28.3.2024 | Svátek má Soňa


SPOLEČNOST: Čechy Čechům, říká ministr (2)

2.8.2010

První část zde

Genetika nám sdělila, že našinci žijící v Česku jsou pěknou směskou všech možných národů. Od tajemných Keltů, Slovanů přišlých kdo ví odkud, přes Germány až po Semity a dokonce Mongoly. Ostatně, odkud si myslíte že se u nás vzaly ty krásné černovlasé holky s trochu šikmýma očima, co jich najdete mraky na různých moravských „fašankách“ a národopisných slavnostech? Trdlujících na jevištích třeba v „Uherském“ Brodě.

Asi zarmoutím naše hololebce z Národního odporu a Dělnické strany, ale oni Sasíci a Prušáci a hlavně Bavoráci mají v sobě tolik slovanské krve, že se o tom v Mnichově na některých místech nesmí ani moc mluvit.

Díky internetu autor může prakticky ihned mluvit s čtenáři. Takže třeba na dotaz čtenáře k první části pojednání, „kam se tedy ztratili všichni ti dřívější gastarbeitři“, kteří od 11. až 12. století přicházeli do českých zemí, genetika říká, že nikam. Většina zde zůstala a stali se z nich Češi.

Otázka „gastarbeitrů“, kterým by pan ministr vnitra Drábek a ministerstvo vnitra jako celek chtěli „přistřihnout křídla“, však není jen otázkou jednotlivých osob, ale je také otázkou menšin. Jen naprostí naivové možná jen předstírají, ale možná že i věří tomu, že zahraniční pracovníci „poctivě“ odpracují povolené roky v ČR a pak se „spořádaně“ vrátí „domů“. Tak to ani náhodou. Velká část, ale spíše většina „gastarbeitrů“ zůstává ve svých nových vlastech natrvalo. Zůstanou tam, kde si zvykli, kde se zabydleli a získali přátele, kam přivedli své děti. Znovu opakuji: Než budete zpřísňovat podmínky cizincům, případně se je - až udělají svoji práci - snažit uplatit, aby zmizeli, jak už to naše vláda zkoušela, zeptejte se Němců a Rakušáků. Kolik gastarbeitrů se od nich vrátilo „domů“. Málo, malinko. Počínaje různými Swobody a Nowaky z Česka, co zůstávali už v předminulém století ve Vídni, až po Turky dneska v Berlíně.

Protože ekonomická krize a stárnutí obyvatelstva vyvolává v ČR poptávku po pracovních silách, jsme opět v ekonomické fázi, kdy nutně potřebujeme zahraniční pracovní sílu. A bude to horší!

Pravda, často čteme, že „už je nás tady dost“. Ač je to s podivem, nikdo přitom nebere v potaz skutečnost, že v příštích deseti letech u nás přibudou „silné vymírající ročníky“. Navíc plány na posunutí odchodu do důchodu, tak milované politiky, naráží na skutečné pracovní schopnosti stárnoucí populace. Lidé, kteří tak rádi vykládají, jak budeme chodit všichni do penze v sedmdesáti anebo lépe v pětasedmdesáti letech, zřejmě v životě skutečně fyzicky nepracovali. Ani neřídili žádnou firmu. Jsou to naprostí teoretici. Mám dojem, že to jsou většinou lidé, kteří celý život seděli v zaměstnání někde v teple. V pohodlné židli. A jsou přesvědčeni, že oni sami by to v té tiché kanceláři anebo universitní studovně do těch sedmdesáti klidně dodřímali. Ale co ti ostatní?

To vážně někdo uvažuje o sedmdesátiletých zednících s artrózou kolen a řídnutím kostí? O dvaasedmdesátiletých řidičích kamionů s třesem rukou, pěti dioptriemi a začínajícím šedým zákalem? O starcích trápených prostatou a zkracováním šlach v prstech a dlaních rukou a pracujících přitom na lince „v akordu“? Nebo již poněkud (dámy prominou) o mírně inkontinentních a lehce popletených starších dámách obsluhujících PC? A přitom bezchybně zpracovávajících mzdové podklady a faktury? Někteří a některé z nich to možná zvládnou. Ale většina ne! Tudy cesta určitě nevede. Tak co s nimi uděláte? To plánujete, že budou všichni od pětašedesáti let úředníci anebo vrátní? No asi ne.

