24.4.2024 | Svátek má Jiří


SPOLEČNOST: Ceny udílení

9.2.2007

Došla mi pozvánka. V Pantheonu Národního musea se dne 6. února udílela letošní Cena Ferdinanda Peroutky. Už pár týdnů se v kuloárech vědělo, že letos bude mezi jejími laureáty psáno nezbolševizovanou češtinouRenáta Kalenská. Jako sponzoři uvedeni Národní museum, pan Soukup, provozovatel Havelského tržiště, a hotel Hoffmeister. Takže už i sponsory máme, což je dobré.

Neb za Sdružení Ferdinanda Peroutky, kromě pana Pecháčka, zvala i Slávka Peroutková, vypravil jsem se tam. Paní Slávka je osobou milou a už jsem ji dlouho neviděl. Navíc ten večer bude patřit vlastně Ferdinandu Peroutkovi, na něhož rovněž nemám jiné než milé vzpomínky.

Však ouha! Zašel jsem cestou do knihkupectví a tamo knížka. Poslední svěží dílko Renáty Kalenské. Lexikon Otakara Motejla. Jeho kožená tvář zírá na obálce. Dobrá příležitost dát si laureátkou podepsat. Se zájmem nahlédnu; už jsem se o obsahu cosi doslechl. Hledám rejstřík. Kletě, není ho. Vada. K čemu spis plný detailů o tom, či onom, protagonistova divuplného života v historické epoše naší, chybí-li rejstřík. To by Peroutka snesl jen těžko, napadá mne. A co sám čert nechtěl, otevru na stránce, kde zasloužilý doktor Motejl vypráví, jak si pamatuje pohřeb presidenta Masaryka roku 1935. Prima, pan doktor Motejl se při uvedení do funkce ombudsmanské přihlásil k tomu, že zejména mu vyhovuje příjem, neb si co předsedající Nejvyššímu soudu zvykl na určitý životní standard. Je už to starý muž a stáří je choroba Jidášova, zvláště paměť někdy nepříjemně postihující. Jenže autorka, novinářka (prý) do morku kostí, dáma neví, že TGM zemřel a pohřben byl roku 1937 ?

Takže listováno dále a zjištěno, kakraholte, tyto vzpomínky lépe bylo by označit za Nové pověsti české. Motejl mluvil a autorka zapisovala, asi levou rukou za zády. Možná dobré, co „osobnost tvořící“ paján, pro budoucí kandidaturu pana Motejla na stolec presidentský, ale jinak na nic. Což bych to asi nevydržel a slavnostní večer narušil nějakou jistě nevhodnou poznámkou. Paní Slávku by to mrzelo.

Takže jsem raději zamířil do biografu na Apocalypto Mela Gibsona. Na rozdíl třeba od posledního Mencla nezklamal. Oblíbený mýthus o vznešených divoších, exemplárních to ukázkách ušlechtilosti lidské, naočkovaný nám kdysi kreaturou jménem J.J. Rousseau, pouze podroben realitě a doveden (jako vždy u Gibsona) do posledního detailu. Platí o něm, že dokonalost skládá se z maličkostí. Například u filmu o invasi (Nejdelší den) se mi líbilo, když Němci mluvili německy, Francouzi francouzsky a Britové a Američané anglicky. (Byl tam i jeden český výkřik, mimochodem.) Tady se mluví jazykem Mayů a k vytvoření atmosféry, jež diváka pohltí, to prospívá.

Vytýkat mu naturalismus (zaslechl jsem to kdes) je licoměrnost osob toužících (snad) po politické korektnosti. Mayové mají být oběť bílého vpádu a nikdy jinak. Režisér jí vyhověl nejvýše závěrem, kde uspěvšího člověka z pralesa (málem bujaře utraceného civilisací mayskou) nechává odejít nazpět do pralesa.

Jinak ten svět byl takový a pohříchu i náš svět je takový tam, kde nedáváme pozor. Jakýsi recensent filmu dal vědět (v MF Dnes), že režisér a herec snídá krvavou tlačenku. Já zas soudím, že ctný intelektuál u těchto slov podepsaný, se příliš nenajedl vtipné kaše.

Zajisté, ošidil jsem se v Pantheonu Národního musea o nějaký ten chlebíček a sklenku, ale nelituji.

Poznámka: Kniha bez rejstříku je jako dům bez oken.