Že tahle neblahá znamení vidíme různě kolem sebe na plakátech a navzdory zákonu i na komunistických demonstracích? Že srp a kladivo drží už 87 let i orlice na státním znaku Rakouska? To vše je pravda, ale vila, kterou kdysi postavil podnikatel a mecenáš Moritz Gröbe a nyní ji spravuje Městská část Praha 2, se právě otevírá po čerstvé rekonstrukci. Takže ona komunistická symbolika je tam k vidění pečlivě zrestaurovaná a de facto schválená státem.

Proč? Jak řekl do novin projektový manažer František Mareš, je to na přání památkářů: „Po padesáti letech se všechno stává v podstatě artefaktem.“ A to je moment, který překračuje hranice jednoho restaurátorského počinu i samotné Prahy. Grébovka, přesněji Gröbeho vila, teď vlastně stanovuje jakýsi precedens restituční hranice pro památkáře.

Vracíme-li poškozenou stavbu do původního stavu, jak stanovit onu původnost? V případě majetkových restitucí zákonodárci rozhodli, že hraniční linii představuje 25. únor 1948. U památkově chráněných staveb jsou mantinely pochopitelně volnější, ale neméně sporné, jak ukazuje právě příběh Grébovky.

Itálie přímo v Praze

Pro Gröbeho ji navrhli Antonín Barvitius a Josef Schulz, stavba byla hotová v roce 1888 a nasadila hodně vysokou laťku pro zdejší neorenesanci i styl parkových úprav. Jenže už počátkem 20. století (z obavy před rozparcelováním na stavbu činžáků) zakoupila celý areál obec Královské Vinohrady a v roce 1906 byl – už jako Havlíčkovy sady – otevřen pro veřejnost.

Sama vila byla v roce 1937 na počest pražského primátora změněna na Baxovu domovinu dětských zájezdů. Jenže už o dva roky později obsazují Prahu nacisté a v Grébovce se usazuje Hitlerjugend. Pobyt dětských fanatiků třetí říše ukončují 14. února 1945 americké bomby při největším náletu na Prahu.

Poškozená vila je opravena až v roce 1953, kdy se v ní pro změnu usazují dětští fanatici komunismu – sídlí tam Ústřední dům pionýrů a mládeže Julia Fučíka. Jejich pobyt ukončuje až revoluce v listopadu 1989, ale ještě předtím – v roce 1964 – je celý areál zanesen do seznamu nemovitých kulturních památek. Tolik tedy historie, ale 21. století přineslo rekonstrukci a s ní i otázky.

Když už se odhodláme k bohulibému počinu opravy znamenité památky, k jaké „původnosti“ ji vrátit? A jak reflektovat historii, která se na památce podepsala? Ke kterým záchytným bodům této historie se upínat?

Grébovka je ukázkou české neorenesance inspirované přímo z Itálie. Je pomníkem byznysmena Moritze Gröbeho, který dodnes obdivovaný park postavil na navážkách ze stavby vinohradského železničního tunelu. V areálu Grébovky žila Alžběta Habsburská, vnučka císaře Františka Josefa. Můžeme si tam připomenout okupační minulost Prahy v podobě Hitlerjugend. Kolik jich tu bylo? Co všechno zabrali? Jak se projevovali? To jsou docela zajímavé otázky. Můžeme si připomenout i spojenecké bombardování. Proč byl protektorát bombardován až na konci války? Proč ještě tehdy běžel jako hodinky a stával se zbrojnicí třetí říše? I to jsou zajímavé otázky.

Nic z toho ale návštěvník čerstvě obnovené Grébovky nevidí. Zato spatří pionýrskou symboliku z 50. let. Proč stejně tak nepřipomenout Hitlerjugend hákovým křížem? Proč tam neumístit i střepiny z válečné bomby? Místo toho jen hvězda, srp a kladivo. Byl snad Moritz Gröbe pionýr? Je snad památková registrace z roku 1964 písmo svaté, které definuje původnost jako zjevení?

Gotické fresky vedle sebe

Hodně českých domů se může pochlubit historií tesanou do kamene. Někde je to jasné více, jinde méně, někdy je symbolika na místě, jinde si ji musíme domyslet.

Komunistická hvězda na hotelu International (dnes Crowne Plaza Prague) je v řádu věcí. Jde o klasicky čistou ukázku stalinské sorely, socialistického realismu v jeho původní ráznosti – buď to nechat i s tou hvězdou, nebo zbourat rovněž celé. Ale jinou tak stylově ryzí památku stalinismu nemáme.

Protipólem může být vinohradská vila, z níž vysílá česká Svobodná Evropa (ČRo 6). Původně židovská, po okupaci arizovaná nacisty, pak v ní sídlila úřadovna gestapa, po revoluci vysílala stanice placená Američany. Jde-li tam člověk po chodbě, historie na něj dýchne, byť žádnou symboliku nevidí.

Třetím příkladem je pražský kostel svaté Anny, sídlo Nadace Vize 97 a ukázka nejčistší gotiky. Jak reagovali restaurátoři, když našli pod omítkou fresky Mistra třeboňského oltáře? Část jich odkryli, ale malby ze 16. století nechali v jejich sousedství. Ve svaté Anně vidíme historii tesanou do kamene ve všech jejích odkrytých vrstvách. Ve vile, odkud vysílá ČRo 6, ji nevidíme, jen tušíme. Ale Grébovka dává ze staletého nánosu na své původní neorenesanci vyniknout hlavně té vrstvě jediné – fanaticky pionýrské.

LN, 4.8.2007