Možná, že sílu do 75 let naplno pracovat (a jinak to většinou v kapitalismu nejde) budou mít až další generace. Geneticky vylepšených lidí. Naše generace a naše děti určitě tedy ne. Takže považujme za skutečnost, že budeme zahraniční pracovní síly potřebovat. Svět přitom takovými mladými pracovními silami přímo překypuje. Co chtějí jít za lepším. A půjdou. A u nás to lepší je. Kdo byl v životě dál než u Jadranu, to potvrdí. Na tom, že sem k nám budou lidé chtít, žádný ministr malé evropské země nic nezmění. Ostatně ani celá slavná Unie ne.

V českých zemích známe historicky dva typy přistěhovaleckých typů.

Prvním je přistěhovávání různých cizinců v minulosti po menších skupinách či malých „vlnách“: Slováci, Rusové a Ukrajinci, Bulhaři, Chorvaté, Maďaři (vysídlení ze Slovenska), Habáni, Řekové atd. Tito lidé mají v první generaci stále silná pouta k „staré vlasti“. Přestože jsou často shromážděni na určitých částech území, nikdy nevytvoří v regionu, městě atd. národnostní ghetta.. Přijmou postupně místní jazyk jako jazyk dorozumívací. A nezavedou svoje „domácí zvyklosti“ jako normativ, ale přijmou naše. Obohacené o jejich některé prvky -viz moravský folklor. V rozptýlených usídleních jsou většinou děti imigrantů již více-méně „Češi“ (vliv: škola, mladý kolektiv atd.). V druhé a třetí generaci se z nich stanou, jak známo z praxe, často vášniví, až „národovečtí“ vlastenci.

V druhé generaci se rozptýlí po celém území nové vlasti. Přes nesmyslná a lživá tvrzení o xenofobii Čechů (vynikají v tom různé „intelektuální" přílohy novin a politically correct časopisy) jsou u nás asimilovaní cizinci po staletí naopak přijímáni „do národa“ (většinou v druhé generaci) jako „domácí“. Bez ohledu na původ „jména“. To si často počeští: „Fischer- Fišer“, „Slupecki-Slupecký“, „Széchenyi- Sečény“. Kulturně a společensky se tito „cizinci“ asimilují velice rychle. A obohatí vědomostmi, úsilím a geny novou vlast. Nezapomínejme, že chudí přistěhovalci jsou sice chudí a někdy ze své vlasti nevzdělaní, ale jsou cílevědomí a usilovní. Kdo z nich tyto vlastnosti nemá, neobstojí. Tak to až do dvacátého století probíhalo v celé Evropě a v Kanadě a USA.

Výjimkou byli a jsou v Evropě jen Cikáni, které se nedaří asimilovat. U nás byla postupná asimilace našich Cikánů přerušena po šíleném zásahu německých nacionalistů a vyvraždění prakticky všech českých a moravských Cikánů. Že se nám nedaří „nové“ a část slovenských Cikánů asimilovat, však není nic neobvyklého. Opět se u nás na toto téma strašně lže. Tento problém není vyřešen, a to ani maličko, nikde v Evropě. Jen bohatší státy (Skandinávie) své malé skupiny Cikánů prostě sociálně uplácí. Jak to skutečně s Cikány v Evropě vypadá, je vidět třeba na dnešním rozhodnutí presidenta Sarkozyho o Cikánech ve Francii anebo na předpisech, které vůči těmto lidem přijala Itálie. Děláme to sice blbě - tedy řešení problému Cikánů a jejich zapojení do společnosti - ale mnohde lépe, než nám za příklad dávaný svět.

Problematičtější je však případ č. 2, kdy celé oblasti anebo území jednoho státu osídlí nově příchozí z jiného státu či jazykové oblasti. Tuto část nové vlasti pak většinou postupně ovládnou. Politicky, nábožensky a ekonomicky. Nejproblematičtější je pak stav, kdy jsou tyto skupiny rozmístněny podél hranic s původní vlastí anebo stejnou jazykovou skupinou. Život v odlišné enklávě za hranicemi však není tak zajímavý a nenabízí tolik možností jako zpětné spojení „se starou vlastí“. Je-li území řídce osídleno, což byl třeba případ českých zemí – ale nejen náš -, příchozí menšina se postupně stane většinou.

V oblasti převládne jejich řeč, kultura a zvyky. To se nám ale nejen nám, též Polákům, Rusům, Maďarům, Chorvatům stalo s německými přistěhovalci. To není však žádný specificky „český problém“, jak vykládají nerozborní přátelé Sudetských Němců. Tento problém řeší již staletí celá Evropa. Například Španělé - jejich souboj s Maury skončil částečně vyvražděním, vyhnáním a částečně pohlcením Maurů.

