29.3.2024 | Svátek má Taťána


SPOLEČNOST: Ceňme si zázraků

2.7.2016

Před 25 lety skončila sovětská okupace. Uvědomujeme si vůbec, že dnes už by to nešlo?

Kdo přijede do Milovic, na první pohled nevidí nic extra. Není to město historické, založené podle plánů středověkých lokátorů, nemá obdélníkové náměstí, gotický kostel ani zbytky hradeb. Stojí tu hlavně paneláky. Ale centrem toho všeho je náměstí 30. června. Až tady může návštěvníka cosi trknout.

30. červen je snad jediné porevoluční datum, které proniklo do názvů náměstí či ulic. Že znáte ulice 17. listopadu? Ale ty se tak jmenují už z komunismu na paměť nacistické perzekuce studentů. Kdežto 30. červen je datum ryze porevoluční.

Už pár let se slaví jako Den ozbrojených sil. Je to na paměť vzniku první československé jednotky ve Francii v červnu 1918. Ale milovický 30. červen míří k něčemu zásadnějšímu: 30. června 1991 formálně skončila sovětská okupace Československa a den poté, 1. července, symbolicky v Praze formálně zanikl vojenský pakt Varšavská smlouva.

Ty události je užitečné si osvěžovat. Více než výročí nějaké historické nevyhnutelnosti připomínají měnící se atmosféru. Že dnes už by to tak snadno nešlo. Že okno té využité dějinné šance se zavřelo dříve, než jsme si byli před 25 lety ochotni myslet.

Milovice jako úspěch kolonizace

Bylo by zajímavé vědět, co 30. červen 1991 i sovětská okupace jako taková říkají mladé generaci. Prostě těm, kteří si před 25 lety hráli na pískovišti nebo ještě nebyli na světě. Pak bychom možná lépe porozuměli tomu, proč tolik lidí na webu hází do jednoho pytle roli Sovětského svazu a USA. Ale to jsme v rovině „kdyby“.

Samotné výročí se připomíná, jak bývá zvykem. Vzpomínkami „starých zbrojnošů“, kteří byli tak či onak u toho. Výstavami fotografií. V případě Milovic i tím, jak úspěšně se rozvinulo místo, jež bylo tradičním vojenským prostorem a v letech 1968 až 1991 hlavním stanem Sovětů.

Je známo, že teď jsou Milovice dobrou adresou, zejména pro lidi zakládající rodiny. Mají to kousek do Prahy do práce i do přírody – třeba k areálům zubrů, praturů a divokých koní, jimž se tu daří. Ale víte vůbec, že Milovice jsou nejmladším městem v zemi? Průměrný věk tu činí 28 let. A průměrná plodnost na jednu ženu činí 2,07 dítěte. Milovice jsou jediným městem u nás schopným zajistit prostou reprodukci obyvatel. Kdybychom si chtěli ušetřit starosti s důchodovou reformou a migrací, celá republika by se musela demograficky chovat jako Milovice.

Ano, Milovice jsou jedním z mála příkladů úspěšné vnitřní kolonizace. Prostě toho, jak ze sídliště pro desítky tisíc sovětských vojáků a členů jejich rodin vzniklo město, za které se nikdo nemusí stydět. Ale to byla jen odbočka. Před 25 lety, při pohledu na objekty po sovětské armádě, by nynější stav působil jako zázrak. Dnes ho bereme jako nudný a samozřejmý detail. Jenže pozor. Leccos na první pohled samozřejmého takové ve skutečnosti vůbec není. Platí to i o svobodě jako takové i o suverenitě získané před 25 lety.

Svět vlivu a svět svobody

Už nějaký čas si získává oblibu teze, že po roce 1989 Západ podrazil Rusko. Že ho vytěsnil ze hry, a tím poškodil jeho oprávněné zájmy. Že rozšiřování Západu (NATO i EU) na východ popřelo slib daný Gorbačovovi. A že vliv Sovětského svazu na střední Evropu je jen nahrazen vlivem Washingtonu a Bruselu (Berlína), což vyjde prašť jako uhoď. Tento pohled šíří i ryze české weby a lze říci, že kdo mu tleská, měl by si připustit, že součástí „podrazu Západu vůči Moskvě“ bylo i stažení sovětských vojsk z Československa před 25 lety. Narušilo přece sféry vlivu.

Kdo hájí tezi o podrazu Západu na Rusko, hájí svět v podobě sfér vlivů a pomíjí roli svobodných rozhodnutí. Třeba fakt, že státy od Československa přes Estonsko až po Ukrajinu se svobodně rozhodly žít bez vlivového dozoru Moskvy. Že v 90. letech se ta idea dala uskutečnit. Ale že dnes už by to nešlo.

Přelom přišel nejpozději v roce 2008, když Rusko vojensky zasáhlo v gruzínské Jižní Osetii. Zcela jasný byl v roce 2014, když Rusko anektovalo ukrajinský Krym. A další kamínek přikládá Británie, když odchází z EU. Spíše než „podraz Západu na Moskvu“ vidíme ústup Západu a postup Ruska, jeho revanše za údajné ponížení.

Putinovo Rusko je zemí, která projev svobodné vůle jiných cítí jako vlastní ponížení. Zemí, která ten pocit opírá o sílu. Zemí, kde vládu nebrzdí opozice. A teď si odpovězte na řečnickou otázku: Stáhla by taková země své vojáky z Česka? Dopustila by ztrátu vlivu bez náhrady?

Je módou posmívat se Michaelu Kocábovi, že působí jako z Marsu. Ale právě z dnešního pohledu je třeba ocenit jeho roli před 25 lety. Stažení sovětské armády působí jako zázrak, který by se nemohl opakovat ani náhodou. A tolik lidí by mělo pro tu nemožnost pochopení.

LN, 30.6.2016