se jistého únorového dne dostavily předvídatelné následky, proč se s výjimkou hrstky studentů nikdo nepostavil na odpor, ani armáda, ani ti z politiků zvoucí se pravicovými, ze všech nejméně pak prezident Beneš, který jako by neznal nic pilnějšího, než udělat ze své země Stalinův poslušný ocásek? Proč, k čertu, proč? V čem tkví prokletí tohoto národa, jemuž se v běhu posledních nejméně čtyř generací nestalo, aby vlastenecky nejásal nad něčím, co pak dopadlo mizerně nebo ještě hůř? Kde hledat příčinu?

Kde… jak již řečeno, vrstva duševních prosťáčků, jimž postačí ku štěstí pivo, televize a fotbal, je ve všech národech Evropy zastoupená zhruba týmž podílem. Český prosťáček je však jedinečný v tom, že si na svém hlupství zakládá; a místo aby byl odkázán do patřičných mezí, vůdčí duchové národa ho v tom podporují. Je největší překážkou českých zemí na cestě k západní normalitě zakořeněný, zálibně pěstovaný kult lidovosti. Už od dob obrozenských je u nás prostota a lidovost nejvyšší kvalitou, původ z chudé chaloupky kvalifikací k jakékoli státní funkci; už od století osmnáctého jako by byl hoden titulu Čech jen podruh a čeledín, tovaryš a služtička, člověk vyšší společenské úrovně a civilizovanějších mravů je pokládán za cizí, podezřelé těleso, jemuž není co věřit. Proto se Čechové nedávných desítiletí nad jiné ochotně stylizovali do role proletáře, proto je tak rádo dopřáváno sluchu rovnostářským heslům, proto česká demokracie nebývá víc než tenká košile, pod níž se klepe závistí i pokorou ušlápnutý poddaný, proto až podnes otravuje český vzduch sprostota zaměňovaná za vtip, jazyk pokleslý na úroveň chlévů a putyk. Pomalu by toho mohlo být dost. Pomalu bychom mohli vystřízlivět z bajek o bodrém chalupníkovi, který skleničku v jedné ruce, cigaretu v druhé je s námi, jelikož je to muž z lidu. To se ví, politici všech zemí si své hlupáčky předcházejí, protože jen oni, vlastního názoru prostí, se nechají utáhnout na slabomyslné sliby, hesla, plakáty. Aby však zdůrazňováním svého plebejství mohl někdo vystoupit do hodnosti hlavy státu, k tomu se srovnání nenajde, to se může přihodit jen v Čechách.

Kult malosti, horlivě pěstovaný generacemi literátů a myslitelů, podpořil vždy přítomnou poddanskou mentalitu. Jejím projevem je pasivita: proč by se poddaný o cokoliv staral, když se přece postará panstvo? Nepostará-li se dle jeho představ, ukazuje si palcem přes rameno: to oni. To oni to zvrzali. Ti tam na zámku. Ti v partajích a v parlamentu. Poddanství je pohodlné, zbavuje odpovědnosti za sebe sama. Stejně netečně se poddanská duše staví k zodpovědnosti za širší celek, za stát a společnost. Jen během posledních sedmdesáti let měli Češi podvakrát příležitost postavit se na odpor nepřátelskému vpádu a jednou neméně záhubnému nepříteli vnitřnímu; pokaždé svěsili uši, kapitulovali bez boje, však on to někdo vyřídí za nás, však on nás někdo osvobodí. Ne že by se nevyskytli lidé stateční v národě českém; ale poddanská duše statečnost nemiluje, příliš ji upomíná na její ochablé zalezlictví. O to lépe se ujal mýthos trpitelství. Trpěli jsme, a tudíž jaksi bojovali. Smysl to nedává, ale za výmluvu postačí. Třista let jsme trpěli od habsburským jařmem, šest let pod jařmem nacistickým, čtyřicet let pod komunistickým… náramně pohodlná věc, takové jařmo, ostatně se dá i všelijak vhodně vyploštářovat. S nelibostí se setká smělec, jenž by pohodlí narušil osamělým skutkem: dodnes se česká veřejnost nedohodla, zda byli bratři Mašínové hrdinové nebo vrazi. Většinové mínění má zato, že spíš vrazi. Jen nám dejte pokoj s nějakým hrdinstvím!

Zato jsou Češi lišky, jak praví ta píseň o ocelových ptácích, jestli si ještě někdo vzpomene. Každého převezou, na každého vyzrají, třebaže se nakonec obvykle ukáže, že převezli hlavně sami sebe. Je trpitelská připo… ech, ohebnost stálým a už neměnným rysem českého charakteru? Stejně jako zakochanost ve vlastní výjimečené chytrosti, jíž se, pane, hned tak někdo nedostane na kobylku? Nu, není. Charakter národa se měnil, mění a měnit bude, doufejme jen, že ne k horšímu. Mimoděkým svědectví toho může být nejzákladnější vhled do jeho duše: pohádky. Hrdinou staršího typu bývá rytíř, princ, osamělý hrdina, jenžto svým mečem zbaví království zlého draka, osvobodí princeznu a pojme ji za ženu. Pak se cosi změnilo a pohádkovým hrdinou už není udatný princ, nýbrž hloupý Honza. O nic se nezajímá, k ničemu není, ale sleze s pece a vydá se do světa; a kudy jde, každého převeze, na každého vyzraje, až svou vychytralou hloupostí (nebo obráceně) dosáhne toho, co trouba princ musel vysekat mečem.

Abychom nebyli nespravedliví k dědečkům obrozencům: když se rozhodli probudit svůj národ ze staleté dřímoty, neměli příliš na vybranou. Jakés takés češství se uchovalo ve spodních vrstvách lidu, mezi chalupníčky a řemeslníčky, ještě tak tu a tam některý vlastenecký kněz. Ale tím to také mohlo skončit. Desítiletí však plynula, dostavil se bouřlivý vývoj na poli hospodářském, vědním, literárním, národ bohatl, vzdělával se a emancipoval, z češtiny, jazyka sedláčků a tovaryšů, se stala mluva v ničem nezaostávající za jazyky vyspělých zemí světa… jen legenda o hloupém Honzovi, o prostém, obyčejném, chudém atp. lidu jakožto studnici národní ryzosti, vtipu, chytrosti a jadrnosti, trvá jak juchtové boty do dnů současných a dělá z Čechů ne voříšky, ale podivíny Evropy, s nimiž nikdo neví, na čem vlastně je.

Přestaňme s tím. Nesestává český národ ze spodních desíti milionů, jak tomu chtěl plebejstvím se honosící pan prezident, jsou zde i vrstvy vyšší, vzdělané, lidé všelijak nadaní, moudří a prozíraví. Mohli a měli by být i něčím víc než autory občasných proklamací, jimž politická kasta beztak nenaslouchá: přirozenými vůdci národa, jenž nemá ničeho víc zapotřebí než ruky moudře prozíravé, která by jej vyvedla z labyrintu stoletím nastřádané pýchy a neopodstaněného sebevědomí, i rubem téhož, skleslosti a rezignace. Co pak s oněmi, jak je nazval psycholog Hubálek… asi nic. Nechat je jejich hospodám, tam patří a k jinému je v jejich vlastním zájmu nepouštět. Zato by mohla vláda zrušit zdanění piva a občas rozdat pár set volňásků na fotbal, čímž by bylo ve společnosti dosaženo rovnováhy … ale nesluší se tropit si šprťouchlata z lidiček hodných spíš politování, hned toto nechám.

Hannover, 7. srpna 2014