V běhu je i španělský konflikt s Katalánci. Francouzi jsou staletí ve střetu s Korsičany. Přestože francouzská modla Napoleon byl Korsičan. Však Masaryk (Masárik?) byl pravděpodobně napůl Slovák a napůl Němec - totiž Rakušan. Gottwald rozhodně nebyl echt Moravák. Klaus taky není zrovna české jméno.

Němci byli po staletí v konfliktu s původními slovanskými Prusy, dokud je násilím neponěmčili. Dánové mají extra zákony pro „své“ Němce. A Alsasko-Lotrinsko? Staleté problémy překryté Unií.

Základem pro seriozní diskuzi nejen o tom, co bylo, ale i o tom, co se stane, je vysvětlení takových to vztahů a jejich řešení. Mimo jiné též proto, že česko-sudetoněmecký konflikt je v podstatě konfliktem vzniklým příchodem „pracujících cizinců“ do nové vlasti. Která se posléze stala i jejich vlastí. a z které pak museli odejít po tom, co chtěli nejprve „německá území“ v českých zemích“ později i s celým územím „přijmout“ do Německa – viz. pozvání Palackého na jednání do Frankfurtu 1848, kdy součástí „Velkoněmecké říše“ měly být i české země. Viz např. zajímavá práce Dopis Františka Palackého do Frankfurtu.

Později se v rámci logiky národnostní i ekonomická pokoušeli „odtrhnout“ – roky 1918 a dále, až po pokus o ekonomické a morální zničení českého etnika, případně jeho vyhubení, jak navrhovali henleinovci a část vedení Třetí říše. Takže vstup „potřebných pracovních sil“ může mít i takovéto důsledky.

Abychom nechodili až k starým Římanům, kteří měli podobné problémy a nakonec na ně „dojeli“, podívejme s třeba na dnešní jižní státy USA. A porovnejme se situací u nás v době osídlení Sudet Němci. Situace je v mnohém podobná v tom, že Mexiko a USA byly dlouhodobě ve válkách. Jako my s Němci. Obě strany – USA a Mexiko, Češi a Němci - tak určitá území víceméně považují za „své teritorium“. Ostatně první bitva Čechů (jako součástí Sámovy říše) s Němci (Franky vedenými králem Dagobertem I) se odehrála u Vogastisburgu v roce 631 anebo 632 a Sámova vojska ji vyhrála.

Války mezi Mexikem a USA probíhaly hlavně v letech 1845 až 1848 a USA pak k sobě připojily původně mexické území: Texas, Nové Mexiko, Kalifornie atd. Část území byla od Mexika koupena. Důležité je, že toto území souvisí s Mexikem a Mexičané je považují stále za „své“. Mexičané je však sami původně okupovali (původně zde byli Indiáni) . Stejně tak Sudetští Němci považují území Sudet více-méně za své neb zde žili od 11 století. A obě tyto „sporné“ oblasti přímo sousedí s druhým státem.

Již od 19. století a silně pak od šedesátých let 20. století jsou Mexičané buď zváni anebo ilegálně pronikají do jižních států USA. Ty se tak pomalu stávají - více či méně - územím osídleným Mexičany s dorozumívacím jazykem španělštinou. Hranice se tak stává pro Mexičany jen politickou linií. To vede ke konfliktům a z mexicko–americké hranici je dnes „drátěná opona“ podobná „železné oponě“.

Jak říká Friedman o sousedství pracovních imigrantů s „rodnou zemí“: … to umožňuje zachovávat si sociální a ekonomické vazby s domovinou. Blízkost rodné země vytváří odlišnou dynamiku (než v případě jedna). Spíše než diasporu představuje … prostý pohyb v pohraničí. Tedy místo, kde se spojují (a kde si konkurují) dvě kultury.

Jak dále říká Friedman, problém vznikne v okamžiku, kdy jedna národnostní skupina dosáhne na určitém území poloviny anebo dvou třetin velikosti populace (a zároveň vytvoří vlastní jazykovou enklávu). Jakmile toho dosáhne, stanou se tyto oblasti „mexickými“ (v našem případě se staly německými), i když jsou pod jurisdikcí USA (Rakousko-Uherska potom Československa). To změní celé politické, ekonomické a národnostní klima.

Friedman předpokládá, že tímto vývoje bude do roku 2060 zasaženo v USA asi osm až deset států a, odmyslíme-li si Aljašku, tedy celá třetina rozlohy USA. Tolik předpověď z roku 2007. Vývoj je však rychlejší a již dnes se na hranicích USA více méně bojuje mezi policií USA a mexickými zájmovými skupinami (včetně drogových bossů) a některé státy USA se již snaží zákony zabránit zvýšení počtu Mexičanů na svém území (viz zde).

