Předně si musíme položit otázku, zda existují rizika napadení balistickou střelou. Strategický koncept NATO k tomu říká: "Šíření jaderných, biologických a chemických zbraní a jejich nosičů je předmětem vážného znepokojení. … Aliance zjistila, že šíření může existovat navzdory úsilí o jeho prevenci a může vytvářet přímou vojenskou hrozbu obyvatelům aliance, jejímu území a silám." Rizika existují a jsou dokonce větší, než byly v době studené války. Tehdy byly veškeré technologie potřebné k odpálení balistické střely zcela pod kontrolou. Nyní však jsou mnohem dostupnější. Kdejaký počítač na psacím stole má dnes kapacitu a rychlost převyšující schopnosti tehdejších nejtajnějších vojenských počítačů. Senzory a externí zařízení umí připojit na normalizované rozhraní počítače dospívající dítě. Navádění pomocí GPS požívají turisté na výletech. Raketové nosiče se vyrábějí sériově. Tajné služby zaznamenávají ročně stovky pokusů o nákup komponent pro tyto technologie. Nezodpovědné státy pravděpodobně prodávají takové nosiče nezodpovědným teroristickým skupinám. Zákazy šíření zneužitelných technologií jsou málo účinné. Je jen otázkou času a to krátkého, kdy útok balistickou střelou z druhé polokoule bude na pořadu dne.

S těmito riziky se můžeme vyrovnat dvěma způsoby: Buď se smíříme s s pojetím života jako ruské rulety, takže až taková raketa přiletí, budeme mít několik minut, abychom se navzájem rozloučili, než se rozloučíme se životem. Pak zrušme spotřební daň na alkohol, v opojení se nám budou rizika lépe snášet. Nebo se pokusíme rizika zmenšit. Vyvinout systém obrany je záležitostí desetiletí, takže musíme začít s předstihem.

Protiraketová obrana je dnes do značné míry kombinací známých technologií. Spíš, než nějaký vědecký výzkum, vyžaduje vyvinout počítačový software pro synchronizaci všech zařízení. Evropská unie zaostává v těchto technologiích nejen za Spojenými státy, ale i za Ruskem a Čínou. Nemáme systém satelitů monitorujících v infračerveném spektru povrch celé zeměkoule. Projekt Galileo je určen pro jiné účely, takže při velkém optimismu, kdyby se nyní Evropská unie rozhodla, můžeme očekávat první případné výsledky až za dvě desetiletí. Nemáme na všech kontinentech potřebné třídimenzionální radary, které by byly schopny monitorovat balistickou dráhu. Nevyrábíme sériově raketové nosiče. Nemáme zkušenosti s přesným naváděním obranné střely. Nemáme znalosti v nanotechnologiích. Je zřejmé, že z vlastních prostředků nejen Česká republika, ale ani Unie nebude schopna reagovat na toto riziko. Ekvivalentní finanční prostředky vydává EU na zemědělské dotace, kterých se zejména Francie odmítá vzdát. Naděje na pokrok je mizivá.

Jedinou reálnou alternativou je spolupráce s USA. Někteří evropští spojenci se chovají v NATO tak antiamericky a izolacionisticky, že v rámci extrémně rozšířené Aliance dochází k rozvolnění bezpečnostních garancí. Kromě toho technologická propast mezi Evropou a Amerikou je tak velká, že je obtížné provádět společné vojenské operace. Za těchto podmínek nenabízejí Spojené státy protibalistickou ochranu automaticky všem členům NATO, mohou ji za sjednaných podmínek za nějakou protihodnotu nabídnout jen tomu, kdo o ni stojí. Spolupracují v této oblasti s Ruskem dokonce intenzivněji, než s EU.

Některé členské země EU však již pochopily situaci a mimo rámec Unie spolupracují na protiraketové obraně s USA bilaterálně a to již léta.

Česká republika má historickou příležitost: za to, že poskytne nevelký pozemek v již stávajícím vojenském prostoru, může získat bilaterální dohodu o ochraně svého území. Co tím získá, co riskuje?

Odpůrci protiraketové obrany poukazují na to, že její účinnost není stoprocentní. To je pravda, ale u začínajícícího projektu to není vážná závada. Je-li například účinnost osmdesátiprocentní, byl by to pro ČR fantastický příspěvek k bezpečnosti. Z vlastních sil bychom takové bezpečnosti nikdy nedosáhli. Víme také, že nové technologie často na počátku nefungují dokonale, ale po prvních několika letech dosahují až neuvěřitelné účinnosti. Takový vývoj lze očekávat.

