Jak bude vypadat budoucí totalita? Nepochybujte o tom, že nějaká bude. Poklidná demokratická společnost totiž dráždí. Dráždí lidi, kteří usilují o moc nebo o peníze - a postupně o obojí. Dráždí různé skupiny i svou zranitelností a relativní bezbranností. Ta vyplývá z rozsáhlé palety práv a svobod a z toho, že rozhodování k akci je těžkopádné a složité. Pluralita názorů a priorit vede k bezbřehým diskusím a zpochybňováním již dohodnuté akce. Názorová polarizace v zavedených demokraciích se často blíží nerozhodnému výsledku. Jisté východisko představují většinové rozhodovací systémy. Demokracie tedy dráždí i svou neschopností. Navíc občané zhýčkaní svobodou si jí po čase přestanou vážit, berou ji jako něco samozřejmého a své vládě spíše nadávají. Demokracie má však i své zákonné pojistky, které znemožňují mocenským skupinám provést puč a zmocnit se moci násilím. To ostatně jistí i zahraničně politické vazby. Když to tedy nebude násilím, jak to bude? Bude to vítězstvím ve volbách po masivní populistické masáži mozků? Možná. Ale existuje ještě jedna varianta téměř neomezené moci, která může být primárně nezávislá na volebních výsledcích a struktuře státu.

Říkáte si, že to není možné a kdo by měl takovou moc? Jen se zamyslete, vždyť takové moci jsme svědky již dnes. Jsou to média, kdo ji má. Ne nadarmo se jim říká sedmá velmoc. Je jen velmi málo důležitých událostí, které poznáme z osobní zkušenosti. Ve všem ostatním jsme odkázáni na informace z médií. Ta rozhodují o tom, jak nám událost podají a vysvětlí. Podívejme se na naši mediální scénu. Není problém nějakého politika takřka přes noc udělat a jiného, nebo téhož později, zase uštvat a zničit. Stačí masáž dobře cílených reportáží a článků, vytáhnout fakta, pokud možno s časovým odstupem, aby přímých svědků bylo pomálu. Vše pod hlavičkou boje proti korupci a ve jménu svobody informací. Zkuste si dosadit třeba jména Čunek nebo Barták. To je přece ušlechtilé a každý tomu musí zatleskat. Řadový občan nemá žádné jiné informace než ty, které mu předestřou média. Již starý lišák Goebbels dobře věděl, že „stokrát opakovaná lež se stává pravdou“. Mnohdy ani není třeba fakta obracet, stačí je jen trochu přihnout nebo se na ně dívat jen z jedné strany. Ostatně media poněkud zbulvárněla a ke skutečným strážcům svobody mají většinou daleko. Málokdy se politik setká v novinách se svým výrokem tak, jak ho pronesl. Prodejnost a čtenářská atraktivita vyžadují šťavnatější podání.

Navíc je většina jevů a problémů soudobé supertechnické a globalizované společnosti tak složitých, že si na ně obyčejný občan nevytvoří reálný názor, ani kdyby potřebné informace měl. Jaderná energetika ano či ne? Americký radar za humny versus narůstající nebezpečí terorizmu, geneticky modifikované plodiny, vodíková energetika nebo už trochu vyčpělý strach z lidského faktoru v globálním oteplování. Tato témata by možná lidi zas tak nevzrušovala, neb mají svých přízemních starostí dost, ale média je do toho prostě vtáhnou. Jednak zvýší náklad a jednak je třeba vytvářet veřejné mínění budoucích voličů. Když noviny napíší, že preference voličů se od nějaké strany odvracejí, tak se s malým časovým zpožděním skutečně odvracet začnou.

Moc médií je tedy dvojí. Ta první spočívá ve formování veřejného mínění a vytváření celospolečenské nálady a ta druhá v přímé moci nad jednotlivými politickými představiteli. Nebudeš-li konat tak a tak, nemusíš záhy konat vůbec. Co je politikovi platné, že má za sebou zákony, když ho média znemožní, tak, že dříve nebo později odejde sám. A co na to průměrný občan? Dobře mu tak, stejně si tam přišel jen nahrabat. A nemusí to být jen politik, ale i nezávislý novinář, rebelující občan nebo konkurenční podnikatel. Problém je v tom, že média mají obrovskou a nekontrolovatelnou moc. Kdo by se ji pokoušel nějak regulovat, byl by okamžitě obviněn z útoku na demokracii a svobodu slova. Ale možná jen zloděj křičí chyťte zloděje.Vždyť my vlastně nevíme, kdo vlastní a vytváří naši mediální scénu. Dnes to ještě není katastrofální a o mediální totalitě nemůže být zatím řeč, ale jednou? Najdou se čestní novináři, kteří by raději odešli, než by psali pod tlakem. Jistě však nebude problém za ně nalézt náhradu.

Médií se může postupně zmocnit podsvětí či průmyslová či jiná mafie a pak běda nám. Proto si myslím, že ta budoucí totalita bude mediální. Jistě si tak nebude říkat a najde nějaký eufemizmus, třeba postdemokratická mediálně-informační společnost.