Jak vyplývá ze zpráv, dostávají se USA do obdobné situace s Mexičany, jako jsme se dostali my v průběhu staletí s Němci. USA jsou v podstatě „přistěhovalecký stát“ a všechny skupiny přistěhovalců dokázaly vstřebat. Příchozí se po krátkém období etnických enkláv rozptýlili po celých USA, převzali řeč a zvyky a stali se novými Američany (s výjimkou velké části Indiánů).

Jinak je tomu s Mexičany. Jsou „bílí“, tedy spíše míšenci, jsou ve většině křesťané jako ostatní Američané, jdou za lepší prací a životním standardem (to šli naši Němci také). Neměly by tedy být problémy. Ale jsou. Až osmi státům v USA hrozí, že sice zůstanou součástí Spojených států, ale ve skutečnosti budou mexické – ekonomicky, jazykem a zvyky. Typické je, že podle průzkumů v USA pracují lidé v jižních státech USA méně než polovinu doby oproti severním státům. Nepřipomíná vám to něco dnes v EU? Ostatně ani v otázce stravování nedbají američtí Mexičané na „severní a západní zvyky“. Mexičané se s chutí cpou fazolemi s tlustým vepřovým masem a kašlou na levicové newyorské intelektuálky. Jak řekl jeden hrdina v seriálu Hvězdná brána, když procházel liduprázdnou vesnicí: „Tady je ´narváno´, jak v Texasu v koutku se zdravou výživou!" V Texasu žije cca 40% obyvatel mexického původu, Afroameričanů – čti černochů - je cca 13 % a Asiatů okolo 4 %. Běloši jsou menšina.

Znamená to tedy, že je obecně riskantní a často i nebezpečné vytvářet u hranic sousedního státu enklávy spojené národnostně se sousedícím státem. Konflikt je pak v průběhu času nevyhnutelný. U nás velký návrat Sudeťáků do pohraničí po vystřízlivění jejich vůdců (pod dozorem Spojenců a EU) momentálně nehrozí. Ovšem „momentálně“ také proto, že tomu rozdíl životní úrovně a „používaný dorozumívací jazyk“ nepřejí.

Někdo však to doposud mnohde „prázdné“ pohraničí vyplní. Takže historický běh příčin a následků pokračuje. Po padesáti letech přicházejí například pracovití Vietnamci. Ale také nesocializovaní Cikáni. Další konflikt je na tak obzoru. Viz Cheb, Rotava, Jirkov, Chomutov... A vše to začalo „gastarbeitry“.

Měl tedy pan ministr Drábek pravdu, když chce omezit cizí pracovníky? Možná se to zdá - po mém vylíčení našeho konfliktu s k nám v minulosti příchozími Němci a dnes USA s Mexičany - rozumné. Přesto tvrdím, že není. Stát plný „národnostně správných“ šedivých hlav nemá budoucnost. Naší jedinou nadějí je to, co jsme my tedy obyvatelé českých zemí, udělali už vícekrát. Pozvat cizince a udělat z nich „našince“. Lidi, kteří se přes svoje jména, barvu pleti a předky budou cítit občany této země. Tedy Čechy, Moravany a Slezany. Budou mluvit stejnou řečí, vyznávat stejné hodnoty. Jistěže poněkud jiné, než vyznáváme dnes my, a určitě ještě více jiné, než vyznávali naši předci. A přece stejné. Měli by ctít potřebu „drobné usilovné práce“ a slušnosti a za vzor vztahů vzít zásady vycházející z desatera: „Cti otce svého a matku svou. Nepokradeš. Nepromluvíš křivého svědectví…“ Tedy žádné „multikulty“ hrátky.

Jo, že to prý u nás ale vůbec neplníme? No a proč se tedy ti novináři a intelektuálové tak neustále rozčilují, že někdo krade a lže, když to národ vlastně neuznává? On to národ velice uznává a záleží mu na tom. Jinak by neustálé „kázání,“ co je špatně, nemělo žádný smysl a ohlas. Kapišto?!

A ještě na jednu věc u gastarbeitrů pozor. I s tím máme staleté zkušenosti. Náboženský fanatismus. Nesnášenlivost. I vzhledem k naší vlastní – viz husité versus habsburské katolictví. Že to bylo kdysi? No, podívejte se na Irsko, na Srbsko, Francii, Anglii a jinam kolem nás a uvidíte, že to stále není nic „zapomenutého“.

P. S. Jak se ukázalo na velkém ohlasu na první část považoval jsem za potřebné dopsat tuto druhou, vysvětlující kapitolu. Poslední, třetí díl týkající se více dneška a budoucnosti, vyjde příště.