Protože část vojenského prostoru využitá pro radary a případně obranné rakety, nás nic nestojí, je získané zvýšení bezpečnosti dost výhodné. Odpůrci tvrdí, že by se tím zvýšilo riziko teroristického útoku na tuto radarovou základnu. Neumí však vysvětlit proč: podobných radarových a protiraketových zařízení je již na zeměkouli několik desítek a v dohledné době jich mohou být stovky. Existuje-li tedy takové navýšení rizika, pak je nutné jej dělit počtem podobných zařízení. Přínos pro naší bezpečnost je tedy o několik řádů větší, než případný vzrůst rizika. Uvažme také, co by útok na radarovou základnu mohl způsobit: raketové motory jsou poháněny hořlavinou. Kdyby se tedy teroristům povedlo dostat se do vojenského prostoru, mohli by nanejvýš dosáhnout exploze paliva, což by byl výbuch srovnatelný a explozí větší benzínové pumpy. Vzhledem k tomu, že teroristické útoky jsou směřovány záměrně zejména proti civilnímu obyvatelstvu, je útok na tankovací stanici mnohem pravděpodobnější. Má-li tedy někdo obavu z takového útoku, musí napřed dosáhnout zrušení všech benzinových čerpadel v republice, která představují mnohem větší riziko, nemají totiž žádnou bezpečnostní službu, zatímco radarová stanice by byla pečlivě střežena. Pokud by u nás byl jenom radar, nehrozil by ani výbuch.

Umístění radarů u nás by mělo navíc jednu nespornou výhodu: bylo by napojené na řízení letového provozu a bylo by zajištěno, že protiraketová střela v žádném případě nezasáhne běžné civilní letadlo ve vzduchu. Budou-li radary v Polsku, tuto výhodu mít nebudeme a právě tím naše rizika o něco vzrostou.

Návrhy, že budeme spoléhat na alianční pomoc, jsou komické. Balistická raketa s chemickou nebo biologickou hlavicí může zasáhnout naše území osm minut po odpálení. Během této doby náš velvyslanec v NATO nedokáže ani obtelefonovat spojence, nehledě k tomu, že nemáme žádný radar, který by útok zjistil. V tom je atraktivita balistických střel pro útočníky: cílová země nemá tušení, že se útok na opačné straně zeměkoule připravuje a i kdyby měla dokonale modernizované tanky, letku pronajatých stíhaček, nové obrněné transportéry, skvělé protichemické jednotky a mnoho vojáků v mírových misích, nic to nepomůže. Přitom cena balistické rakety je nepatrným zlomkem částky, kterou cílová země dává na svou obranu. S jistou dávkou ironie by se dalo říci, že ideálním terčem pro chemickou hlavici by byla právě naše protichemická jednotka: ničivý efekt zejména z hlediska civilního obyvatelstva by byl mnohonásobně větší.

Navrhuje-li někdo, abychom odmítli tuto historickou příležitost vyřešit naše největší bezpečnostní riziko, stejně jako jsme odmítli kdysi Mashallův plán, musí zároveň říci odkud vezme stovky miliard na nějaké alternativní prostředky pro obdobné snížení rizika. Ruskou ruletu nelze považovat za rovnocennou alternativu, nehrají ji tentokrát ani Rusové.

(Zkrácená verze tohoto článku byla publikována 18.8.2006 v Právu)

Otázka: Bude sloužit základna k obraně Evropy nebo USA?
Radar bude součástí celosvětové monitorovací sítě a informacemi o dráze letu bude přispívat k upřesnění dráhy letu každé rakety dalekého a do značné míry i středního doletu typu země-země kdykoli poletí nad naší polokoulí. Proti raketám krátkého doletu se používá jiný typ obrany, ty nám ale příliš nehrozí, musely by být odpáleny odněkud z evropského kontinentu a tady by se ilegální příprava k odpálení neutajila, od spojenců útok nečekáme.
Pro lepší funkčnost systému by bylo výhodné mít obranné rakety umístěny o několik set kilometrů jinde, než radar, ale finančně to je náročnější, protože musí být postaveny dvě samostatné základny.
Každý radar a každá obranná raketa recipročně přispívá do bezpečnosti všech, kdo jsou do systému zapojeni.

Schematické znázornění součinnosti radarů a obranných raket najdete na Jak má fungovat NMD.

Otázka: Nebudou naše území ohrožovat zbytky zničené útočné rakety?
Útočná raketa bude ničena ve vyšších vrstvách atmosféry, takže většina shoří při pádu do atmosféry. Pokud by se mělo jednat o raketu útočící na Evropu, musela by být zničena o tisíc kilometrů předem, tedy nejspíš někde nad mořem.
Naše území by mohly ohrozit zbytky sestřelené rakety letící z Atlantiku na Moskvu, ale nejbližších padesát let teroristé určitě neubudou mít raketovou loď v Atlantiku a nebezpečné státy se tam s vojenskou lodí ani s ponorkou neodváží. Kromě toho v takovém případě raketu sestřelí nad naším územím ruský obranný systém, ne americký.

11.8.2006