Minulý týden zveřejnil Mikuláš Ferjenčík, jinak též místopředseda české Pirátské strany, zajímavou úvahu o tom, jaká budoucnost čeká demokracii v éře informační společnosti. Zabývá se v ní především zdroji a dopady frustrací, které stěžují orientaci v hodnotových strukturách postmoderní společnosti. Frustrací, které panují i v české společnosti.

Oč totiž jde? Na jedné straně jsou informace bezprecedentně dostupné, ovšem vliv současného informovaného občana na situaci v zemi není o mnoho větší, než jaký byl vliv neinformovaného občana v minulosti. Ferjenčík se ptá: Je míra vlivu skutečně tak nízká? A existuje cesta, jak z této pasti ven?

Internet přinesl informační revoluci, vědění a znalosti jsou dostupné jako dosud nikdy. S pomocí blogů člověk získává alternativní zdroj informací odlišný od mediálního mainstreamu. Lidé mají mnohem širší okruhy známých než kdy dříve, a dokonce i na úrovni státní správy a samosprávy došlo ke značnému rozvolnění informačního monopolu díky zákonu o svobodném přístupu k informacím.

Nyní však přichází onen zdroj frustrace. Každý, kdo se osobně zná s nějakými novináři, úředníky nebo alespoň trochu neformálně i s byť jen komunálními politiky, dojde velmi rychle k závěru, že demokracie u nás nepanuje. Optimista stávající režim nazve spíše kleptokracií s demokratickou fasádou, pesimista potom oligarchií několika (desítek) kmotrů. Frustraci navíc umocňuje to, že média, která by měla na tristní stav demokracie upozorňovat, nafukují banality, vytvářejí umělé kauzy a mnoho podstatných věcí zcela ignorují. Co s tím?

Shodneme se jistě na tom, že rezignace na demokracii není na místě. Pokud stát vybírá daně, musí zdaňovaným dát alespoň nějaký podíl na moci. Vzhledem k tomu, že v naší společnosti platí daně všichni skrze DPH a daně spotřební (ano, i chudí Romové), jeví se jako nepřijatelné, aby občané neměli podíl na vládě. Oblíbená je jedna výhrada vůči demokracii. Nebylo by lepší nastolit vládu odborníků? To není všespásný nápad. Řada rozhodnutí, jež vláda a parlament uskutečňují, nejsou otázky "odborné", nýbrž "politické". Výše přerozdělování je otázka politická, nikoli odborná, stejně jako zaměření naší zahraniční politiky nebo priority v budování dopravní infrastruktury. "Odborný" přístup navíc vede k oceňování statků, které z principu vyčíslit nelze (jako je např. zdraví) penězi.

Co tedy zmůže jednotlivec? Nejsnazší je jednoduše na politické otázky rezignovat. Zaměřit se na svůj život, přátele a rodinu a polis přenechat politikům. S tímto přístupem se do společnosti zčásti vrací normalizační etos, nadávání po hospodách, chataření a vůbec celková občanská pasivita. Se zhoršující ekonomickou situací ovšem tento přístup naráží. Premisa: "Já nechám na pokoji stát a stát nechá na pokoji mne." se začíná drolit ve chvíli, kdy se stát dostává na pokraj propasti a začíná všem utahovat šrouby.

Druhá možnost je smířit se se současným stavem. Nežije se tu vlastně tak špatně, korupce se vymýtit nedá a celkově u nás panuje, jak se říkalo, smrádek, ale teplíčko. A konec konců můžeme se opájet každé čtyři roky možností volby. Potíž je v tom, že tolerance veřejnosti vůči skandálům čím dál větší. V roce 1997 padla vláda kvůli skandálu, ve kterém šlo o pár desítek milionů. Dnes dokáže ministr s patřičným politickým krytím ustát i skandál, v němž se diplomaticky řečeno odklonilo půl miliardy korun (Promopro). Smířit se se situací znamená udržovat status quo.

Velmi efektivní způsob, jak se poprat s pocitem bezmoci, je úzce se zaměřit na jedno téma, kauzu či oblast a velmi důsledně se jí věnovat. Většinou dojde k nečekanému, ale logickému jevu – informační převaha se přesune na stranu občana. Jak do státní správy prorůstá korupce a klientelismus, snižuje se její kvalita. To má jeden nečekaně pozitivní důsledek: státní úředníci nedokážou oponovat informovaným nadšencům z občanského a neziskového sektoru. Stejně tak i úpadek žurnalistické profese paradoxně otevírá občanům větší prostor. Díky tomu se může stát, že parta několika lidí tak dokáže dotlačit třeba pražského primátora k rozhodnutím, která by sám od sebe nikdy neudělal. Slabinou tohoto postupu je, že člověk ztrácí odstup a občas se navíc do problematiky ponoří tak hluboko, že ztrácí i srozumitelnost pro své okolí.

Další možností je věnovat se sociální práci, charitě či třeba angažmá v církvích a náboženských společnostech. Opět je možné dosáhnout poměrně silného pocitu uspokojení, ale téměř vždy při snaze o pozitivní ovlivnění širšího okolí dojde k nárazu na politickou realitu.

A konečně přichází na řadu možnost, která je obecně čím dál méně populární – totiž vstoupit aktivně do politiky. Politické strany jsou vzhledem k počtu členů, které mají, a dokonce i vzhledem ke svým (oficiálním) rozpočtům, neuvěřitelně vlivné instituce. Angažmá v politické straně tedy člověku hypoteticky nabízí mnohem lepší podmínky pro skutečnou změnu poměrů.

Jedna z hlavních otázek zní: jaké prostředky při svých občanských či politických aktivitách volit. Informační věk totiž otevírá netušené možnosti. Obecně se možnosti, jež dnes občané mají, dají rozdělit do dvou skupin. Za prvé se jedná o prostředky aktivizace veřejnosti – demonstrace a petice, účast ve volebních kampaních, navštěvování jednání zastupitelstev, a další způsoby masového angažmá. Za druhé jde o prostředky, které využívají ztenčených komunikačních bariér, například přímý lobbing poslanců, podávání trestních oznámení na konkrétní jednotlivce atp. A druhou otázkou je, na co se zaměřit. Na jedné straně stojí nastavení systémových parametrů společnosti (volební systém, oddělení mocí, financování politických stran, jmenovitá hlasování městských rad umožňující osobní trestněprávní odpovědnost) a na straně druhé jednotlivé kauzy – třeba předražený informační systém na pražském magistrátu. Nejlepší je upírat pozornost střídavě na obojí. Úspěšné vyřešení kauzy, či alespoň hlasité upozornění na ni, přináší uspokojení a motivaci, změny parametrů potom naději, že se kauza nebude opakovat.

Lze tedy spolu s Mikulášem Ferjenčíkem zakončit mírně optimisticky: informační věk není v rozporu s rozvojem demokratických principů, dokonce je může posílit, když víme, jak jeho přednosti smysluplně využít.

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6